Našla slepé kotě u popelnic. Dcera jí vynadala, ale za rok se kvůli němu vnoučata začala sjíždět každý víkend

Jarmila zatlačila do skleněných dveří supermarketu a ztěžka vydechla. Říjnový vítr jí vrazil do tváře drobný déšť, ale ona se na lavičku před vchodem stejně posadila. Musela si odpočinout – taška s nákupem vážila málem deset kilo a koleno jí dneska připomínalo, že jí je dvaasedmdesát a že artróza se ptát nebude. Rozepnula si límec a v tom uslyšela slabounké pípnutí. Znělo to jako porouchané auto, ale odkudsi zleva, od přeplněných kontejnerů za drogerií.

Nejdřív to chtěla ignorovat. Jenže ten zvuk se opakoval. Slabý, prosebný, skoro zoufalý.

Když se prohrabala promočeným kartonem, našla ho. Malinkatou chlupatou kuličku, která se třásla zimou a měla ještě slepená víčka. Jedno oko se neotevřelo vůbec, druhé jen napůl – a pod víčky nebylo skoro nic, jen prázdno. Slepé. Úplně. Došlo jí to okamžitě, jak ho vzala do dlaní. Koťátko se k ní okamžitě přitisklo a zoufale jí začalo olizovat prsty.

„Ježíši, ty jsi ale malinkatý nešťastníčku,“ šeptala a už si sundávala šálu, aby ho do ní zabalila. Nákup nechala u nohou, zmáčený karton hodila zpátky ke kontejneru. „Tak pojď, doma se na tebe podíváme.“

Do svého cihlového bytu v Třeboni došla za patnáct minut, celá promoklá a s kotětem pevně přitisknutým na hrudi. Ještě než si stačila zalít čaj, zazvonil jí mobil.

„Mami, cos to zase vyváděla? Volala mi Klímová, že ses hrabala v popelnicích. Prý jsi vypadala, jako bys něco ztratila. Jsi v pořádku?“ Dceřin hlas zněl naštvaně a starostlivě zároveň. Petra, pětačtyřicet let, úřednice z Českých Budějovic, měla tón, který Jarmilu vždycky trochu iritoval.

„Jsem. Našla jsem koťátko. Bylo u kontejnerů, úplně promočené a slepé. Vzala jsem ho domů,“ odpověděla Jarmila a jednou rukou přidržovala chvějící se uzlíček.

„Mami, tobě přeskočilo!“ vybuchla Petra do telefonu. „Je ti dvaasedmdesát, máš vysoký tlak a kolena v háji! Jak se chceš starat o slepé kotě? To je práce na plný úvazek! A co na to veterinář? Kolik to bude stát?“

Jarmila si povzdechla. „Petruško, na veterinu jdu zítra ráno. A peníze mám. Ty mi do toho nemluv, ano? Pamatuješ, jak jsi brečela, když ti bylo deset a chtělas toho křečka? Taky jsem ti ho koupila, i když táta říkal, že je to zbytečný rozmar. Tohle není rozmar. Tohle je živý tvor, který potřebuje pomoct. A já jsem teď doma sama, tak aspoň budu mít společnost.“

Dcera ještě chvíli protestovala, ale Jarmila hovor ukončila s tím, že musí kotě nakrmit. Pravda byla, že musela hlavně vymyslet, jak. Kráva doma nebyla, ale sousedka odnaproti chovala kočky a určitě bude mít náhradní mléko pro koťata.

Veterinář druhý den žádné dobré zprávy nepřinesl. Kotě bylo staré asi tři týdny, silně podvyživené a opravdu obě oči nefunkční – vrozená vada. „Upřímně, paní Nováková, šance na přežití je mizivá,“ řekl MVDr. Zelený, když mu koťátko položila na vyhřívanou podložku. „Bude potřebovat krmení každé dvě hodiny, neustálé teplo, stimulaci trávení. Zvládnete to?“

Jarmila se na něj podívala tak, že doktor jen pokrčil rameny a předepsal speciální mléčnou formuli a stříkačku.

První tři týdny byly jako nekonečná noční služba. Jarmila spala v křesle, koťátko v krabici vedle ní na termoforu. Budík si nastavovala co hodinu a půl, aby ho nakrmila a promasírovala bříško. Když přestalo přijímat potravu a jen bezvládně leželo, brečela u kuchyňského stolu a prosila ho, ať to nevzdává. Někdy mu zpívala staré písničky, které kdysi zpívala dětem. A ono pak vždycky otočilo hlavičku jejím směrem, jako by přesně vědělo, kde je.

