Kočka v cizí kůlně a dvě kila granulí navíc

Jarmila Dvořáková otevřela dveře kůlny a zůstala stát ve dveřích. Na staré dece, kterou chtěla vyhodit už loni na podzim, se stočila šedě pruhovaná kočka. Tři slepá kotátka se k ní tulila a strkala hlavičky do matčina břicha.

— To mi tak ještě chybělo, — vydechla Jarmila.

Kočka zvedla hlavu. Zelené oči se dívaly ostražitě, ale bez panice. Uši nesklopila, nezaprskala — jen čekala, co bude dál.

Jarmila zavřela dveře a šla k domu. V hlavě se jí honilo: vyhnat ji nemůže, kotata by umřela. Ale brát si na starost cizí zvíře v šedesát osm let?

Manžel zemřel před čtyřmi lety. Syn Tomáš žije v Brně, dcera Petra v Německu, vnoučata vídá tak na Vánoce a o letních prázdninách. Chalupa u Sedlčan je to jediné, co zůstalo z dřívějšího života, kdy byl v domě hluk a někdo na ni každý den čekal.

Večer přinesla misku s mlékem a kousky vařeného kuřecího masa. Kočka vyčkala, až se žena vzdálí, pak přistoupila k jídlu. Jedla rychle, bez přestávky, ale mezi sousty se ohlížela po kotatech.

— Hladová jsi, chudinko, — zabrumlala Jarmila. — Kolik dní jsi se courala po polích, než jsi tyhle tři porodila?

Za týden kotata otevřela očička. Kočka zesílila, srst se jí rozzářila. Jarmila jezdila do Benešova pro granule a místo jednoho balení brala dvě, dvě kila navíc na zásobu — v hlavě si to omlouvala tím, že levnější je nakoupit víc najednou, ne že se o kočku nějak stará. Pokladní v Lidlu se jí jednou zeptala, jestli má psí útulek. Jarmila jen pokrčila rameny a zaplatila dvě stě třicet korun.

Devátého dne kočka zmizela. Jarmila přišla s jídlem a našla jen kotata. Pípala, strkala se mezi sebou, hledala matku. Miska s ranním mlékem stála netknutá.

— Kam jsi se, probůh, ztratila?

Nechala jídlo, počkala do tmy. Kočka se nevrátila. Nebyla tam ani ráno. Kotata zeslábla, přestala se plazit. Musela si vzpomenout, jak před třiceti lety krmila z injekční stříkačky kotě, které přinesl Tomáš z ulice — tehdy se na něj utrhla, že proč zrovna další pusa navíc, a stříkačku pak omývala v dřezu každé tři hodiny celý týden. Teď sama ředila mléko a kapala ho po kapkách do drobounkých růžových tlamiček.

Uplynul týden. Kočka se neukázala. Kotata se naučila lízat z misky. Jarmila je přestěhovala do domu, zařídila krabici na verandě.

Sousedka Zdeňka přišla na pažitku.

— Co s nimi vyvádíš? Odvez je do útulku.

— Matka je opustila, a já je mám taky opustit?

— Neopustila je, spíš zahynula, — Zdeňka si povzdechla. — Po silnici na Benešov to tu lítá jako o závod. Hlavně si na ně nezvykej, Jarmilko. Tři je chovat nebudeš.

Jarmila mlčela. Zvykla si už. Ale Zdeňka měla pravdu — na léto přijedou vnoučata, obě mají alergii. A síly na tři kočky taky nejsou jako dřív.

— Zítra zajedu do Benešova, — slíbila. — V útulku na Konopišťské to jsou dobří lidi, umístí je.

V noci nemohla usnout. Ležela a poslouchala, jak hodiny na zdi tikají čím dál hlasitěji. Dřív v domě pořád někdo vrzal — manžel chrápal, děti si šeptaly po nocích, kocour Micka pobíhal po chodbě. Teď jen ty hodiny.

Ráno vyšla na schody — a zůstala stát. U plotu seděla šedě pruhovaná kočka. Špinavá, hubená, srst zcuchaná v kleších. A vedle ní zrzavé kotě, starší než ta tři její, mělo tak čtyři měsíce. Ucho natrhlé, zadní tlapka přišlápnutá.

— Žiješ, — Jarmila udělala krok vpřed.

Kočka vstala a šla ke schodům. Zrzek se belhal za ní, tiskl se jí k boku. Kočka zamňoukala — krátce, naléhavě — a čekala, co žena udělá.

— Co je to? — žena si klekla. — Koho jsi přivedla?

Kotě se třáslo. Žebra mu vystupovala, oči mělo zalité, z rány na tlapce prýštilo něco žlutavého. Kočka znovu zamňoukala a vykročila k bráně. Zastavila se, otočila. Čekala.

— Chceš mi něco ukázat?

