Dům u moře po tetě Hedvice, patnáct kroků od vody

— Klíče od domu u moře mi nech. Děti potřebují čerstvý vzduch a odpočinek, — prohlásila Radka a natáhla dlaň tak jistě, jako by ji Jitka už měla v kapse schovanou přímo pro ni.

Jitka si pomalu sundala sluneční brýle a podívala se na švagrovou přes otevřený kufr auta. Srpnové slunce dopadalo na bílou fasádu chaty, z kamenné cestičky stoupal horký vzduch. Na zadním sedadle už ležely tašky, plážový slunečník, krabice s nádobím, kterou si Jitka po víkendu vždycky brala domů, a sáček s mokrými ručníky. Pavel stál u dveří řidiče, koukal do telefonu a dělal, že sestru neslyší.

Ještě před minutou bylo všechno klidné. Chystali se odjet po třech dnech u jezera Lipno, kde chata stála. Radka měla s dětmi odjet autem s manželem Liborem, který pro ně přijel ráno. Děti se vykoupaly, naběhaly se po pláži a prohrabaly půlku písku u branky. Jitka byla skoro spokojená: hlučno, pracně, ale bez velkého skandálu. A teď stála Radka u vrat ve světlých šatech, s drahou plážovou taškou na rameni, a klíče požadovala. Ne prosila. Požadovala.

— Zopakuj to, — řekla Jitka.

Radka si odfrkla: — Co tu je co opakovat? Nech klíče. Za týden přijedeme znova. Zůstanu s dětmi do konce léta. Sama vidíš, jak jim to tu dělá dobře. Jezero kousek, vzduch, dvůr. Ve městě budou zase sedět v bytě.

Jitka otočila hlavu k Pavlovi. — Slyšel jsi to?

Pavel konečně vzhlédl od telefonu. V obličeji měl výraz člověka, kterého přistihli u otevřené lednice uprostřed noci. — Jituš, no Radka není cizí. Děti si opravdu odpočinuly. Nebuď na tom suchu…

— Na jakém suchu? — upřesnila Jitka.

— Hádat se.

— Já se nehádám. Ptám se, v jakém okamžiku se pozvání na tři dny změnilo v právo rozhodovat o mojí chatě.

Radka dlaň rychle sklopila. — Tvojí? — zopakovala s krátkým smíchem. — Jitko, nebuď. Vy jste s Pavlem spolu kolik let? Chata je rodinná. Pavel tady celé léto makal — buď opravoval kohoutek, nebo kosil trávu, nebo vozil prkna. Nebo sis myslela, že je u tvojí chaty neplacená pracovní síla?

Libor, který do té doby stál u branky, zvedl oči. Byl to tichý muž a do hovorů manželky se obvykle nepletl, zvlášť před Pavlovou rodinou. Ale teď znejistěl i on.

Jitka zavřela kufr — ne práskla, ale jedním přesným pohybem. Potom brýle uložila do pouzdra, pouzdro do tašky, zapnula zip a až pak odpověděla: — Chata u jezera je moje. Zdědila jsem ji po tetě Hedvice. Dědické řízení jsem uzavřela po šesti měsících, nemovitost mám zapsanou na katastru na svoje jméno, platím daň z nemovitosti, platím opravy i energie. Pavel tady pomáhá, protože se mnou žije v manželství a odpočívá tady spolu se mnou. To z toho nedělá rodinný majetek, a rozhodně to nedělá váš letní tábor.

Radka zamrkala. Bylo vidět, že čekala rozpaky, naštvání, možná obvyklou snahu to urovnat. Ale Jitka mluvila tak vyrovnaně, že se jí nedalo pořádně chytit.

— Ty to celé vedeš na papíry, — řekla Radka. — A já mluvím o dětech.

— A já mluvím o hranicích.

— Děti potřebují jezero!

— Děti potřebují spoustu věcí. To neznamená, že jim musím dávat klíče od svojí chaty.

Pavel udělal krok blíž. — Jituš, no dá se to domluvit. Radka s dětmi tu bude bydlet, my stejně pracujeme v Praze. Chata by jinak stála prázdná.

