Otec u dřezu na kuchyňské lince v Krnově

Je mi čtyřicet tři a před třemi týdny se stalo něco, co konečně zastavilo ten můj uhánějící kolotoč. Žádné drama, žádná tragédie. Jenom jeden obyčejný úterní podvečer, po kterém se mi sevřelo srdce tak nepříjemně, že to cítím dodneška.

Bydlím v Ostravě, rodiče zůstali v Krnově, kde jsem vyrostla. Ten den jsem jela kolem — vyzvedávala jsem objednávku v lékárně na náměstí, protože mamince docházely léky na tlak — a napadlo mě zajet aspoň na hodinu. Bez ohlášení, jen tak.

Otevřela mi máma a vyjekla, jako bych přijela rovnou z Austrálie:

— Jéžiš, Věrko, kdybych věděla, že přijedeš!

A hned si začala rukama uhlazovat vlasy, poposedávat halenku, jako by se chystala na návštěvu úřednice z finančního, ne na vlastní dceru.

Z obýváku vyšel táta. Šel mnohem pomaleji, než jak si ho pamatuju — kdysi to byl chlap, co za dvě hodiny přeskládal celou garáž. Úsměv měl ale pořád ten samý, ten, co člověku sundá tíhu z ramen.

Sedli jsme si u kuchyňského stolu, na kterém pořád leží ta stejná igelitová ubrus s kytičkami, co tam byla, když mi bylo deset. Povídali jsme si o rajčatech na zahrádce, co letos nechtějí dozrát. O nových sousedech z bytovky přes ulici, co si pořídili psa, který štěká na každého kolemjdoucího. O staré motorové sekačce, která už třetím rokem nechce nastartovat na první tah. O receptu na bábovku, který máma každý týden „ztrácí" ve stejné zásuvce vedle sporáku.

A pak se táta zvedl, že si nalije vodu. U dřezu se na vteřinu opřel dlaní o desku linky. Nesvezl se, nezakolísal, nic dramatického. Prostě znehybněl — jako člověk, co se už naučil šetřit silami a rozdělovat kroky opatrně, jako drobné mince.

Díval se přitom na kohoutek a nepouštěl vodu, jako by čekal, až se to samo přežene. Trvalo to tři, možná čtyři vteřiny. Pak dolil sklenici a otočil se, jako by se nic nestalo.

Asi jsem na něj koukala moc dlouho, protože máma si toho všimla. Rozpaky přebila unáhleným úsměvem:

— Nic se neděje. Táta už je prostě starý, to je celé.

Ta věta mě praštila přímo do žaludku. Už je prostě starý, to je celé. Ten samý muž, který mě v šesti letech naučil jezdit na kole na parkovišti u Kauflandu. Který nevynechal jediné rodičovské sdružení, jediné narozeniny.

— Mami, byl u něj v poslední době doktor?

— Byl. Bere teď dvě tabletky navíc ráno, k té staré na tlak. MUDr. Kovářová říkala, že je to jen prevence.

— Jaké tabletky?

Máma pokrčila rameny.

— To bych se musela podívat do krabičky.

Šla to vzít z poličky nad ledničkou. Byla to obyčejná plastová krabička na týden, s víčky popsanými fixem PO-ÚT-ST. Ve středečním přihrádku ráno chyběla jedna tabletka, i když bylo teprve úterý.

— Mami, tady chybí jedna.

— Ále, to jsem asi spletla dny, když jsem to plnila.

Podívala jsem se na tátu. Seděl u stolu, díval se do talíře a nic neřekl. Neřekl, že se spletl. Neřekl, že si nevzpomíná. Prostě mlčel, a to mlčení bylo hlasitější než cokoliv, co mohl říct.

Po večeři mě táta doprovodil ke dveřím. Položil mi ruku na rameno — před lety to byla ruka jako z betonu, jistota sama. Teď byla lehká, skoro nehmotná.

— Nezapomínej na nás, holčičko, jezdi častěj — řekl tiše. — Nám ty dny teď utíkají nějak rychleji.

Sedla jsem do auta a dlouho jsem nenastartovala. Ruce jsem měla položené na volantu a dívala se na okno kuchyně, kde ještě svítilo světlo a máma umývala nádobí.

Volala jsem o dva dny později. Máma zvedla po prvním zazvonění, jako by čekala u telefonu.

— Věrko? Stalo se něco?

— Ne, mami. Jenom jsem chtěla slyšet váš hlas.

Ticho na druhé straně trvalo tak dlouho, že jsem myslela, že se hovor přerušil.

— To je dlouho, co jsi volala jen tak — řekla nakonec.

Ten víkend jsem přijela znovu, tentokrát s tátou na kardiologii v Krnovské nemocnici — objednala jsem ho sama, bez ptaní, prostě jsem zavolala a nahlásila termín. Seděli jsme v čekárně skoro hodinu, on nervózně poklepával nehtem o opěrku křesla.

Sestřička ho zvážila, změřila tlak, poslala na EKG. Doktorka pak řekla mámě i mně, že srdce je „unavené, ale drží", že je potřeba upravit dávkování a hlídat, ať bere léky přesně podle rozpisu, ne podle toho, jak si to táta sám vyhodnotí.

Cestou domů seděl táta vzadu v autě a díval se z okna.

— Nechtěl jsem vám dělat starosti — řekl najednou. — Myslel jsem, že to samo přejde.

— Tati, proto jsme tady.

Odmlčel se a pak dodal potichu:

— Ta tabletka ve středu. Nezapomněl jsem ji vzít. Nevzal jsem si ji schválně, protože mi z ní bylo špatně od žaludku. Nechtěl jsem, aby si máma dělala starosti.

Sedla jsem si k němu na verandu s notesem, který jsem koupila cestou z nemocnice, a řekla mu, ať mi vypráví o vojně, o tom, jak potkal mámu na tancovačce v kulturáku, proč přestal kouřit v roce 1987. Pil čaj z hrnku s ulomeným uchem, který odmítá vyhodit, a vyprávěl.

Zarazil se uprostřed historky o tom, jak jednou v zimě zapadl s trabantem u Bruntálu.

— K čemu to píšeš?

— Abych to nezapomněla.

Podíval se na sešit, pak na mě, a poprvé za tři týdny jsem ho viděla, jak se směje na celé kolo, tím starým smíchem z dětství.

S mámou jsme pak u kuchyňského stolu sepsaly seznam — jaké léky táta bere, v kolik hodin, u kterého praktického lékaře je registrovaný, kde má doklady od pojišťovny. Krabičku na tabletky jsme přelepily novým štítkem s velkými písmeny a datem, kdy se má doplnit.

Teď volám třikrát týdně místo jednou za měsíc a jezdím do Krnova bez záminky. Minulý čtvrtek jsem tátovi vozila novou krabičku na léky — tu starou rozbil, když mu upadla na dlaždičky v koupelně. Rozbalil ji, prohlédl, a než ji uložil na poličku, řekl jen:

— Tahle má lepší víčka.

Přikývla jsem a šla dolít vodu do konvice.