„Ty budeš bojovník,“ šeptala mu do měkké šedé srsti. „Řekneme ti Štístko. Protože štěstí, že jsem tě našla. A taky že ty jsi moje štěstí.“

Po měsíci se zázrak stal. Štístko přibral, začal aktivně prolézat byt a Jarmila musela schovat všechny ostré hrany a křehké vázy. Zjistila, že si neuvěřitelně rychle pamatuje půdorys – během týdne už bezpečně našel misku, pelíšek i balkon. Když poprvé vyskočil na parapet a nastavil tvář podzimnímu slunci, které mu hřálo slepá víčka, Jarmila se rozplakala dojetím.

„No vidíš,“ smála se přes slzy, „vůbec nepotřebuješ oči, abys věděl, kde je teplo.“

Když po dvou měsících přijela na první návštěvu vnoučata, bylo jim to celkem jedno. Sedmnáctiletý Tomáš s mobilem v ruce a čtrnáctiletá Klára jen protočila oči, že babička pořád mele o nějakém zvířeti. Jenže pak se stalo něco nečekaného.

„Babi, on je fakt úplně slepý?“ zeptala se Klára, když viděla, jak kocourek obratně našlapuje kolem nohou stolu a přesně trefuje do svého pelíšku.

„Úplně. Ale slyší i to, jak myška zakašle u sousedů,“ odpověděla Jarmila. Vzala hračku s rolničkou a zatřepala s ní metr od kocoura. Štístko okamžitě zvedl hlavu, nastražil uši a jediným skokem hračku chytil do drápků. Předvedl to tak elegantně, že Tomáš málem upustil telefon.

„To je masakr!“ vydechl. „To jako fakt? On loví podle sluchu?“

Od té soboty začali jezdit každý víkend. Nejdřív jen tak z nudy, pak s konkrétním programem. Tomáš objevil, že na internetu existuje komunita majitelů slepých zvířat, a začal shánět tipy – zvukové majáčky, hmatové koberečky, speciální hračky. Klára zase vytvořila Štístkovi instagramový profil. Jmenoval se prostě „Slepej_bojovnik“ a za první měsíc nasbíral přes tři sta sledujících.

Jarmila, která do té doby používala jen tlačítkový telefon, se nechala od vnoučat naučit fotit a natáčet videa. Jednoho večera zveřejnila záběr, jak Štístko spí stočený v jejím klíně a přede tak nahlas, že to přehluší televizi. Video mělo přes noc dva tisíce lajků.

„Babi, lidi píšou, že je to inspiruje!“ volala nadšeně Klára, když spolu seděly v kuchyni. „Jedna paní napsala, že má dceru na vozíku a že ta holka teď pořád kouká na naše videa a říká, že když to zvládne slepej kocour, tak ona taky!“

O pár dní později přišla zpráva, která Jarmile vehnala slzy do očí. Psala ji matka sedmileté Elišky s dětskou mozkovou obrnou: „Eliška dřív nechtěla s nikým mluvit. Teď se směje, že i bez očí se dá chytat myš a že ona bude chytat život. Děkuju moc za každé video.“

Jednoho sobotního odpoledne, přesně rok poté, co Jarmila odhrnula mokrý karton, seděla celá rodina u ní v obýváku. Petra s manželem, Tomáš, Klára. Na koberci se vyhříval Štístko a zrovna si olizoval packu.

„Pamatuju si, jak jsem ti vynadala do telefonu,“ zasmála se Petra a kývla hlavou směrem ke kocourovi. „Byla jsem přesvědčená, že se z toho zblázníš. A zatím jsi z toho udělala rodinnou firmu.“

„Já když si vzpomenu, jak jsem se u toho kontejneru málem rozbrečela zimou…“ Jarmila si otřela oko. „Vůbec by mě nenapadlo, že z toho bude tohle. Tomáši, co ty a přihláška na veterinu?“

Tomáš se usmál a postavil se. „Podal jsem si ji. A víš co? Když jsem byl na pohovoru, ukázal jsem jim video, jak Štístko skáče za zvukem. Komise prej koukala s otevřenou pusou. Asi mě vezmou.“

„A já od minulého týdne chodím do útulku pomáhat s handicapovanýma zvířatama,“ dodala Klára. „Víš, babi, ty kočky a psi jsou úžasní. Skoro nikdo je nechce, ale oni dávají tolik lásky!“

Jarmila vstala a objala obě vnoučata. Pak si všimla, že Štístko, který dosud ležel, pomalu došel až k jejím nohám. Obrátil hlavu přesně k její tváři, i když ji neviděl. Jemně jí otřel čumák o ruku.

„Vidíš, ryšavče,“ zašeptala a pohladila ho po huňatém kožichu, „vůbec nezáleží, co komu chybí. Záleží, co dáváme dál.“ A pak už jen mlčeli.

Venku se setmělo, déšť bubnoval do parapetu a v bytě bylo ticho. Jen kocour začal příst, a to předení nakonec vystačilo za všechna slova.