Jitka se pomalu otočila k manželovi. Ve tváři se jí nic nezměnilo, ale Pavel přesto hned zastrčil telefon do kapsy. — Prázdná nebude. Pronajala jsem ji na dva týdny v srpnu rodině z Brna. Záloha už je zaplacená.

Radka vzhlédla. — Co to znamená, pronajala?

— To znamená to, co to znamená. Na chatu je rezervace.

— Cizím lidem to dáš, a vlastním dětem ne?

— Cizí lidé podepsali smlouvu, zaplatili zálohu a nestojí u mýho kufru s rukou nataženou po klíčích. Přijedou v dohodnutý den, zůstanou přesně na zaplacenou dobu a odjedou. A vy se mi teď snažíte vysvětlit, že moje nemovitost má zadarmo a bez mýho souhlasu sloužit vašim letním plánům.

Radce zrudly tváře. Rychle se podívala na bratra, čekala podporu. — Pavle, ty to slyšíš? Srovnala naše děti s nájemníky.

— Srovnala jsem přístup k cizímu majetku, — opravila ji Jitka. — A nájemníci na tom zatím vycházejí vychovaněji.

Libor si odkašlal a otočil se k autu. Po obličeji mu přelétl stín neohrabaného úsměvu, který hned schoval. Radka si to všimla. — Tobě je to k smíchu?

— Ne, — řekl Libor. — Jen Jitka má pravdu. Byli jsme tu na návštěvě.

— Tebe se tu vůbec nikdo neptá!

— A zbytečně, — řekl klidně. — Protože bydlet tady chceš s dětmi, ale bez mě. A klíče taky žádáš ty sama.

Ta věta Radku zasáhla silněji než všechno, co řekla Jitka. Rychle se k němu otočila: — Ty jsi teď na čí straně?

— Na straně zdravýho rozumu.

Jitka si Libora teď prohlédla pozorněji. Do té doby ho brala jen jako tichého manžela hlasité Radky. Ale teď jí došlo: mlčel ne z hloupostí ani z nerozhodnosti. Chápal to dávno, jen si nevybíral rodinné bitvy před dětmi.

Pavel hlasitě vydechl. — Co jste to tady udělaly? Jsme přece příbuzní.

Jitka zvedla prst. — Stop. Tuhle větu nedokončuj, pokud nechceš slyšet moji odpověď.

Pavel zmlkl. Ten tón dobře znal. Jitka skoro nikdy nezvyšovala hlas. Když se opravdu rozzlobila, nebyla hlasitá, ale velmi soustředěná. A to bylo horší než křik.

Radka pevně stiskla ucha tašky. — Takže klíče nedáš?

— Ne.

— Ani na týden?

— Ne.

— Ani dětem?

— Dětem zmrzlinu na cestu. Klíče ne.

Radčin mladší syn Tomášek vykoukl zpod auta. — Mami, jedeme domů?

Radka tvář rychle zjihla. — Hned, zlato.

Jitka k chlapci přistoupila, vytáhla z tašky malou láhev vody a podala mu ji. — Pij. Je horko.

Radka na to hleděla s téměř vítězným výrazem: — Vidíš? Sama se k dětem chováš dobře.

— Právě proto z nich nebudu dělat nástroj nátlaku na dospělé.

Radka pevně sevřela zuby. Na pár vteřin se rozhostilo ticho, přerušované jen cvrlikáním cikád za plotem. Potom švagrová řekla tišeji, ale zlostněji: — Ještě toho budeš litovat. Je hrozně nehezké odmítnout rodinu.

Jitka přikývla, jako by slyšela nějaký obchodní postřeh. — Zapamatuju si to.

Otevřela dveře řidiče, ale nenastoupila. — A ještě. Náhradní klíče na háčku ve spíži jsem včera sundala. Pokud jste náhodou plánovali přijet bez mě, nedávejte peníze za cestu zbytečně.

Radka se zachvěla tak viditelně, že se k ní otočil i Pavel. — Jaké klíče?

Jitka se podívala na manžela: — Přesně ty, na které se tvá sestra ptala v pátek večer u mě. Pak u tebe ráno. Pak u staršího syna, když ho posílala pro ručníky.

