Kanýrský mastif z Řep

Klíč se otočil v zámku ve dvacet dvě hodiny třicet — o hodinu později než obvykle. Markéta Novotná stihla už dvakrát ohřát večeři a promyslet všechny varianty: kolona na Evropské, vybitý telefon, nehoda. Když konečně uslyšela kroky, ucítila nejdřív úlevu a hned nato něco jako neklid, protože Tomáš vešel bokem, jako by se do dveří nevešlo, co nesl.

V rukou držel něco velkého, zabaleného do vlastní bundy — a ten uzlík vypadal podivně placatě, jako by bunda visela na něčem, čeho v ní bylo skoro nic.

„Jen se nezlob," řekl místo pozdravu.

„Zatím nevidím důvod, proč bych se měla zlobit."

Tomáš si dřepl v předsíni na dlaždice a odhrnul límec. Zpod látky vykoukla černá hlava s převislýma ušima. Tmavé oči se na Markétu podívaly zdola nahoru — bez zakňučení, bez sebemenší naděje v pohledu, prostě jen pozorovaly.

Markéta o krok ustoupila.

Tohle nebyl „pejsek". Byl to kanýrský mastif a i v tomhle stavu bylo vidět, že by normálně zabral půl předsíně. Jenže teď žádná norma neplatila. Pod krátkou srstí šla spočítat žebra, jedno po druhém, jako příčky žebříku. Stehna propadlá. Kůže na bocích visela v záhybech, protože už pod ní nebylo co držet.

„No teda," řekla tiše. „Kdes ho vzal?"

Tomáš pracoval jako servisní technik bílé techniky a toho dne měl zakázku v Řepích, v jedné z těch ulic s rodinnými domky, kde pračka nefungovala už druhý týden, protože žádný opravář tam nechtěl jezdit kvůli jedné návštěvě. S ucpaným čerpadlem se poprali až kolem sedmé večer a on se vracel potmě, v tom říjnovém dešti, co začíná koncem měsíce a leje až do Vánoc.

U starých garáží na okraji sídliště reflektory vylovily na krajnici černou skvrnu. Napadlo ho — pytel na odpadky, těch je tu plno. Ujel snad dvacet metrů a zastavil. Pytle nezvedají hlavu.

Couvl, vystoupil, přišel blíž. Pes ležel na boku v mokrém písku, s nataženýma předníma nohama. Když si Tomáš vedle něj dřepl, pes se pokusil vstát — přitáhl zadní nohy, napjal se a zase klesl. Prostě mu došly síly.

Tomáš u něj seděl asi deset minut. Volal do dvou útulků — v jednom to nikdo nezvedal, ve druhém mu řekli rovnou: místo není a na takovou váhu by nestačil rozpočet na krmení. Zavolal kamarádovi, co má dům u Kladna — ten odpověděl, že má na dvoře vlastní psy a cizího dospělého samce dovnitř nepustí.

Tak si sundal bundu. Zvednout psa bylo mnohem snazší, než čekal, a právě to ho dorazilo. Kanýrský mastif by měl vážit kolem čtyřiceti pěti kilo. Tomáš nesl v náručí něco, co vážilo dvacet a pár kilo, a to něco se ani nebránilo.

„Tomáši," řekla Markéta v kuchyni a ztišila hlas, aby ji slyšel jen on. „Máme padesát čtyři metry. Loni jsme dodělali rekonstrukci, šetřili jsme na ni tři roky. Máme tam plovoucí podlahu."

„Já vím."

„Umíš si představit, jaký bude, až se uzdraví? Tohle není jezevčík. To je skříň."

„Umím."

„A kde bude spát? Na chodbě? Ráno na něj šlápneš, až půjdeš pro kávu."

Tomáš mlčel. Vždycky to tak dělal, když věděl, že má pravdu, a vůbec neměl v úmyslu na tom nic měnit. To ji štvalo nejvíc.

„Jedna noc," řekl nakonec. „Zítra v devět veterinární klinika na Bělohorské. Uvidíme, co řeknou. Jestli to bude fakt zlé, něco vymyslím."

„To ,něco vymyslím' zní jako ta polička v koupelně, cos slíbil pověsit."

„Markéto."

Podívala se směrem k předsíni. Pes ležel tam, kam ho položili, hlavou ke dveřím, bez pohybu. Neskučel, o nic neprosil, ani se nepokusil kouknout směrem ke kuchyni, odkud se linula vůně jídla. Prostě jen ležel a zíral do podlahy. To „o nic neprosil" jí vzalo dech víc než ta žebra.

„Jedna noc," řekla.

