Vášku vyhodili. Znovu. Už potřetí za jeho krátký život. Prostě neměl štěstí.

Franto byl vyhozen. Znovu. Potřetí za svůj krátký život. Prostě mu štěstí nepřálo.

Jen rok mu byl, a už ho tři rodiny odkoply. No, ne tak docela odkoply. Nejprve si ho předávali z ruky do ruky. A pak…

Pak ho prostě vynesli ven, poodešli pár kroků od domu a položili ho do popelnice. Pak utekli, aby nenašel cestu zpět. Ale on ani nehledal.

Všechno pochopil. Hned. Z výrazu mužovy tváře. Jeho žena se velmi rozčílila, když Franto poškrábal novou koženou pohovku.

Byla velmi drahá. A ona vynesla rozsudek. A muž? Co muž? Ten vždycky se vším souhlasil.

Vzal si pod paži ročního kocoura a odnesl ho k popelnici v sousedním dvoře.
Franto by za ním stejně neběžel. Ne, neběžel. Viděl ten rozsudek v jeho očích a věděl, že je marné se bránit.

Kdyby se aspoň rozloučil jako člověk. Pohladil ho na rozloučenou. Omluvil se. Ale takhle…

Bylo to nějak nečlověčí. Jako by vylil vědro odpadků.

Franto si povzdechl a pokusil se v odpadcích najít něco k snědku, nakousl pár starých kousků kuřete. Vylezl ven a posadil se vedle velké zelené popelnice. Zadíval se na slunce.

Mhouřil oči, ale neodvracel se. Z toho velkého jasného kotouče vycházelo teplo. A to se mu moc líbilo.

Byly to poslední sluneční paprsky. Paprsky léta, podzimu, zimy. Malé oteplení. A krusta ledu na jeho srsti roztála.

Ale v jeho duši zůstala zmrzlá.

Večer a noc byly chladné. Po západu slunce se chopil své práce vítr a mráz.

Rezavý kocour mrznul. Neměl tušení, kam jít nebo se schovat, a tak…
Našel velkou hromadu zvadlého, rezavého listí a vlezl si do ní. Svinul se do klubíčka. Zpočátku mu byla velká zima a třásl se, ale pak…

Pak, když mu vítr s mokrým ledovým prachem ztvrdil srst, se mu z nějakého důvodu udělalo tepleji a třes ustal. Někde v hlubinách mu šeptal hlas laskavá slova.

Slova, která ho ukolébávala a nabádala ho, aby zavřel oči a zapomněl na všechno trápení a neštěstí.

Sviň se ještě víc a spi. Spi, spi, spi. Cítil teplo.

Teplo se rozlévalo po jeho ztuhlém těle.

Je to tak jednoduché. Stačí se vzdát a všechno skončí. Nastane klid a věčnost. Všechny křivdy a bolesti zmizí.

Franto naposledy povzdechl a souhlasil. Proč bojovat? Kvůli čemu?

Vždyť zítra na něj čeká stejný chlad a hlad. A stejná touha zavřít oči a už nikdy, nikdy je neotevřít.

Lampy na ulici se rozsvítily nejdřív tam, v dálce. A Franto se na ně naposledy podíval. Často na jejich světlo hleděl ze svého okna. Rezavý kocour naposledy vstřebal to světlo a jeho oči v temnotě, která ho obklopovala, zazářily.

Právě ten poslední záblesk upoutal pozornost malé rezavé holčičky. Šla domů s tátou. Zatáhla ho za rukáv.

Tam, řekla. Tam v listí někdo je.

Nikdo tam není, zabručel táta, třesouc se zimou. Pojď rychle domů. Je mi zima.

A pokusil se ji odvést od velké, tmavé hromady listí. Rezavá holčička pokrčila rameny.

Viděla jsem to. Viděla jsem světlo.

Světlo v hromadě starého listí? podivil se táta. To přece není možné. To nejde.

Ale holčička už byla u hromady a rozhrnula vrchní vrstvu. Narazila na něj. Na rezavého kocoura.

Tati! vykřikla.

Viděla jsem ho. To je on.

Kdo je on? podivil se táta a přiblížil se.

Tady je, řekla holčička a pokusila se zvednout ztuhlé tělíčko.

Nech ho být, řekl táta. Už je mrtvý. Nebudeme přece nosit domů mrtvou kočku.

Není mrtvý, odpověděla rezavá holčička. Já to vím. On žije. Viděla jsem světlo v jeho očích.

Světlo v očích kočky? pokrčil táta rameny.

Přiblížil se ještě víc, zvedl tělíčko a pokusil se nahmatat nebo uslyšet tep.

A Frantovi se tak chtělo spát. Tak strašně moc. Spánek mu zalepoval víčka a teplo naplňovalo jeho tělo. A hlas uvnitř mu našeptával:

Spi, spi, spi… Neotvírej oči.

Ale ten hlásek. Ten tenký dětský hlásek stále dokola opakoval:

Světlo v jeho očích.

Co po mně chtějí? Proč mě zase trápí? Proč mi nedají v klidu usnout?

S námahou otevřel oči, aby uviděl ty, kdo ho teď ruší.

Tady! vykřikl dětský hlásek. Tady! Já to říkala. Viděl jsi to? Znovu. Světlo!

Jaké světlo?

Podivil se, ale… Sundal si bundu a zabalil do ní rezavé tělíčko. Pak se vydal směrem k domu.

Holčička běžela vedle něj. Spěchala.

Tati, tatínku. Prosím, rychleji. Je mu zima.

Zmizeli ve vchodu a pak… V okně v pátém patře se rozsvítilo světlo.
Franta byl omýván teplou vodou a napájen ohřátým mlékem. A holčička…
Holčička ho prosila:

Prosím, neumírej. Neumírej, prosím.

A led na jeho srsti roztál. A v jeho duši roztál.

A velký rezavý kocour s údivem pozoroval, jak se o něj táta s holčičkou starají. Už se probral a teď mu bylo opravdu teplo.

Teplo naplňovalo celou jeho bytost. Ne, nebylo to teplo z radiátorů. Bylo to teplo z malého dětského srdce.

A venku stál on. Ten, který občas přijde na pomoc.
Stál a díval se na okna v pátém patře, která zářila.
Stál a říkal:

Všechno, co můžu. Všechno, co můžu.

Chvíli stál a pak, po krátkém zamyšlení, dodal:

Světlo… ne každý ho vidí. Ne každý. A ne každý, kdo ho vid