Radka zvedla hlavu. — Jen jsem se zeptala, kde co je! Co kdyby byl požár, co kdyby bylo někomu zle!

— V případě požáru se volá hasičům. V případě nevolnosti lékaři. V případě chtíče bydlet v cizím domě bez pozvání se hledají náhradní klíče.

Pavel se zamračil. — Radko, ty ses opravdu ptala Honzíka?

Radčin starší syn, dvanáctiletý Honzík, stál u branky s kšiltovkou v ruce. Zrudl a podíval se na matku. — Máma řekla, že kdybyste zapomněli, kde jsou klíče, tak to musím vědět.

Radka se k němu rychle otočila: — Honzo, mlč.

Jitka jí nedovolila rozvinout povelový tón: — Dítě do toho netahej. Jen odpověděl na otázku.

Libor položil synovi ruku na ramena a tiše řekl: — Jdi do auta. Posedíš s Tomíkem.

Chlapci odešli. Teď zůstali dospělí bez krytí a rozhovor hned ztvrdl.

— Takže tak, — řekla Jitka, dívala se nejdřív na Radku, potom na Pavla. — Dnes odjíždíte všichni. Za týden tu nastupují nájemníci. Po nich přijedu já. Bez dohody se mnou sem nikdo nejezdí. Pokud se někdo pokusí dostat do domu bez mě, budu jednat jako majitelka, ne jako hodná příbuzná.

Pavel se zamračil: — Ty vyhrožuješ mojí sestře?

— Upozorňuju dospělé lidi, aby pak nikdo nehrál překvapení.

Radka se ušklíbla: — Majitelka se nám tu našla.

Jitka vytáhla z tašky telefon. — Radko, chceš fotku výpisu z katastru? Mám ho v cloudu. Můžu ti to hned poslat, ať se už nepleteš.

Libor už otevíral zadní dveře svého auta. — Radko, jedeme.

— Nedokončila jsem to.

— Já ano, — řekl. — Děti jsou přehřáté, zítra mám do práce, a za cizí klíče se ponižovat nebudu.

Radka na něj hleděla, jako by ji zradil nejen on, ale celý rod. — Ty jsi vždycky stejný. V nejdůležitější chvíli se vždycky stáhneš do ústraní.

Libor se pousmál jen očima: — V ústraní teď nejsem já.

Jitka si tu větu zapsala do paměti, ale nahlas nic neřekla. Měla ráda přesné lidi. I když dlouho mlčeli.

Za pět minut auto Radky a Libora vyjelo z branky. Tomášek zamával Jitce z okénka. Honzík seděl zahloubaný do telefonu. Radka ostentativně hleděla před sebe.

Pavel si sedl na místo spolujezdce vedle Jitky. Cestu do Prahy začali v úplném tichu. Vlevo míhaly se borovice, vpravo se chvílemi otvíral pohled na Lipno — jasné, hutné, skoro stříbrné pod sluncem.

Jitka řídila pečlivě a rychle. Pavel se několikrát chystal začít rozhovor, ale pokaždé se zarazil. Na výjezdu z příjezdové cesty konečně řekl: — Mohla jsi být mírnější.

Jitka neotočila hlavu. — Mohla.

— A?

— Nechtěla jsem.

— To je moje sestra.

— A to je moje chata.

Pavel si přejel dlaní obličej. — Chápeš, co teď bude? Zavolá mámě, všechno obrátí, bude vykládat, že jsi vyhodila děti.

— Výborně.

— Co je na tom výborného?

— Chtěla jsem už dlouho zjistit, kolik lidí z tvojí rodiny považuje moji chatu za společný majetek. Ať se k tomu vyjádří hned. Ušetří mi čas.

Pavel se na manželku zašilhal. — Ty to myslíš vážně?

— Naprosto.

Zmlkl. Jitka nic nedodávala. Dávno si všimla, že v Pavlově rodině rádi tlačili ne přímo, ale sborem. Nejdřív jeden hodí větu. Pak druhý „jen se o to bál". Pak svekruše Marie zavolá unaveným hlasem a navrhne „nezveličovat". Na konci se viníkem vždycky stane Jitka, protože nechtěla být pohodlná.

