Smrt babiččina česneku, který zachránila jediná lopata

Sousedka z Hodkovic mi kdysi řekla jednu věc a já jsem se jí dlouho smál: prý česnek pozná, kdy má jít ven ze země, líp než člověk pozná, kdy má jít domů z hospody. Smál jsem se do loňského srpna. Pak jsem přišel o babiččinu odrůdu, kterou pěstovala od roku 1987, a najednou to vůbec nebylo k smíchu.

Jmenuji se Tomáš Bureš, je mi čtyřiačtyřicet a mám kus zahrady za barákem v Semilech, který jsem zdědil po babičce Věře. Ona ten česnek sázela každý rok na svatého Martina, sklízela kolem svatého Jana a nikdy se s nikým nebavila o metodách — prostě to uměla. Když umřela, políčko jsem převzal já, a s ním i pytlík paličáků, které jsem si slíbil uchovat jako rodinnou odrůdu. Fialovkasté, ostré, s vůní, která se nedala koupit na trhu v Turnově.

Loni v červnu jsem měl v práci peklo — přebírali jsme sklad, nadřízená z Liberce mi volala třikrát denně — a na zahradu jsem se dostal jen o víkendech. Díval jsem se na lodyhy, viděl jsem, že dolní listy žloutnou, a řekl jsem si: počkám ještě týden, ať to pořádně dozraje. Pak jsem musel na deset dní do Ostravy na školení. Když jsem se vrátil, byla polovina lapů úplně suchá a já jsem si myslel, že jsem to trefil do bodu.

Vzal jsem rycí vidle, protože babička vždycky říkala, že lopatou se do stroužků řízne a hlavička pak shnije rychleji. První řádek šel hladce. Ve druhém jsem narazil na hlavičku, která byla na dotek měkká jako přezrálá švestka. Obal se rozpadal v prstech na vlákna, dvě stroužky vypadly samy a ze spodku trčely bílé vlásky — nové kořínky, jako by se rostlina chystala znovu zapustit do hlíny, místo aby si odpočinula. Devět hlaviček z patnácti bylo takhle přerostlých. Zbytek byl v pořádku, ale ta ztráta mě bodla — jako bych babičce nedodržel slovo.

Zavolal jsem tetě Jarmile do Jilemnice, jestli si pamatuje, jak to babička dělala jinak. Teta se jen zasmála do telefonu a řekla: "Ty jsi čekal na kalendář, viď? Ona nikdy nečekala na kalendář. Ona rozhrábla hlínu prstem a podívala se, jestli jsou obaly ještě celé. Když viděla, že se rozpadá vnější slupka, ten den brala vidle, ne za týden."

Ten víkend jsem zavolal Pavlovi Dostálovi, který má zahradnictví kousek za Semily směrem na Bozkov a prodává sadbu na tržnici. Zaplatil jsem mu pětistovku za hodinu jeho času, přijel v sobotu ráno s kávou v termosce a prošel se mnou zbytek záhonu, dřív než jsem stihl cokoliv vykopat.

Ukázal mi, na co se mám dívat. Ne na barvu listů — ta klame, protože záleží na počasí a zálivce. Díval se na krček, tu tenkou část stonku těsně nad hlavičkou. "Když je krček ještě šťavnatý a pevný, počkej. Když povolí a lodyha se skloní, jako by jí došly síly, tak je to ono." Pak vyhrábl jednu hlavičku a rozlomil ji palcem. "Obal má být tuhý, jako pergamen. Ne mokrý hadr, ne suchá slupka cibule, co se drolí. Přesně mezi tím."

Řekl mi taky, proč mi ty hlavičky shnily tak rychle — devět z patnácti přišlo vniveč kvůli tomu, že jsem je nechal deset dní přemočené v zemi navíc a pak je hodil rovnou do plátěného pytle v komoře, kde nebyl průvan. Vlhkost, co zůstala v obalu, se neměla kam ztratit.

Zbytek úrody, těch šest hlaviček, jsme s Pavlem rozložili na starou mříž od gril-stolu, kterou jsem opřel o dvě bedny na terase, ve stínu, ne na sluníčku — na slunci prý paličák popraská a ztratí štávu. Nechal jsem je tak tři týdny, otáčel jsem je obden, až se lodyhy staly úplně křehké jako sláma. Pak jsem je zastřihl, nechal stopku asi na dva centimetry, a uložil do dřevěné bedýnky vystlané novinami, dolů do sklepa, kde je stálých dvanáct stupňů.

V listopadu, na svatého Martina, jsem šest zbylých hlaviček rozebral a zasadil znovu, přesně tak, jak to dělávala babička. Vyšlo z nich sto dvacet stroužků na novou plochu, kterou jsem rozšířil o metr a půl směrem k plotu, protože jsem se rozhodl, že tuhle odrůdu ztratit nechci — ani z nedbalosti, ani z toho, že jsem víc věřil kalendáři než vlastnímu prstu v hlíně.

Teta Jarmila mi teď každý rok kolem svatého Jana volá a ptá se jenom jednu větu: "Cos zjistil na krčku?" A já jí vždycky odpovím podle pravdy, protože vím, že to je jediná zkouška, která platí víc než datum na kalendáři.