Krabice s knihami pana Kubíčka

Radek vešel do bytu bez ohlášení, protože schůzku mu ráno zrušili, a jako první ho udeřila do nosu vůně starého papíru. Otec seděl u stolu v kuchyni, nad rozestlaným ubrusem s výšivkou třešňových větviček, a rovnal do lepenkové krabice knihy.

– Tati, co to děláš?

Hlas mu zněl ostřeji, než chtěl. Pan Kubíček sebou trhl, jako by ho přistihli při něčem, za co se stydí. Měl na sobě ten samý hnědý svetr s prodřenými lokty, který nosil už léta, a ruce se mu na okraji krabice mírně chvěly.

Na stole ležely desítky svazků. Zažloutlé stránky, hřbety olepené izolepou, některé podtržené tužkou tak pečlivě, že bylo jasné – tahle kniha byla čtená znovu a znovu, celý jeden lidský život. Radek zvedl jednu z nich. Na předsádce stálo inkoustem: „Panu profesorovi Kubíčkovi s vděčností, maturitní ročník 1988.“

– Ty je prodáváš?

Otec neodpověděl. Za jeho zády, na zdi mezi oknem a kredencí, visela fotografie matky Aleny. Zemřela před třemi lety, na jaře, kdy ještě kvetly šeříky na sídlišti Lesná v Brně, kde rodina bydlela od sedmdesátých let. Od té doby byl byt čistý, uklizený – a prázdný způsobem, který se nedal ničím zaplnit.

Alena vařívala ráno kávu v konvičce s ulomeným ouškem, zalévala fíkus na parapetu a otci pořád opakovala:

– Jene, dej pryč aspoň polovinu těch regálů, jednou se sem nevejdeme ani my dva.

A přitom je sama utírala od prachu, jeden po druhém, s péčí, jakou by člověk věnoval spíš rodinným fotkám než knihám.

Pan Jan Kubíček učil český jazyk a literaturu na gymnáziu skoro čtyřicet let. Naučil stovky dětí psát slohové práce, rozebírat Máchu, nebát se veřejně mluvit. A teď, po celoživotní kariéře za katedrou, balil své knihy do krabic od banánů, které si přinesl z Alberta na rohu ulice.

Ne proto, že by je přestal milovat. Ale protože penze – nějakých čtrnáct tisíc korun měsíčně – mu už dávno nestačila.

Radek byl naopak úspěšný. Vlastnil menší reklamní agenturu v centru Brna, jezdil ve služebním Škodě Superb, měl kalendář nabitý schůzkami a telefon, který nikdy nepřestával vibrovat. Lidé mu naslouchali, žádali si od něj rady, zvali ho na networkingové akce. K otci ale zajížděl málokdy. Volával mu občas z auta, mezi dvěma jednáními.

– Jak je, tati?

– Dobrý, synku. V pohodě.

– Nepotřebuješ něco?

– Ne, ty se hlavně starej o sebe.

A Radek mu věřil. Protože bylo pohodlnější věřit.

Teď stál nad krabicí a vedle ní ležel lísteček, popsaný roztřeseným písmem: „Staré knihy k prodeji. Literatura, dějepis, učebnice. Cena dohodou.“

– Proč jsi mi neřekl, že ti chybí peníze?

Otec zvedl oči.

– Protože máš svůj vlastní život.

– A ty co jsi, tati? Nejsi snad součástí toho mýho života?

Starý pán si povzdechl.

– Nechtěl jsem o nic prosit.

– Prosit? Vlastního syna?

– Nikdy jsem neuměl natahovat ruku, Radku.

Syn se hořce zasmál.

– Ale mně jsi dal všechno. Prodal jsi maminčin snubní prsten, abys mi zaplatil první ročník na fakultě, viď?

Otec strnul.

– Kdo ti to řekl?

– Máma. Krátce předtím, než umřela.

Pan Kubíček se opřel o roh stolu.

– Neměla ti to říkat.

– Ale ano, měla. Měl jsem vědět, že jste šetřili každou korunu, abych mohl odjet studovat do Prahy. Že jsi nosil ten samý kabát deset zim, abys mně mohl koupit knihy a boty. Že člověk, co mě vychoval, teď prodává svoje knihy, aby si mohl koupit léky na tlak.

– Tak zle to zase není.

– Není? Tati, ty prodáváš vzpomínky.

Pan Kubíček si třel dlaně o sebe.

– Přišlo vyšší nájemné. Pak léky, ten Prestarium co beru na tlak, to samo je skoro dvě stě korun měsíčně. Pak jsme museli opravit koupelnu, ta sprcha tekla do bytu dole. Zvládal jsem to, jak se dalo.

– Zvládal jsi to sám, ačkoli máš syna, který ti mohl pomoct.

– Nechtěl jsem být na obtíž.

