Parkoviště u Albertu, ulice Modřínová

Jmenuju se Jitka, je mi čtyřicet pět, a dneska vám chci vyprávět o něčem, co kdyby se stalo v jiném pořadí, zbořilo by to dva životy. Ale stalo se, jak se stalo, a proto o tom teď můžu klidně mluvit.

Potkala jsem Radka, když mi bylo devětadvacet. Pracovala jsem jako účetní v jedné firmě na okraji Brna, on dělal servisního technika pro firmu hned za rohem. Měli jsme společné kolegy, chodili jsme na stejné grilovačky, potkávali se u společného kafe v bufetu na Hněvkovského, kde šálek stál dvacet korun a automat vrzal při každém nalévání. Problém byl v tom, že jsme oba měli partnery. Já jsem byla s Liborem skoro pět let. Radek byl s Petrou asi čtyři roky.

Nikdy jsme se nepolíbili. Nikdy jsme si nebyli blízcí fyzicky. Ale lhala bych, kdybych řekla, že se mezi námi nic nedělo. Bylo tam až příliš dlouhých pohledů. Rozhovorů, na které jsme se oba tajně těšili. A ten divný neklid v břiše, který jsem poznala podle toho, že jsem si před společným kafe dvakrát přerovnávala papíry na stole, jen abych měla ruce čím zaměstnat.

Jednou večer, po jedné firemní oslavě, jsme zůstali sami na parkovišti u Albertu na Modřínové. Bylo to v listopadu, foukal studený vítr, cítila jsem ten typický pach mokrého asfaltu a vybouchlých grilů od sousední hospody. On se opíral o kapotu svojí staré Škody Favorit a najednou se mě zeptal přímo: "Cítíš to mezi nás taky?" Řekla jsem: "Jo." Byl to jediný případ, kdy jsme o tom mluvili otevřeně.

Oba jsme se shodli, že je to možná jen přitažlivost. Něco nového. Něco, co se zdá velké jenom proto, že je zakázané. A že by bylo šílené zbořit dva fungující vztahy pro něco, o čem ani nevíme, co to vlastně je.

Pamatuju si, jak řekl: "Můžeme se jednou políbit, a potom zjistíme, že to vůbec nestálo za to." Smáli jsme se. Rozloučili se. A nepolíbili se.

Krátce po tom Radek změnil práci, a postupně jsme se přestali vídat. Vzala jsem si Libora. Narodila se nám dcera Terka. Radek si taky vzal Petru. Mají dva syny. Jednou jsem ho viděla na Facebooku s celou rodinou na dovolené někde u moře. Zajímalo mě to, ale jen chvilku, než jsem telefon odložila a šla vařit večeři.

S časem se mé manželství rozpadlo. Libor a já jsme se rozvedli po čtrnácti letech, kvůli věcem, co s Radkem nemají společného vůbec nic – prostě jsme si přestali rozumět. Později jsem se dozvěděla, že se rozvedl i on.

Uplynuly skoro dva roky od mého rozvodu, když jsme se znovu potkali. Na padesátinách jednoho z našich bývalých kolegů, v restauraci na Lidické, kde hrála z reprobedny příliš nahlas Lucie Bílá a číšník nosil piva po čtyřech najednou. Bylo krátce po osmé, měla jsem na sobě tmavomodré šaty, které jsem si koupila kvůli téhle oslavě, a seděla jsem u stolu s prosecco, které jsem už hodinu jen zahřívala v ruce.

Dveřmi prošel muž v šedém saku, trochu šedivější ve vlasech, než jak jsem ho pamatovala, a první, co mi proběhlo hlavou, bylo, že čas se k němu rozhodně zachoval dobře.

Všiml si mě. Usmál se. Šel přímo ke mně a sedl si na židli, kterou si přitáhl od vedlejšího stolu. Objednal si Pilsner Urquell, já si dolila prosecco, i když mi v tu chvíli chuť vůbec nevadila. Chvíli jsme si povídali o dětech, o rozvodech, o tom, jak se Brno za ty roky zastavilo a zase rozjelo. Potom se na mě zadíval a zeptal se: "Pamatuješ si na to parkoviště u Albertu?"

"Na to jsem nezapomněla ani jeden listopad," řekla jsem a prosecco se mi v ruce zatřáslo tak, že jsem je musela postavit na stůl.

Tentokrát jsme byli oba svobodní. Ale nevrhli jsme se jeden na druhého, jako bychom na sebe čekali patnáct let. Nebylo nám devětadvacet. Byli jsme dva rozvedení lidé po čtyřicítce, s dětmi, prací, závazky a celým životem za sebou.

O týden později mi napsal esemesku a sešli jsme se v cukrárně U Tří korunek na náměstí Svobody, kde jsme si každý objednali kávu za pětapadesát korun a kousek bábovky, kterou jsme si pak rozdělili na dva talíře, aniž bychom o tom cokoli řekli. Mluvili jsme hlavně o tom, co se stalo za těch patnáct let, a když jsem odcházela, zjistila jsem, že jsem zapomněla zaplatit svoji polovinu útraty a on to už dávno udělal, než jsem si to stihla všimnout.

Pak přišla večeře, pak esemesky s "dobré ráno", pak telefonáty večer, kdy jsem seděla na gauči s telefonem u ucha a sledovala večerní zprávy s vypnutým zvukem. A v jednu chvíli jsme prostě přestali předstírat, že je to jen kamarádství.

On má svůj byt na Žabovřeskách a svoje syny. Já mám svůj dům na Komárově a svoji dceru. Jsou týdny, kdy se vídáme často, a jiné, kdy práce a povinnosti nám sotva dovolí jednu večeři spolu. V tomhle věku už nevěříme, že když někoho miluješ, musíš hned druhý den slučovat klíče, bankovní účty, děti a skříně.

Naše děti o vztahu vědí. Terka se ho jednou zeptala, jestli mu nevadí, že má doma tolik fotek z jiného manželství, a on jí jen odpověděl, že by mu vadilo víc, kdyby ty fotky neexistovaly.

Minulý pátek jsme zase stáli na tom samém parkovišti u Albertu – šli jsme tam koupit víno na večer, protože to bylo zrovna po cestě. On zaparkoval svoje nové auto přesně na tom místě, kde kdysi stál ten starý Favorit, vypnul motor a chvíli jsme oba mlčky hleděli přes čelní sklo na vchod obchodu.

"Pořád stejný parkovací automat," řekl nakonec a kývl hlavou k žluté budce u vjezdu.

Vystoupila jsem z auta, zabrzdila jsem dveře loktem, protože jsem v rukou držela tašku, a než jsem stihla odpovědět, on už zamykal auto a šel ke mně s úsměvem, který jsem si pamatovala přesně takový, jaký býval před šestnácti lety.