Connect with us

CZ

Šelmy na vodítku

Published

on

Jakub pracoval jako ošetřovatel v malé zoologické zahradě kousek za Plzní. Nebyla to žádná velká atrakce, spíš záchranná stanice pro zvířata, která se nedokázala vrátit do volné přírody. Areál ležel v ohybu řeky Radbuzy, takže když na jaře stoupla voda, vždycky museli přenášet výběhy výš. Služební byt měl Jakub přímo nad skladem krmiva – jeden pokoj, kuchyňský kout a sprchový kout, kam se vešel tak akorát bokem. Plat patnáct tisíc čistého plus přílepšovák v podobě starého favorita, kterým vozil maso z jatek. Žádná sláva, ale Jakub si nestěžoval. Zvířata ho nezklamala.

Hlavním tahákem stanice byla Bedřiška. Vydra říční, kterou před lety našli rybáři zamotanou do sítě jako mládě. Od té doby si na lidi zvykla tak dokonale, že se z ní stala maskot. Návštěvníci si ji fotili, děti kvičely nadšením, když se před nimi převalovala na zádech a házela si kamínkem. Jenže Bedřiška měla i svoji odvrácenou stranu – byla to potvora zvědavá. Když ji Jakub nechal chvilku bez dozoru, okamžitě prozkoumávala kapsy, tahala rukavice z police a jednou ukradla klíče od skladu, které se pak týden hledaly. Byla to osobnost.

Jednoho dusného červnového odpoledne seděl Jakub na schodech před skladem a čistil jí bazének. Nad hlavou mu kroužili divocí holubi a od řeky táhlo bahno. Vtom se z přepravky vedle dveří ozvalo žalostné mňouknutí. Jakub zvedl oči. V rohu přepravky se krčilo něco šedivého, kostnatého, s obrovskýma ušima. Do stanice to přinesla sousedka, co uklízí v hospodě Na Růžku – našla kotě za popelnicemi a logicky ho šoupla sem, protože „vy tam přece máte zvířata“. Jakub si povzdechl. Už tak měl na krku tři jezevce a poraněnou káni. Ale kotě se na něj podívalo tak bezmocně, že mávl rukou. Pojmenoval ho Mour.

A tehdy to začalo. Když Mour poprvé uviděl Bedřišku, ztuhnul. Ocas se mu naježil jako štětka na láhve. Prohnul hřbet a z hrdla se mu vydralo cosi, co mělo být pravděpodobně syčení, ale znělo to jako vadný ventil. Postavil se na zadní, rozhodil přední packy a ukázal drápky tenké jak špendlíky. Byl přesvědčený, že zastrašuje netvora. Bedřiška se na něj podívala, zamrkala a spokojeně zakňourala. Pak se otočila na bok a plácla ploutví o zem, jako by ho zvala ke hře. Mour stál jako opařený.

Druhý den už ležel Mour pod Bedřiščinou levou ploutví a spal. Ocas měl omotaný kolem jejího boku a tiše přede jako motor. Bedřiška ho občas pohladila ploutví po hlavě a jemně ho popostrčila čumákem, když se jí zdálo, že se odkutálel moc daleko. Z ošetřovatele se stal fotograf. Pokaždé, když kolem procházeli návštěvníci a viděli tuhle dvojici, okamžitě tasili mobily. Jakub na tom založil malý byznys – kalendáře s názvem „Nerozlučná dvojka“ a hrnečky s jejich fotkou. Šlo to na dračku.

Osudný den přišel týden po svatém Václavu. Pršelo už třetí den v kuse a Radbuza stoupala rychleji, než kdo čekal. Povodňová čidla spustila alarm až ve tři ráno. Jakub vyletěl z postele bosý, voda mu už crčela pod dveřmi. V areálu řvaly sirény. Rozběhl se k výběhům – jezevce stihl přehodit do přepravek, káně bylo na vyvýšené voliéře, ale voda šla nahoru strašlivě rychle. Když se otočil k vydřímu bazénku, srdce se mu sevřelo. V kalné, divoké vodě se převalovaly větve, kusy plotu a mezi tím vším plavala Bedřiška. V tlamě svírala Moura za kůži na krku. Plavala proti proudu jako šílená, ocas jí pracoval jako lodní šroub. Mour visel bezvládně, oči vytřeštěné, ale živý. Bedřiška manévrovala mezi překážkami s přesností, kterou by jí mohl závidět lecjaký záchranář. Tlačila se ke schodům u skladu, kde byla ještě suchá zem. Když tam dorazila, pustila Moura na beton. Ten se otřepal, podlomily se mu nohy a padl na bok. Bedřiška se k němu přitulila a začala ho olizovat.