Otec – muž, který ho jako malého nosil na ramenou přes celé sídliště – teď seděl s rukama sepnutýma mezi koleny a nedíval se na syna, díval se na ubrus.

Radek vrátil knihu zpátky do krabice. Přejel dlaní po deskách, jednu po druhé.

– Nic se prodávat nebude.

Otec vzhlédl.

– To nemůžeš rozhodnout ty.

– Můžu. Aspoň teď mi dovol být tvým synem.

– Radku…

– Ne, tati. Dost. Ty jsi mlčel, abys mě neobtěžoval. Já jsem se neukazoval, abych to nemusel řešit. Oba jsme udělali chybu.

Starý pán se pomalu posadil zpátky na židli.

– Nechci od tebe peníze.

– Není to o penězích. Je to o starosti.

– Celý život jsem pracoval.

– Vím. A právě proto si nezasloužíš vybírat mezi léky a knihama.

Pan Kubíček si přiložil ruku k obličeji.

– Stydím se, synku.

Radek si k němu klekl.

– Ty se stydět nemusíš. Já se mám stydět. Měl jsem čas na kontrakty, na klienty, na cizí lidi – a neměl jsem čas si všimnout, že se mi otec v tomhle bytě pomalu vytrácí.

Otci se roztřásla brada.

– Ty jsi hodně dřel. Nechtěl jsem tě zatěžovat.

– Můj čas začal u tebe, tati. Ne u firmy.

Pan Kubíček se rozplakal. Ne hlasitě. Slzy mu jen tekly po tvářích, které měl unavené a nerudné, a on je ani nesetřel.

Radek ho objal. Otec zprvu ztuhl, pak zvedl ruce a chytil se synova saka, jako jediné jistoty na světě.

– Odpusť mi, tati, hlesl Radek.

– Za co bych ti měl odpouštět?

– Že jsem věřil, že „jsem v pohodě“ opravdu znamená v pohodě.

Ten večer se Radek do kanceláře už nevrátil. Vypnul telefon a zůstal s otcem u stolu. Vytahovali knihy z krabice jednu za druhou a pan Kubíček si u každé vzpomněl na její příběh.

– Tuhle mi dala žákyně, co je dneska z ní doktorka na Bohunicích.

– Tuhle mi koupila máma k narozeninám, ten rok, co byla ta velká vedra.

– Z týhle jsem ti četl, když jsi jako kluk usínal na koberci u kamen.

Radek poslouchal, nepřerušoval.

Druhý den zaplatil všechny otcovy nedoplatky – bylo to přes tři tisíce korun za energie a nájem – koupil léky v lékárně na Cejlu, naplnil lednici a přivezl novou dřevěnou knihovnu z obchodu na Vídeňské. Pan Kubíček reptal:

– Přeháníš to.

Radek se smutně usmál.

– Ne, tati. Přišel jsem pozdě.

Za pár dní se ještě stavil u vrátnice bývalého gymnázia, kde otec učil, a nechal tam vzkaz pro sekretářku. Nic velkého se nedělo – jen jeden muž středních let, kterého Radek při odchodu potkal na chodbě, se zastavil a zeptal se, jestli je pan profesor Kubíček ještě v Brně, že by ho rád po letech navštívil, kdyby to šlo. Radek mu dal otcovo číslo a nic víc.

Knihy se neprodaly. Uložili je do nové knihovny, pod fotografii Aleny. Na první polici Radek postavil svazek s věnováním z roku 1988. Vedle něj nechal lísteček, na kterém stálo jen: „Nech si je, tati. Koupím ti další regál, jestli bude potřeba.“

Otec si ho přečetl, otočil v ruce a strčil si ho do kapsy svetru.

Od toho dne chodil Radek každý čtvrtek večer k otci. Někdy jedli bramboračku, jindy si přečetli pár stránek, jindy jen mlčky seděli u rádia.

O tři měsíce později, ve čtvrtek na začátku prosince, přinesl Radek na návštěvu ještě jednu věc – šanon s papíry z banky. Sedl si k otci ke stolu, otevřel notebook a založil mu trvalý příkaz: každý měsíc na jeho účet osm tisíc korun, navíc k penzi, bez podmínek a bez vysvětlování. Vedle šanonu položil kartičku s PIN kódem a telefonní číslo své účetní pro případ, že by otec cokoli potřeboval vyřídit.

– To je moc, řekl pan Kubíček tiše.

– Neřešíme, kolik je moc.

Starý pán se na okamžik zarazil, pak vzal propisku a podepsal formulář, ruka se mu při tom ještě trochu třásla, ale už ne tak jako ráno nad krabicí.

Krabici od banánů odnesl Radek do sklepní kóje. Sesypal ji, aby se vešla za ostatní krámy, a zavřel dveře.