Slib, který jsem neměl dodržet

Když za mnou brácha přišel poprvé s tou žádostí, bylo mi devětadvacet, bydlel jsem v garsonce na sídlišti a život se mi rozpadal na kusy. Před měsícem mi oznámili, že mě vyhazují z práce. Za dva týdny jsem měl odevzdat klíče od bytu, na který jsem neměl. A Oldřich stál ve dveřích ve svém světlém saku za patnáct tisíc a prosil mě o laskavost.

„Jendo, já vím, že máš teď svoje starosti. Ale já fakt nevím, koho bych mohl takhle poprosit. Odjíždím na tři měsíce do Frankfurtu, ten kontrakt se musí dotáhnout, a Lenka… ona je teď hrozně sama. S jejím otcem to nevypadá dobře, chápeš? Potřebuju, aby na ni někdo dohlídnul. Někdo, komu věřím. Prostě se u ní občas zastav, pomoz jí s nákupem, podívej se na tu střechu na chalupě, jo? Nic velkýho. Jen aby věděla, že v tom není úplně sama. Uděláš to pro mě?“

Slovo „pro mě“ v tu chvíli sedlo přesně na tu prasklinu, co jsem v sobě měl už od dětství. Starší brácha, ten úspěšnej, ten co všechno zvládnul – a teď stojí a potřebuje mě. Přikývnul jsem dřív, než mi došlo, že to možná není můj nejlepší nápad.

Lenku jsem do té doby viděl jen párkrát. Na svatbě, kde jsem se ožral jak hovado, a pak na pár rodinných obědech. Vždycky působila tiše, trochu stranou, jako by nechtěla zabírat moc místa. Teď bydleli v řadovém domě na okraji Olomouce, cihlový dům s pěstěnou zahrádkou a starou jabloní za kuchyní.

První víkend po Oldřichově odjezdu jsem tam zajel na kole. Odemkla mi v pomačkaných teplácích a mikině s vytahaným límcem. Vypadala hůř než já – kruhy pod očima, vlasy jen tak stažené gumičkou. V předsíni to táhlo chladem.

„Ahoj, Jendo. Promiň ten nepořádek. Dneska to nebyl moc dobrej den, tátovi našli další metastáze a já… Víš co, pojď dovnitř, uvařím kafe.“

Sedl jsem si do kuchyně a mlčel. Nemělo smysl kecat. V životě jsem viděl dost posraných situací, abych poznal, kdy jsou slova k hovnu. Místo toho jsem si všiml, že dřez je plnej nádobí a na lince stojí prázdná láhev od bílého. Vstal jsem, bez řečí začal nádobí mejt a pak jsem jí udělal turecký kafe tak, jak ho dělávala naše máma – s trochou skořice. Lenka seděla, dívala se do hrnku a neřekla ani slovo. Pak, když dopila, se na mě podívala a poprvé za celou dobu se usmála. Ten úsměv mě rozhodil víc, než bych si chtěl přiznat.

Následující týdny dostaly rutinu. Většinou jsem přijel v úterý a v sobotu – o víkendu na delší návštěvu. Opravil jsem tu střechu na chalupě, pošteloval okapy, vyčistil komín. Ona zatím uklízela vzpomínky na tátu, vyřizovala doklady, brečela u telefonu s mámou. Občas, když už nezvládala ani mluvit, se jen tak posadila vedle mě na gauč, natáhla si na kolena deku a dívali jsme se spolu na pitomý pořady v televizi. Jednou, když zrovna šla kolem, jsem jí reflexivně položil ruku na rameno. Neuhnula. Zůstali jsme tak dobrou půlminutu a pak se zvedla a šla do koupelny. Slyšel jsem, jak si tam dlouho pouští vodu.

V půlce druhého měsíce se to zvrtlo. Byl čtvrtek večer, seděl jsem ve svým už skoro vyklizeným bytě, když mi poslala esemesku: „Můžeš přijet? Jsem strašně ráda, že tě mám. Bojím se tady sama.“ Přijel jsem. V předsíni nesvítilo světlo, jen v obýváku poblikávala lampa. Stůl byl prostřenej pro dva – svíčka, sýr, chleba, láhev červeného. Seděla v křesle s podlomenejma nohama a v rukou držela sklenici. Obličej zarudlej.

„Táta dneska umřel,“ vydechla a z očí jí vyhrkly slzy. „Oldřich mi ani nezavolal. Řekl, že má jednání, že mi zavolá zítra. Zítra! Jako by to byl nějakej pitomej termín u zubaře!“

Přitáhnul jsem si židli, sedl si naproti. Chytnul jsem ji za ruku. Prsty měla studený a třásly se jí. Něco ve mně, nějaká blbá spoušť, najednou cvakla. Protože jsem seděl sám, protože jsem byl opuštěnej, protože jsem neměl co ztratit. Natáhl jsem se, objal ji a držel pevně. Neodstrčila mě. A pak se ta linka překročila. Nejdřív pomalu, s pocitem, že to snad ani není možný, že tohle nedělám. Ale dech se jí zpomaloval, prsty zajely do mojí košile, obličej zabořila do mýho krku. Bylo to jako pád ze skály, od kterého nechcete, aby skončil.

