Muž se třemi nohami

Bydlím na Zbraslavi, v panelovém domě naproti pekárně, kde ráno voní čerstvé rohlíky až do schodiště. Je mi šedesát dva a poslední osmnáct let jezdím s tramvají číslo čtrnáct pro pražský dopravní podnik. Do penze mi zbývalo jedenáct směn. Manželka Hana se mě už týden ptala, v kolik budu doma, když žádný jízdní řád nebude určovat, kde mám být.

Ten únorový den jsem měl jen zajít do dílny pro termosku a jet domů, než silnice zase zamrznou. Vozovna v Hostivaři byla v tu dobu skoro prázdná – noční směna teprve nastupovala, denní už odjela. Procházel jsem kolem vyřazeného vozu 3117, který čekal na odvoz do šrotu, a všiml jsem si pohybu pod podvozkem.

Nejdřív jsem myslel, že vítr honí igelitový pytlík. Pak se sníh na okamžik rozestoupil a já uviděl dvě vyděšené oči.

Byl zaklíněný za předním nápravovým krytem, kousek od kola. Srst měl popelavě šedou, hruď bílou a u pravé nozdry malou bílou skvrnu, jako by ji tam někdo namaloval. Pak jsem si všiml té nohy. Levá přední chyběla úplně, od ramene. Rána byla dávno zahojená, jen kůže potažená krátkou srstí. Kdykoli se chtěl posunout, musel nejdřív přitáhnout zadní nohy a teprve pak opatrně přenést váhu na tu jedinou přední.

Zavolal jsem výpravčímu, jestli vůz opravdu nikam nepojede. Nepojede, řekl, stojí tu už tři týdny, čeká se na odtah. Pak jsem vytočil číslo, které nám v depu dali na azylový spolek – útulek pro toulavá zvířata, co spolupracuje s dopravním podnikem. Ozvala se žena jménem Petra Součková. Ptala se na spoustu věcí. Reaguje na hlas? Je zaklíněný, nebo se může hýbat? Dokážu udržet lidi opodál?

„Ano," řekl jsem jí. I když nejtěžší mělo být udržet opodál sebe.

Jmenuju se Miloslav Beran. Řidič tramvaje, ne záchranář zvířat. Nevěděl jsem, jak vylákat vyděšeného psa ze skrýše. Ale věděl jsem, jak čekat – to mě ta práce naučila spolehlivě, celé osmnáct let stání na konečné, než přijde další spoj.

Kolega z dílny mi přinesl vodítko. Sklonil jsem se k němu, natáhl ruku – pes se okamžitě stáhl, až se ramenem opřel o studený kov nápravy. Vodítko jsem odložil.

Petra dorazila s dekami, plochým přepravním boxem a skládací zábranou. Nespěchala. Rozprostřela po dlažbě protiskluzovou podložku, jako by chtěla vytvořit bezpečnou cestu od podvozku až ke mně. Pak se na mě podívala.

„Má kam jít," řekla tiše. „Jen zatím neví, že s námi je bezpečno."

Sedl jsem si tedy rovnou do sněhu. Otočil jsem se bokem, aby cesta pod vozem byla úplně volná. Petra položila kousek konzervy vedle podložky a odstoupila. Pes sledoval ji, pak mě, pak jídlo. Nakonec se odvážil, popolezl, snědl pár soust a hned zase zmizel pod vozem.

Uplynulo asi čtyřicet minut. Kolena mě začala bolet, mráz mi pronikal rukavicemi. Telefon mi v kapse dvakrát zavibroval – Hana, jistě, ptala se, kde jsem. Neodpovídal jsem. Pes se pořád nepřibližoval.

Tak jsem mluvil. Vyprávěl jsem mu o topení v mojí staré tramvaji, co vždycky fungovalo perfektně, akorát když ho nikdo nepotřeboval. O svačině, co jsem si minulý týden zapomněl v lednici v šatně. Mluvil jsem o ničem, protože ticho někdy dělá strach ještě hlasitějším.

Nakonec se zpod vozu vysunul čenich. Natáhl krk směrem k mé botě. Nehýbal jsem se. Očichal ji. Zmizel zase zpátky. Po pár minutách vylezl znovu. Jeden opatrný krok. Pak druhý. Lehl si vedle mé pokrčené nohy a podíval se na mě. Ruce jsem měl úplně klidné, přesně jak radila Petra.

Pak zvedl tu jedinou přední tlapku – a položil mi ji na koleno.

Cítil jsem tu váhu i přes zimní bundu. Telefon mi ležel v kapse. Nezavolal jsem do útulku, ani do vozovny. Zavolal jsem Haně.

Než to zvedla, myslel jsem si, že jí chci říct, že si domů beru tříkolého psa a potřebuju její souhlas. Jenže když uslyšela můj hlas, věděla to dřív, než jsem cokoli řekl.

„Přines ho," řekla. „Jen mi cestou stav v Delvitě, potřebujem ještě chleba."

To mě rozesmálo tak, že se pes lekl a stáhl tlapku zpátky. Ale zůstal ležet vedle mě.

Petra mu pomohla do přepravky – ochotně, bez odporu, jako by přesně tušil, že tahle krabice ho odveze dál od té studené nápravy, ne k ní. V autě po cestě přes Barrandovský most mi seděl na klíně a díval se z okna na sníh, který se snášel na Vltavu.

Doma jsem ho postavil na koberec v předsíni. Hana klekla vedle mě a hned zkoumala tu jizvu na rameni. „Kdo mu to udělal?" zeptala se, i když jsme oba věděli, že se to nikdy nedozvíme.

Veterinářka v Modřanech mu později řekla, že noha chybí nejspíš od štěněte – buď úraz, nebo vrozená vada, jizva byla příliš stará na to, aby šlo cokoli zjistit jistě. Řekla nám taky, že je mu asi pět let a že takhle dobře přizpůsobený na tři nohy musel běhat po ulicích už dlouho.

Pojmenovali jsme ho Bodláček, protože se první týden zapíchl do všeho jako trn – do koberce, do nohy od stolu, jednou i do Hanina pantofle, který si odtáhl pod gauč a nechtěl vydat.

Do penze mi zbývalo těch jedenáct směn a dojezdil jsem je všechny. Poslední den kolegové z vozovny v Hostivaři vylepili na tabuli fotku vozu 3117 s nápisem „Tady začal důchod Milouše Berana". Petra mi poslala zprávu, že od té zimy azylový spolek zavedl s dopravním podnikem pravidlo: každý vyřazený vůz se před odtahem na šrot musí dva dny nechat prohlédnout, jestli se pod ním něco neschovává.

Bodláček teď spí na starém kožichu vedle radiátoru a ráno, když jdu s Hanou na procházku k Vltavě, doprovází nás – nešikovně, s trochu nakřivo posazeným tělem, ale nikdy nezůstává pozadu. Jednou týdně vozím tu jeho tříkolou postavu k veterince na kontrolu srsti kolem jizvy, protože se tam čas od času zanáší chlup a dráždí kůži.

Před pár dny mi Hana ukázala účet za psí krmivo a veterinu za poslední rok – šestnáct tisíc korun. Podepsal jsem ho beze slova a přidal k němu ještě jeden papír: žádost o trvalou registraci Bodláčka na moje jméno u městské evidence psů, s doživotním čipem a placeným poplatkem na dalších deset let dopředu. Položil jsem tu žádost na kuchyňský stůl vedle jeho misky a Hana jen přikývla, že to tak má být.