Vstala ve tři ráno, protože nemohla spát. Pes nezměnil polohu. Postála nad ním potmě, pak šla do kuchyně, rozdrobila do misky vařené kuře, které si nechávala na salát, a postavila mu ji k tlamě.

Ovoněl to. Odvrátil hlavu.

„Poslyš," řekla nahlas a připadala si přitom hloupě. „Nevyhazuju tě. Ale aspoň to zkus."

Nezkusil.

Na klinice váha ukázala 22,4. Veterinářka se dlouho dívala na číslo, pak na psa, pak na Tomáše.

„Odkdy je u vás?"

„Dvanáct hodin."

Začala ho v tichu vyšetřovat. Ohmatala mu břicho, zkontrolovala dásně, poslechla srdce. Nakonec se narovnala.

„Dobrá zpráva: není nemocný. Bála jsem se horšího. Prostě dlouho nejedl. Měsíc, možná déle. Organismus se začal požírat sám — odtud ta slabost a to, že nevstává."

„A špatná zpráva?" zeptala se Markéta.

„Ta je taková, že teď ho nesmíte normálně krmit. Kdybyste mu dali misku kaše s masem, tím ho zabijete. Žaludek si odvykl trávit. Jen malé porce, jen často, jen speciální rekonvalescenční krmivo. První dva týdny — každé tři hodiny. Ano, i v noci."

Tomáš vytáhl telefon, aby si to zapsal.

„A ještě něco," dodala veterinářka. „Je v dobrém věku. Šest, možná sedm let. To není stáří. Má před sebou celý život, pokud ho z tohohle dostanete."

Odešli z kliniky s pytlem speciálního krmiva, lístkem s harmonogramem krmení rozepsaným na hodiny a psem, který celou cestu k autu ležel bezvládně na zadním sedadle, jako by nevěřil, že jede kamkoli natrvalo.

Pojmenovali ho Bruno, protože se to hodilo k té černé palici.

První týden vstával Tomáš o půlnoci, ve tři a v šest, krmivo odměřoval na gram na kuchyňské váze, kterou Markéta kdysi koupila na pečení. Markéta se na to zpočátku dívala z povzdálí, s rukama zkříženýma na hrudi, a opakovala, že je to šílenství, že sousedi z paneláku na Bělohorské se jí prý ve výtahu ptají, co je to za bestii, co u nich bydlí. Ale třetí noc vstala první sama, protože budík uslyšela dřív, než ho stihl vypnout on.

Bruno se postavil na vlastní nohy jedenáctý den. Zapotácel se, opřel se bokem o zárubeň kuchyňských dveří, ale udržel se. Markéta zrovna krájela mrkev na oběd a ztuhla s nožem ve vzduchu, když viděla, jak pes udělal tři kroky jejím směrem a položil jí hlavu na koleno, protože dál už ho nohy nechtěly nést.

O měsíc později vážil Bruno třicet dva kilo a měl vlastní deku v rohu obýváku, jehož plovoucí podlahu Markéta kdysi tak hájila. Sousedka z přízemí, paní Marešová, se u popelnic zeptala, jestli je pravda, že ho našli u garáží v ulici Zdiměřická, protože slyšela drby, že tam předtím někdo choval psy na řetězu a odstěhoval se ve spěchu.

Tomáš to prověřil na úřadě a u místní organizace na ochranu zvířat — ukázalo se, že na adrese, kterou si zapamatoval, opravdu dřív bydlel muž, na kterého přišla dvě oznámení za zanedbávání psů, ale případ se odložil, protože se odstěhoval beze stopy a vzal si s sebou jen věci, ne zvíře.

Když se Bruno na jaře dostal na váhu čtyřicet tři kilo, přihlásila ho Markéta do psí školky u Rozvadovské spojky — třikrát týdně, aby se socializoval s ostatními, protože veterinářka varovala, že po takovém zážitku může být pes k lidem podezíravý na celý život.

Bruno dopadl přesně naopak. Důvěřoval hned každému, jako by si pamatoval, že tehdy v dešti u garáží se přece jen někdo zastavil, zatímco všichni ostatní jeli dál.

O rok později, ve výročí toho večera, vyfotila Markéta Bruna, jak leží na stejné podlaze na chodbě, tentokrát s břichem vzhůru, klidně spí a zabírá si polovinu průchodu — přesně tak, jak předpovídala tu první noc. Poslala Tomášovi fotku s popiskem: „V jednom jsi měl pravdu. Zabírá půl chodby."

Odepsal jednou fotkou — bundy, té samé, ve které ho tehdy přinesl, teď visící na věšáku u dveří, protože ji nikdy nedal do čistírny, jen si ji nechal na památku té noci u garáží ve Zdiměřické.