Ráno jsem se probudil na jejich gauči pod dekou, co voněla po ní. Lenka spala. Neobtěžoval jsem ji. Oblík jsem se a odjel. Následovaly další schůzky, už bez výmluv, už s tím vědomím, že každou hodinu podvádíme bráchu. Nepopírali jsme si to. Nepojmenovávali. Prostě jsme si lezli do života.

A pak, pár dní před plánovaným návratem Oldřicha, se to posralo úplně. Stál jsem v obýváku, zrovna jsem jí zapínal řetízek na krku, co jsem jí koupil za poslední peníze před exekucí, když se ozvalo zaklapnutí dveří od auta. Pak kroky na chodníku. Lenka zbledla jako křída. Oba jsme věděli, že to je on. Vrátil se dřív. Bez varování. Chtěl ji překvapit.

Oldřich vešel. Batoh v ruce, kytka v druhý. Když uviděl mě, nejdřív se usmál: „Jeno! Ty mě ale dostáváš, fakt sis dal práci, ty jsi sem jezdil i přes…“ Pak se podíval na Lenku. Na ten řetízek. Na to, jak rychle sundala ruku z mýho předloktí. Úsměv mu zmrznul. A pak se v něm něco zlomilo.

„To si děláš prdel,“ řekl tiše. Nikdy jsem od něj neslyšel takovej tón. Jako by z něj vytekl všechen život. „To si fakt děláš prdel, Jendo.“ Postavil kytku na stůl, pomalu, jako by to byla ta nejdůležitější věc na světě. Pak se posadil na židli, podepřel si hlavu dlaněma a zůstal tak.

Lenka se rozbrečela. „Oldro, já… tohle není tak, jak to vypadá… já…“ Ale slova se jí zadrhla, protože věděla, že je to přesně tak, jak to vypadá. Já jsem mlčel. Protože co říct? Že jsem blbeček, co zneužil situaci? Že jsem ji využil, když byla na dně? Že mi to celou dobu přišlo jako jediná správná věc, ale teď před ním vidím, že to byla jen zrada?

Oldřich zvedl hlavu. Jeho oči, do té doby prázdný, teď pálily. Podíval se na mě. „Víš, co jsem ti svěřil? Víš, kolikrát jsem se za tebe modlil, abys našel smysl? A ty mi tohle uděláš. Ty a ona. Dva lidi, kterým jsem věřil nejvíc na světě.“ Vstal. Pomalu, jako starý člověk. „Bal si věci, Jendo. A ty,“ obrátil se na Lenku, „sbal si taky. Oba do týdne zmizíte z tohoto domu. Smlouvu na pronájem přepíšu, zařídím to. A už nikdy, nikdy se na mě neobracejte. Žádný vysvětlování, žádný omluvy. Pro mě jste mrtví. Oba.“

Vzal zpátky tu kytku, položil si ji na stůl jako u oltáře, a bez dalšího slova odešel. Dveře zaklaply tiše, ale mně to rezonovalo v lebce ještě dlouho.

Dneska je to rok a půl. Bydlíme s Lenkou v nájmu na Proseku, v bytě, kde topí karmou a o víkendech smrdí stoupačka od sousedovic cigaret. Já dělám na stavbě, ona uklízí v kancelářích. Na dovolenou nejezdíme, na jídlo občas zbývá míň, než bysme chtěli. Ale večer, když sedíme v kuchyni u kafe se skořicí, se občas podívám na ten blbej řetízek, co pořád nosí. A vzpomenu si na tu chvíli, kdy jsem se rozhodl, že mu pomůžu s tou žádostí.

Oldřicha jsem od té doby neviděl. Vím od mámy, že dům prodal a odstěhoval se do Brna. Na Vánoce nevolá. Na moje zprávy neodpovídá. A já vím, že jednoho dne mi to břímě dojebe úplně. Ale zatím držím Lenku za ruku, když se v noci budí s pláčem po tátovi, a říkám si, že život někdy naservíruje volby, ze kterých si vyberete tu nejmíň špatnou a pak se tváříte, že to byl osud.

Jednou v sobotu, když jsem vracel prázdný lahve do nákupního košíku před Kauflandem, si ze mě jeden bezdomovec dělal srandu, že prej s vozejkem vypadám jako ten, co vozí štěstí. Smál jsem se snad deset minut. Do breku. Lenka na mě čekala u auta, a když jsem přišel s tím vymytým sklem v očích, neptala se. Prostě mi dala pusu na čelo a sedla si za volant té rezavé Felicie. Jeli jsme domů, kolem řeky, kde už svítaly první světla pouti. A mně v tu chvíli došlo, že možná přesně takhle chutná ta zatracená láska, co si ji člověk vyvzdoruje. Hořce, s jizvou, bez slávy, ale stále tam.