Stůl pro deset

Pracuji v malé restauraci v Liberci už čtrnáct let. Jmenuje se U Staré lípy a je to takový ten podnik, kam chodí stálí hosté na svíčkovou, páry na večeři a rodiny na nedělní oběd. Za tu dobu jsem viděl spoustu zrušených rezervací, ale na jednu nezapomenu nikdy.

Bylo chladné listopadové úterý, venku mrholilo a po kolejích drnčela tramvaj na Ještěd. Kolem třetí odpoledne přišla starší žena v tmavě zelené halence, s pečlivě upravenými vlasy a perleťovými náušnicemi. Představila se jako Helena Nováková a řekla, že si chce zamluvit stůl na sobotní večer. Pro deset lidí.

„To bude rodinná oslava?“ zeptal jsem se.

Usmála se a položila na pult seznam. „Narozeniny. Mých sedmdesát čtyři. Nic velkého, jen chci, aby přišly moje tři děti a vnoučata. Žádné dárky, jen večeře.“

Objednala si candáta na másle, medovník a rozlévané víno. Ptala se, jestli můžeme dát stoly do jednoho dlouhého pásu, aby všichni seděli pohromadě. „A jestli by se vešel i dětský koutek,“ dodala. „Nejmladší vnučce jsou čtyři a dlouho nevydrží.“ Slíbil jsem jí, že všechno zařídíme. Když odcházela, ještě se otočila ve dveřích a řekla: „Přijdu o něco dřív, ať je všechno nachystané, než dorazí.“

V sobotu přišla v pět. Měla na sobě tu samou zelenou halenku, voněla po kolínské a v ruce nesla malou krabičku s fotografiemi, které chtěla rozdat dětem. Naše servírka jí nabídla sklenku prosecca, ale ona zavrtěla hlavou: „Počkám, až přijdou všichni.“ Posadili jsme ji do rohu, odkud viděla na dveře. Na stole před ní stála váza s chryzantémami a deset složených ubrousků.

V šest nikdo nepřišel. V půl sedmé taky ne. V sedm jí zazvonil telefon. Byla to dcera — manžel dostal lístky na koncert do Prahy a nemohli to zrušit. V půl osmé volal syn. Bydlí v Brně a prý jsou na dálnici kolony. Zkoušel to nějak vysvětlit, ale bylo slyšet, že ani nevyjel. Nejmladší syn, ten co bydlí v Jablonci dvacet minut odtud, napsal zprávu: vnuk má hokejový turnaj a nemůžou vynechat finále.

Paní Nováková tu zprávu četla třikrát. Pak položila telefon na stůl obrazovkou dolů a chvíli se dívala na ty chryzantémy. V restauraci hrálo rádio, zrovna nějaká stará trampská píseň od Wabiho. U vedlejšího stolu se smála parta studentů.

V osm večer vstala a došla k pultu. „Zrušte tu rezervaci, prosím,“ řekla tiše. „Nepřijdou.“ Měla jsem jí vrátit zálohu, ale ona si místo toho vzala láhev frankovky z našeho výběru. „Aspoň něco slavnostního,“ řekla a pokusila se o úsměv.

Když jsem jí otvíral víno, všiml jsem si, že na fotografii v té krabičce je celá rodina — starší snímek, možná z nějaké dovolené. Byly tam její děti i vnoučata, všichni se smáli. Ta holčička, co jí měly být čtyři, seděla babičce na klíně a držela plyšového králíka. „Koupila jsem kopie pro každého,“ řekla, jako by se omlouvala. „Dneska už se moc netisknou, ale chtěla jsem, aby měli něco na památku.“ Pak tu láhev vzala a odešla do deště. Tramvaj jí ujížděla, tak si sedla na lavičku pod starou lípou a čekala na další. Dlouho tam seděla, s deštníkem nakřivo, a dívala se na koleje.

Příští měsíc se vrátila. Tentokrát ne v sobotu, ale v úterý dopoledne, a s jinou ženou — sestrou, jak jsem později pochopil. Objednaly si candáta a láhev veltlínu. Paní Nováková měla na sobě šedé vlněné šaty a na krku nový šátek. Když jsem jim přinesl jídlo, zaslechl jsem, jak říká: „Příští týden jedu do Karlových Varů. Na tři dny. Prý tam mají léčivé prameny a dobré oplatky.“ Její sestra se zasmála. „Konečně! Vždyť jsem tě tam zvala deset let!“ Paní Nováková pokrčila rameny. „Pořád jsem si myslela, že mě budou potřebovat,“ řekla. „Ale na Vánoce za mnou nemůžou, mají svoje plány. Tak jsem si řekla: a co já?“

Několik dní nato mi volal její mladší syn. Ptal se, jestli bychom mohli uspořádat společný oběd, protože maminka se vrátila z lázní. Chtěl rezervaci na víkend. „A co ostatní?“ zeptal jsem se. „Máte potvrzeno od všech? Protože paní Nováková říkala, že tentokrát chce jenom ty, co opravdu přijdou.“ Zarazil se. „No, sestra to ještě neví jistě, možná budou mít něco jiného… a starší bratr má hodně práce…“ Odmlčel se. „A co kdybychom to nechali jako předběžnou rezervaci, a kdyby náhodou…“

„Pane Novotný,“ přerušil jsem ho, „vaše matka si přeje, abychom brali jen potvrzené hosty. S pevným počtem a zálohou pět set korun na osobu. Kdo do úterý nepotvrdí, toho škrtáme. Je to její přání.“ Chvíli bylo ticho, pak si odkašlal. „To je novinka,“ řekl skoro uraženě. „Dřív to tak nedělala.“ „Dřív,“ odpověděl jsem, „tady seděla sama až do osmi a pak pila víno na lavičce v dešti. Tu sobotu si pamatuju.“ Zavěsil.

O několik měsíců později, když přišel listopad a vzduch zase voněl vlhkou dlažbou, zazvonil u dveří telefon. Paní Nováková. Měla pevný hlas. „Chtěla bych rezervaci na sobotu,“ řekla. „Na sedmdesát pět. Tentokrát si dám stůl pro čtyři. Já a tři lidé, kteří mi potvrdili, že přijdou. Kdyby volal někdo z rodiny, že by chtěl přijít navíc, řekněte mu, že musí zavolat mně. A já rozhodnu, jestli ho tam chci.“ Pak dodala: „A nechám si u vás zálohu. Dva tisíce korun. Ať to všichni cítí v peněžence, kdyby chtěli odříct na poslední chvíli.“ Usmál jsem se. „Rozumím, paní Nováková. Zapsáno. Stůl pro čtyři, sobota, sedm hodin. A medovník bude?“

„Medovník bude,“ řekla. „A láhev frankovky. Té, co je v rohu vinného lístku. Ví, která to je.“