Jakub se k nim brodil po pás ve vodě, ruce se mu třásly zimou i šokem. Někde za jeho zády už houkali hasiči. Během hodiny vytáhli poslední zvířata a evakuovali zaměstnance na vyvýšené parkoviště u benzínky. Jakub seděl na obrubníku, bosý, v promáčeném tričku, a vedle něj ležela Bedřiška. Pod její ploutví se krčil Mour a lízal si mokrou srst, jako by se nechumelilo.

Přistoupil k němu dobrovolný hasič s dekou přes rameno. „Jste v pořádku? Nechcete, aby se na vás někdo podíval? Máme tu záchranku.“ Pak si všiml dvojice na betonu. Zastavil se. „Panebože, to je vaše? Jako obě dvě? Jak se vám tohle povedlo zachránit?“

Jakub se podíval na Bedřišku. Nedokázal ze sebe vypravit ani slovo. Viděl to totiž celé. Viděl, jak vydra neplavala ke břehu jako první. Viděl, jak udělala otočku a zamířila zpátky do proudu, kde se zmítal Mour. Jediný tvor, který ji kdy dokázal rozesmát, skončil v řece, a ona pro něj prostě skočila. Bez váhání.

Dneska má Jakub pronajatý domek o dvě stě metrů dál od řeky. Dost peněz na kauci a první nájemné mu hodili na účet lidi, kteří viděli reportáž ČT o zaplavené zoo a nerozlučné dvojici. Pak přibyly další dary, kalendáře se prodávaly jak housky a známý youtuber jim věnoval celý díl, za který dostali sponzorský příspěvek. Jakub si pořídil dodávku a jezdí s Bedřiškou a Mourem po školách a školkách. Ukazuje dětem, že i vydra a kocour můžou být rodina – a že když jde o život, nezáleží na tom, kdo má ploutve a kdo ocas.

A v tom domku u řeky teď žije čtrnáct koček. Všechno to jsou bývalí bezdomovci, nalezenci a odloženci. Každý má svoji misku, svoje místečko na pelíšku a svoje jméno. Jenže šéfem je pořád jeden. Hádejte který. Ten samý šedý, kostnatý chlapík s obrovskýma ušima, co kdysi zasyčel na obrovskou vydru a teď každé ráno kontroluje, jestli má Bedřiška čistou vodu. Mour. Náčelník.

Click to comment

Leave a Reply

Ваша e-mail адреса не оприлюднюватиметься. Обов’язкові поля позначені *

тринадцять + 10 =

Також цікаво:

UA14 хвилин ago

Дві пари босоніжок і порожня валіза

В Одесі того літа пахло не морем, а пилом із розбитого будівництва навпроти Катерининого вікна. Вона саме діставала з шафи...

UA14 хвилин ago

Дві пари босоніжок і порожня валіза

В Одесі того літа пахло не морем, а пилом із розбитого будівництва навпроти Катерининого вікна. Вона саме діставала з шафи...

NL40 хвилин ago

Opa’s Mercedes had een eigen wil

De monteur veegde zijn handen af aan een oude doek en wees met een schroevendraaier naar de onderkant van de...

PT54 хвилини ago

Meu pai deixou um carro amaldiçoado que nunca me deixou vender

Era um Opala Comodoro 1979, azul metálico com faixas pretas no capô. Meu pai passou quinze anos montando e desmontando...

BG1 годину ago

Дъждовната капка върху стария плюшен мечок

Дъждът плющеше по прозорците на кухнята, когато Мила влетя през вратата. Беше забравила ключовете си за колата, но не това...

FR2 години ago

Ma fille a annoncé à son mariage que ma librairie était désormais la sienne

Le jour où ma fille a cru m’offrir en cadeau à ses deux cents invités, j’ai compris que je ne...

IT2 години ago

L’amicizia impossibile

Marco svuotava le bombole d'ossigeno sul pontile di legno e già imprecava contro il sole di agosto. La barca —...

HU2 години ago

Két Vidra meg egy Kismacska

Gábor a siófoki strandon dolgozott, vitorláskatamaránokat adott bérbe az Aranyparton. Reggel héttől este nyolcig talpon volt, a nap úgy égette...