Jarmila šla za ní. Kočka vedla jistě — přes tři zahrady, kolem skleníku u Novákových, až k opuštěné chalupě po starém Horáčkovi. Ten zemřel asi před dvěma roky, rodina sem nejezdí. Plot pokřivený, chata zarostlá plevelem. Pod schody se hrabala ještě dvě další kotě. Stejně hubená, s hnisajícíma očima.

— Pane bože, — Jarmila polkla.

Kočka se otřela o její nohu a znovu se podívala vzhůru. Nežadonila — žádala. Klidně, věcně. Tady jsou, vezmi je.

— Já nemůžu, — Jarmila zavrtěla hlavou. — Chápeš? Nemůžu všechny.

Vrátila se domů. Kotata v krabici kňučela, žádala o jídlo. Jarmila nasypala granule, nalila vodu. Sedla si ke stolu, hlavu si opřela o dlaně.

Kočka prošla tři zahrady. Zapamatovala si, kde ji krmili. Ze desítky chalup našla právě tu jedinou, kde ji nevyhnali, ale daly jí jíst. A přivedla cizí kotě. Ne svoje — cizí.

K obědu Jarmila sbalila přepravku, vzala staré ručníky a šla k opuštěné chalupě. Kočka čekala. Jarmila pod schody vylovila obě koťata — nebránila se, byla vysílená. Zrzka chytila na zpáteční cestě. Kočka šla celou dobu vedle ní, neodbíhala.

Doma Jarmila všechny umístila na verandu, přinesla vodu, jídlo, rozložila staré ručníky. Napočítala je po prstech: tři svoje, zrzek, dvě z Horáčkovy chalupy — šest. Kočka jedla pomalu, často se zastavovala, obhlížela všechny. Kontrolovala — jsou tu, žijí.

— Tak, — Jarmila klesla na židli. — Teď jich mám šest.

Zdeňka přišla večer, nahlas se nadechla.

— Zbláznila ses úplně?

— Ne na trvalo, — Jarmila odvrátila pohled. — Vychovám je, rozdám.

— Jasně že rozdáš, — Zdeňka si odfrkla. — Znám tě.

A Jarmila skutečně začala hledat nové majitele. Napsala na internet, poprosila vnučku Elišku, aby dala inzerát na facebookovou skupinu vesnice. Zrzka odvezla k veterináři na Benešovskou — zašili ránu, dali antibiotika, stálo to osm set korun a Jarmila platila kartou, protože v peněžence měla jen drobné.

— Přežije, — řekl veterinář. — Je houževnatý.

Obě koťata z opuštěné chalupy si vzal mladý pár z nedaleké Sázavy. Jedno ze svých tří si vyprosila sousedská holčička Anežka, přijela si pro něj s tátou v pátek odpoledne a odnesla si ho v krabici od bot. Zrzka si nikdo nevšiml — s přišlápnutou tlapkou a natrhlým uchem ho lidé z fotek na Facebooku přeskakovali, a Jarmila se po pár týdnech přestala snažit ho nabízet.

Měsíc nato jí zbyla dvě koťata, zrzek a kočka. Jarmila sedávala na verandě a dívala se, jak pruhovaná matka olizuje zrzka úplně stejně jako svoje dvě zbylé — přidrží ho tlapkou, projede jazykem přes natrhlé ucho, znovu a znovu, dokud se nepřestane vrtět.

Když v srpnu přijel Tomáš, prošel se po verandě, prohlédl si kočičí rodinku.

— Mami, vážně? Čtyři kočky?

— Dvě kotě, zrzek a maminka, — Jarmila mu nalila kávu. — Jo, vážně.

Tomáš chvíli mlčel, pak se usmál.

— Víš, takhle dobře jsi dlouho nevypadala. Nech si je, když je ti s nimi dobře.

Jarmila přikývla a dolila mu mléko do kávy, aniž by se ptal. Dům se znovu naplnil životem — ne tím hlučným, jako dřív, ale živým. Ráno na ni někdo čekal, večer jí někdo předl na kolenou.

Na podzim, když se dívala z okna na pruhovanou kočku hrající si se zrzkem na zahradě, zazvonil telefon. Volala paní z útulku na Konopišťské.

— Paní Dvořáková, vy jste u nás loni v říjnu vyplňovala formulář na náhradní péči, pamatujete? Máme tu kočku po nehodě, potřebuje domov na pár týdnů, než se zotaví.

Jarmila se podívala na verandu, na čtyři spokojené tlamičky, na misky vyškrábané do čistoty.

— Pošlete adresu na veterinu, — řekla. — Pro jednu kočku se místo vždycky najde.

Zavěsila a šla do kůlny. Postavila tam novou přepravku, rozložila čisté deky a do misky nasypala poslední zbytek granulí z toho dvoukilového balení, které koupila ten den, kdy si ještě myslela, že má jen tři kočky.