Pán Dvořák a křídy, které rozdělily dům

Svítání na Žarošické bylo šedé a vlhké, a první věc, kterou jsem to ráno ucítil, nebyla vůně kávy, ale podrážka boty, jak se mi smekla po rozmazané křídě na dlažbě před vchodem. Srdíčka, sluníčka, kytičky a přes celou šířku chodníku nápis PANÍ JITCE DĚKUJEME. Taška s nářadím mi táhla za ramenem k zemi – vezl jsem v ní nový jistič pro paní Horákovou z třetího patra, slíbil jsem jí ho vyměnit do oběda – a já jsem stál nad tím barevným binecem a počítal, kam šlápnout, abych tu barvu nerozvláčel dál po hale.

Je mi čtyřiačtyřicet, jmenuju se Radek Dvořák, dole v přízemí mám elektroinstalatérskou firmu a do práce chodím v šest, protože lidi na Vinohradech vstávají brzo a chtějí mít opravenou zásuvku ještě než vyrazí do kanceláře. V tomhle domě bydlím jedenáct let a za tu dobu jsem se naučil, že domovnice Jitka se o dům stará víc, než by musela – sype sůl, když namrzne, hledá dětem ztracené míčky pod keři a když někdo něco rozsype, prostě to smete a nikomu nic neřekne.

Stála tam s kbelíkem a smetákem, oči zarudlé, že se jí chtělo brečet, a říkala dětem: "Dneska jste mi fakt udělali radost." Kolem postávaly tři mámy z domu a asi pět dětí, mezi nimi i syn sousedky z pátého patra, kterému jsou sotva sedm a ještě si neumí sám zavázat tenisky.

Řekl jsem jim to, co jsem viděl – že u vchodu je binec, že se křída nese na botách až do schodiště a na rohožky, a že kreslit se dalo klidně na hřišti kousek dál, ne přes celý chodník, kterým chodí všichni, včetně pana Nováka s invalidním vozíkem z jedničky.

Jedna z matek, drobná blondýnka v mikině, se na mě otočila a povídá: "No tak první slušný déšť to smyje. Děti chtěly jen někomu udělat radost." Odpověděl jsem, že tady nejde o dobré úmysly, ale o to, že společný prostor si nemůže jeden nebo deset lidí vyzdobit bez souhlasu ostatních, kteří tam taky bydlí a chodí.

Co jsem si v tu chvíli myslel, to jsem jim neřekl. Před třemi lety mi umřela manželka a to léto jsem taky nosil domů kus křídy, protože mi ji na chodníku nechala dcera, než ji vzala babička na týden na venkov. Ten kousek křídy jsem tehdy položil na botník a nevyhodil ho ještě měsíc. Možná proto mi vadilo víc, než by mělo, že si teď někdo bez zeptání maluje po společné dlažbě – připadalo mi, že z toho, co bylo osobní a vzácné, se najednou stala veřejná záležitost, o které rozhoduje kdokoli s křídou v ruce.

Jitka se mezi nás postavila a řekla, že to umyje, jen ať se nehádáme před dětma. V tu chvíli přišla paní Horáková, přesně na čas, kvůli tomu jističi, podívala se na rozmalovaný chodník a na nás a utrousila jen: "Někteří lidi mají pořád potřebu někomu kazit radost." Otočila se a šla nahoru, ani nepočkala, až jí jistič vyměním – zavolala, že si pro mě pošle, až budu mít čas, a dveře za ní zaklaply víc, než bylo nutné.

Druhý den ráno jsem šel kolem výboru domu, kde visí nástěnka s oznámeními o splátkách fondu oprav a odečtech vody, a přidal jsem tam papír: žádost, aby se podobné akce napříště hlásily zástupci domu předem a aby se kreslilo jen na vyznačené ploše u pískoviště, ne na chodníku k vchodu. Ten papír visel necelou hodinu, než ho někdo strhl a napsal přes něj fixou "ŽÁDNÁ DIKTATURA V NAŠEM DOMĚ". Na schodišti mě ty dva dny nikdo z té party matek nezdravil, blondýnka přešla na druhou stranu chodby, když jsme se potkali u schránek, a i Jitka se mnou mluvila jen o tom nejnutnějším, s rukama zabořenýma do kapsy zástěry.

Třetí den večer mi zazvonila na dveře dílny. Čekal jsem, že přišla pokračovat v hádce, a nachystal jsem si v hlavě, co řeknu, až mi začne vyčítat tu nástěnku. Místo toho stála ve dveřích s papírem přitisknutým k hrudi a hlas se jí trochu třásl, když řekla, že přemýšlela celou noc a že nechce, aby se kvůli křídě hádal celý dům. Podala mi rozpis – kdy která rodina umyje chodník, pokud se příště něco podobného stane – a navrhla, že děti příště namalují obrázek na kartón a dají ho Jitce do schránky, místo na dlažbu. Podepsal jsem to na kuchyňské lince mezi šroubováky a odešla.

Jitka má ten kartonový obrázek zarámovaný ve své místnosti pro domovníky, hned vedle klíčů od sklepa. Chodník je čistý, pan Novák s vozíkem po něm jezdí bez potíží. Včera jsem v drogerii na Vinohradech koupil krabičku barevných křídek za devatenáct korun, vylovil drobné z kapsy montérek vedle šroubů na jistič a postavil ji dětem na pískoviště.