# Zpráva z Bruselu, která rozbila byznys Tomáše z Pardubic

Tomáš měl servis mobilních telefonů na Pernštýnském náměstí v Pardubicích jedenáct let. Malá díra v podloubí staré budovy, za výlohou tramvajová zastávka, na parapetu vždycky stál hrnek se studenou kávou a plechová krabička od šroubků, do které házel účtenky. Vzduchem se táhla vůně tavidla a leštidla na displeje. V únoru dva tisíce dvacet sedm si Tomáš přečetl na odborném portálu, že Unie zavádí nová pravidla. Baterie v nových telefonech mají jít vyměnit uživatelem, bez lepidla, bez fénu, bez zahřívání rámečku. Přečetl si ten článek třikrát, pokaždé pomaleji, pak vyšel do zadní místnosti a stál tam s telefonem v ruce, dokud se displej sám nezhasl.

Dřív byla výměna baterie jeho zlatý důl. Zákazník přinesl telefon, Tomáš si vzal tři sta padesát korun jen za práci, protože se musel podpáčit displej, odlepit článek od rámečku, dávat pozor, aby nepoškodil flex kabel. Lidi se báli dělat to sami. Věděli, že stačí jeden špatný pohyb a displej praskne, a oprava pak vyjde dráž než nový telefon. Tomáš na to měl svůj nástroj — plastovou kartu na páčení, na okrajích tak ošoupanou, že svítila do žluta. Ta karta ležela vždycky na stejném místě, v přihrádce s nápisem „baterky". V únoru ji schoval do šuplíku s kabely, které už nikdo nepoužívá.

Zákazníci volali čím dál míň. Nejdřív si myslel, že je to zimou, pak že je to konkurencí. Až v dubnu přinesl telefon nějaký kluk a řekl, že si baterii vyměnil sám doma v kuchyni, protože výrobce přidal návod přímo na krabici. Ukázal Tomášovi fotku na mobilu: otevřený kryt, nový článek, šroubovák za sto dvacet devět korun z Hornbachu. Tomáš se na tu fotku podíval a telefon mu vrátil. Nic neřekl. Jen zavřel šuplík s kabely trochu důrazněji, než bylo potřeba.

Tomášova žena Petra prodávala ve stejné provozovně příslušenství. Obaly, sklíčka, nabíječky. Byla to ona, kdo si první všiml, že z firemního účtu mizí peníze a tržby jsou poloviční. Tomáš říkal, že je to dočasné, že lidi novým řešením ještě nevěří, že si výrobci s předpisy nějak poradí. Petra se nehádala. Ale v květnu, když přišla upomínka na nájem za prostor, položila mu ji na klávesnici, mezi písmeno A a S, a odešla. Tomáš nad tou upomínkou seděl až do večera. Na parapetu stál už třetí hrnek kávy, studený jako ten první.

V červnu dostal Tomáš nabídku od velkého servisního řetězce. Chtěli od něj odkoupit databázi zákazníků za sto padesát tisíc korun. Nebyly to velké peníze, ale Tomáš si v sešitě spočítal, že při současných tržbách by to stačilo pokrýt nájem do konce roku. Místo odpovědi jel na veletrh elektroniky do Brna. Chodil mezi stánky a osahával nové telefony, ve kterých se baterie měnila jako v dálkovém ovladači. Jeden ze zástupců výrobce mu řekl, že montážní linka pro Evropu se liší od té pro zbytek světa, ale stejně ji zavádějí všude, protože je levnější než provozovat dvě oddělené. Tomáš se z veletrhu vrátil s taškou letáků, kterou nikdy nerozbalil. Taška stála v předsíni až do srpna, než ji Petra vynesla na chodbu, aby ji vzali s papírem do sběru.

Nejhorší byly telefonáty od stálých zákazníků. Bývalý vedoucí z pošty se ptal, jestli by mu Tomáš vyměnil baterku ve starém modelu, protože nový nechce, je zvyklý na ten svůj. Tomáš mohl. Vyměnil. Vzal si za to dvě stě korun, protože se styděl chtít víc. Vedoucí zaplatil a poznamenal, že by to vlastně zvládl sám, jen na to nemá čas. To slovo „sám" bolelo Tomáše víc, než si chtěl přiznat.

Začátkem září se Tomáš rozhodl. Neoznámil to. Prostě v pondělí ráno neotevřel obchod. Na dveře pověsil ceduli: „Servis uzavřen. Děkuji za jedenáct let." Cedule visela tři dny, pak déšť rozmazal fix a zbylo jen „uzavřen". Než ji stihl sundat, přišel exekutor s příkazem k zablokování účtu kvůli dlužnému nájmu. Tomáš protokol podepsal, aniž by ho četl. Petra stála u okna a dívala se, jak zrovna vyjíždí tramvaj ze zastávky.

V říjnu Tomáš prodal vybavení servisu. Stoly, lampy, fén, pájku, celý šuplík karet na páčení. Koupil od něj všechno ten mladý kluk, ten samý, co v dubnu ukazoval fotku nové baterky. Dal za to celkem devadesát tisíc. Tomáš se díval, jak vynášejí stoly, a myslel si, že ze všeho toho mu bude nejvíc chybět zrovna ta jedna karta, ošoupaná do žluta. Ležela v šuplíku s kabely. Nevyndal ji.

Smlouvu se servisním řetězcem podepsal v listopadu. Sto padesát tisíc za databázi zákazníků. Na účtu se udělalo volněji. Petra neřekla nic, jen mu večer postavila před talíř s vývarem a krajíc chleba, a vedle položila účtenku z Alberta, aby věděl, kolik stálo jídlo. Tomáš jedl mlčky. Účtenku schoval do krabičky od šroubků, té z parapetu. Krabička teď stála v kuchyni, protože servis byl zavřený.

Naposledy byl Tomáš v prostoru na náměstí v prosinci. Odvážel poslední krabice. Na podlaze zůstala jen stopa po pultu, tmavší obdélník, který léta neviděl světlo. Tomáš přistoupil k oknu a chvíli se díval na zastávku. Zrovna přijela trolejbus číslo dvě, ten samý, kterým kdysi jezdil do práce. Dveře se otevřely a nikdo nevystoupil. Tomáš zhasl, zamkl dveře a klíč hodil do poštovní schránky, jak se domluvil s majitelem.

Ten samý večer mu na telefon přišla zpráva od servisního řetězce. Psali, že zavírají pobočku v Pardubicích, protože tam není provoz, a záruční servis stejně dělají v Praze. Ptali se, jestli by Tomáš nechtěl odkoupit svou databázi zákazníků zpátky. Tomáš zprávu přečetl a odložil telefon na stůl displejem dolů.

Petra se zeptala, kdo psal. Tomáš řekl, že nikdo. Pak vstal a vyndal z příborníku krabičku od šroubků. Vytáhl účtenku, kterou mu tehdy položila, a podíval se na součet: sto osmdesát tři koruny devadesát haléřů. Účtenku vrátil zpátky. Krabičku postavil na lednici, protože tam teď mělo být její místo.

Ráno Tomáš zavolal na úřad práce a domluvil si schůzku ohledně rekvalifikačního kurzu na technika klimatizace. Petře o tom neřekl. Prostě vyšel z domu a nastoupil do trolejbusu číslo dvě, který zrovna přijel. Sedl si k oknu a díval se, jak mizí výlohy na náměstí. Neotočil se. V kapse měl papírek s adresou úřadu a propisku, kterou tu adresu dvakrát přepsal, aby nezapomněl.