Dům uprostřed obchvatu

Bohumil Kraus měl na chalupě u Mělníka vinný sklep, tři jabloně a výhled na řeku, který mu jeho otec kdysi popsal jako "to jediné, co ti nikdo nesebere". Když za ním v únoru přijeli lidé z krajského úřadu s návrhem na výkup pozemku kvůli plánovanému obchvatu, seděl právě u kamen a loupal jablko tenkou spirálou, jak to dělal celý život.

Nabídli mu pět milionů tři sta tisíc korun. K tomu byt v panelovém domě na okraji Mělníka, druhé patro, balkon do dvora, výtah funkční jen občas.

„Za dům, kde jsem se narodil?" zeptal se a slupku nechal spadnout na ubrus.

Úředník, mladý muž s deskami pod paží, řekl něco o veřejném zájmu a o tom, že trasa je už schválená stavebním úřadem, že se to týká i sousedů dál po silnici a že by bylo lepší se domluvit po dobrém. Bohumil mu nabídl kávu, kterou ten muž odmítl, a pak mu ukázal dveře.

Podepsat odmítl. Ne ze vzteku — spíš z toho pocitu, že cena, kterou mu diktují na papíře, nemá nic společného s tím, co ten dům skutečně znamenal. Sousedka Věra, která bydlela o dva pozemky dál, souhlas podepsala do týdne a odstěhovala se k dceři do Neratovic. Bohumil zůstal.

Stavba pokračovala. Bagry přijely na jaře a měsíc co měsíc se obchvat kolem jeho pozemku ohýbal jako řeka kolem balvanu — nejdřív širokým obloukem, pak čím dál těsněji, protože projektanti museli šetřit místem i penězi a nemohli si dovolit vést silnici o kus dál. Nakonec se obě jízdní pásy sešly zase za jeho zahradou a dům Bohumila Krause zůstal stát na ostrůvku mezi dvěma proudy asfaltu, obehnaný svodidly jako klec.

Z okna kuchyně teď viděl auta mířící na Prahu jedním směrem a kamiony do Litoměřic druhým. V noci mu reflektory kmitaly po stropě ložnice pravidelně jako maják. Prach se usazoval na jabloních tak hustě, že jednou v srpnu neviděl, jestli mají plody červené nebo šedé, dokud je neomyl hadicí.

Vnuk Matyáš, kterému bylo tehdy jedenáct, přestal chodit ven na trávník. „Dědo, tady se nedá hrát fotbal, je to jako na letišti," řekl mu jednou u večeře a Bohumil neodpověděl, jen dolil polévku.

Manželka Jarmila snášela hluk hůř než on. Nespala, brala prášky, které jí předtím lékař ani nepředepisoval, a jednou v zimě, když kamion v noci zabrzdil tak prudce, že to otřáslo okny, řekla mu potichu do tmy: „Bohouši, měli jsme to vzít." Neodpověděl. Ležel a poslouchal, jak další auto projíždí kolem plotu ve vzdálenosti, na kterou by dřív nedohodil ani kamenem.

Sousedi z okolních vesnic si dům fotili z projíždějících aut, někdo ho dal na internet a najednou se o "domě uprostřed dálnice" psalo i v novinách v Praze. Přijeli novináři, jeden z nich, mladý kluk z redakce v montérkách, se ho zeptal, jestli lituje.

„Kdybych to tehdy věděl," řekl mu Bohumil a ukázal rukou k silnici, „bral bych to hned první den."

Trvalo to ještě čtyři roky. Jarmila onemocněla srdcem, doktor řekl, že hluk a neustálý stres tomu nepomáhaly, i když to prý nebyla jediná příčina. Bohumil ji vozil na kontroly do nemocnice v Mělníku a cestou tam pokaždé projížděli kolem billboardu, který nabízel byty v nové zástavbě kousek od jejich pozemku — v místě, kam by se dřív z jejich zahrady dalo dojít pěšky za deset minut.

Nakonec, na jaře, kdy mu bylo sedmašedesát, zavolal sám na krajský úřad. Kancelář, dřevěný stůl, na němž ležela stejná zažloutlá smlouva, kterou mu kdysi nechali podepsat — jen datum bylo teď proškrtnuté a přepsané ručně.

„Kolik by to bylo dneska?" zeptal se.

Úřednice, jiná než tehdy, mu klidně vysvětlila, že cena pozemku v tom místě mezitím klesla, protože nikdo nechce bydlet obklopený dálnicí ze všech stran. Nabídli mu tři miliony osm set tisíc. O milion pět set méně, než dostal poprvé.

Podepsal ještě ten den. Vzal si kopii smlouvy do desek, které předtím patřily Jarmile — ona zemřela o rok dřív, na jaře, ještě než se stěhování stihlo domluvit — a doma ten večer vytáhl krabici s fotkami z chalupy: on mladý u jabloní, Jarmila s dortem na Matyášovy narozeniny, ještě než byl obchvat vůbec na papíře.

Přestěhoval se do bytu v Mělníku, ten samý, který mu kdysi nabízeli, jen teď za jinou částku k tomu. Dům na ostrůvku srovnali s obchvatem samotným, kus asfaltu tam, kde stály jeho dveře. Matyáš, teď už dvacetiletý, mu pomohl vybalit krabice a na balkoně mu postavil dvě truhlíky.

„Co tam dáme, dědo?"

Bohumil se podíval dolů na parkoviště, kde bylo ticho, jaké v jeho staré kuchyni už léta neslyšel.

„Jabloň se tam nevejde," řekl. „Dáme tam papriky."