Pes, co si nesl medvídka z Kladna

Do útulku v Kladně jsem přišla v úterý po práci, protože kolegyně z účtárny mi ukázala fotku na Facebooku a řekla: "Věro, ten pes tam čeká už osm měsíců, nikdo ho nechce." Jmenoval se Bertík, kříženec někde mezi border kolií a bůhvíčím, deset let starý, srst už šedivá kolem tlamy. Když paní z útulku otevřela kotec, nevyběhl. Vyšel pomalu, s hlavou skloněnou, a v tlamě nesl vybledlého plyšového medvídka bez jednoho ucha.

"Ten medvěd je s ním od začátku," řekla mi ošetřovatelka Jindřiška. "Nikdo neví, odkud ho má. Přivezli ho z Ostravy, od majitele, co zemřel, a medvěda měl u sebe už tehdy."

Podepsala jsem papíry ve třech kopiích, zaplatila poplatek osm set korun a Bertíka jsem odvezla do svého bytu na sídlišti Sítná. Ten první večer se schoval pod stůl v kuchyni a medvídka držel mezi tlapami jako by mu ho někdo chtěl vzít. Za oknem jelo tramvaje číslo pět, houkla siréna sanitky směrem k nemocnici, a on sebou trhl tak prudce, že převrátil misku s vodou.

Bydlím sama, byt po babičce, se dvěma pokoji a balkonem, kde suším prádlo. Sousedka o patro níž, paní Součková, mi hned první den řekla přes plot na dvorku, že pes prý štěká celou noc. Neštěkal. Kňučel. Tichý, přerývaný zvuk, jako by se bál i toho, že ho někdo uslyší.

Trvalo to skoro tři týdny, než se přestal krčit, když jsem k němu natáhla ruku. První noc, kdy si lehl vedle mého gauče a ne pod stůl, jsem si to zapsala do kalendáře na ledničce, protože mi to přišlo důležité. 14. srpna. Napsala jsem tam jen: "Bertík spal u gauče."

Chodíme teď každé ráno na procházku k rybníku Vinořský, kousek od sídliště, kde se venčí i další psi. Jedna žena tam má bígla a pokaždé se zeptá, co je s tím medvědem, proč ho pes nese s sebou i na vodítku. Neumím jí to pořádně vysvětlit. Řeknu jen, že to je jediná věc, která mu zbyla z dřívějška, a že to nechávám být.

Večer co večer mu vařím rýži s kuřecím masem, protože granule z útulku nechtěl žrát, a on mezitím leží na koberci s medvědem pod bradou. Jednou v noci, bylo to koncem srpna, jsem slyšela dunění bouřky a přišla jsem do obýváku — on stál u dveří mého pokoje, celý roztřesený, medvěda držel v tlamě a čekal, jestli si ho všimnu.

Otevřela jsem dveře dokořán a řekla mu, ať jde dál. Vlezl si vedle postele, opřel se bokem o mou nohu a tak zůstal až do rána.

Vím, že se to nezmění za měsíc ani za rok. Veterinářka z ordinace na Generála Klapálka mi řekla, že u starších psů s takovouhle minulostí trvá důvěra klidně roky, a že se to nemá uspěchávat. Beru to tak. Koupila jsem mu novou deku, tu značkovou z pelíšku za šest set korun, protože ta stará z útulku páchla dezinfekcí, a on si ji čichal skoro hodinu, než si na ni konečně lehl.

Medvídka jsem mu nikdy nezkoušela vzít, i když má na krku odřenou látku a jedno oko úplně chybí. Napadlo mě párkrát vzít ho a sešít, dát mu nové oko, ale řekla jsem si, že to není moje věc rozhodovat, co si ponechá a co ne. Ať si ho nosí, jak dlouho potřebuje.

Minulý týden se stalo něco, na co pořád myslím. Vrátila jsem se z práce pozdě, kolem osmé, přišla domů unavená a naštvaná, protože mi šéfová zase přehodila směny bez ptaní. Práskla jsem dveřmi víc, než jsem chtěla. Bertík se přikrčil u skříně, ale za pár vteřin vstal, přišel ke mně s medvědem v tlamě a položil mi ho k nohám. Jako by mi ho nabízel, abych se necítila tak sama.

Dřepla jsem si k němu na podlahu chodby, vzala tu potrhanou hračku do ruky a podala mu ji zpátky. On si ji vzal, ale zůstal u mě, čenichem se opřel o moje koleno a takhle jsme tam seděli dobrých deset minut, než jsem se zvedla uvařit večeři.

Nevím, jestli mu jednou přestane vadit bouřka nebo houkání sanitek za oknem. Možná ne. Ale včera ráno, když jsem otevřela balkonové dveře, poprvé nechal medvěda ležet na koberci a sám vyběhl ven na sluníčko, čenichem zvednutým k nebi, jako by zkoušel, jaké to je, nemuset si nic hlídat. Stála jsem ve dveřích s hrnkem kávy a dívala se, jak si lehá na dlaždice, zahřáté ranním sluncem, úplně sám, bez medvěda vedle sebe — a věděla jsem, že tohle je ten den, na který jsme oba čekali.