První roky manželství se Jitka snažila vysvětlovat. Pak pochopila: vysvětlení jsou pro ty, kdo chtějí porozumět. Ostatní potřebují hranice a následky.

Chata u jezera nebyla jen nemovitost. Byl to poslední dar tety Hedviky, jediné osoby z velkého Jitčina příbuzenstva, která od ní nikdy nechtěla, aby byla milejší, trpělivější, jednodušší. Teta Hedvika prožila podivný, svobodný život: učila na výtvarce, dvakrát se rozvedla, děti neměla a nikomu se za to neomlouvala. Chatu koupila ještě v devadesátkách, kdy byla osada u jezera skoro prázdná, a postupně z ní udělala místo, kde to vonělo dřevem, kávou a mokrou verandou po dešti.

Když teta zemřela, Jitka se půl roku věnovala dědictví klidně a přesně. Posbírala dokumenty, otevřela dědické řízení u notáře, dočkala lhůty, zapsala vlastnictví na katastru. Pavel ji tehdy podporoval. Jezdil s ní, pomáhal roztřídit staré věci, vyvážel odpad, opravoval čerpadlo. Ale Jitka hned stanovila: chata je její. Ne proto, že by manželovi nevěřila, ale protože dobře věděla, jak rychle si příbuzní začnou myslet, že cizí je výhodné, pokud se věci včas nenazvou pravým jménem.

Večer, když se vrátili do pražského bytu, Pavlův telefon začal vibrovat každé dvě minuty. Chodil po kuchyni, četl zprávy, mazal odpovědi, psal znovu. Jitka vytáhla z lednice láhev vody, nalila si do skla a sedla si ke stolu.

— Máma píše, — řekl Pavel.

— To je překvapení.

— Prosí, ať jí zavolám.

— Zavolej na hlasitý odposlech.

— Proč?

— Ať mi to pak nepřerozkládáš tvořivě.

Pavel se na ni nespokojeně podíval, ale hovor přesto spustil nahlas. Marie se ozvala skoro okamžitě: — Pavle, co se to u vás stalo? Radka brečí. Říká, že Jitka vyhnala děti a ponížila ji přede všemi.

Jitka zvedla obočí, ale nic neřekla.

— Mami, nikdo nikoho nevyhnal, — řekl Pavel. — Radka prosila o klíče od chaty, aby tam s dětmi zůstala do konce léta, a Jitka odmítla.

— No a co je na tom? Chata stejně stojí prázdná.

Jitka se pousmála koutkem rtů. Tak rychle. Rychleji, než si myslela.

Pavel se zarazil. — Není prázdná. Jitka ji pronajala na část srpna.

— Pronajala? Cizím lidem? — svekrušin hlas zesílil. — A vlastním dětem odmítla?

Jitka zvedla telefon ze stolu a přitáhla si ho blíž. — Mario, dobrý večer. Když už jste na hlasitém, řeknu to přímo. Chata patří mně. Rozhoduju o ní sama. Radka byla pozvaná na víkend, ne na celé léto. Klíče jí nedám.

Na druhém konci nastalo ticho. — Jitko, chápu, chatu máš po tetě, — začala svekruše tím stejným hlasem, kterým obvykle rozpustila cizí rozhodnutí do kašičky. — Ale Pavel je přece tvůj manžel. On se taky podílel.

— Podílel se jako manžel na společném užívání domu v době naší dovolené. Všechny velké výdaje jsem platila ze svého účtu. Doklady, smlouvy s řemeslníky i účty mám uložené. Pokud vás to zajímá, můžu vám poslat seznam práce, kterou jsem zaplatila já, a seznam práce, kde Pavel pomáhal rukama. Ale to nezmění vlastníka.

Pavel se na ni ostře podíval. — Jitko…

Zvedla dlaň, aniž odtrhla pohled od telefonu.

Marie promluvila už suše: — Proč takhle? Mluvíme přece normálně.

— Tak já mluvím normálně. Beze křiku. Bez urážek. S fakty.

— Fakta jsou fakta, ale rodina si má pomáhat.

— Pomoc nezačíná požadavkem na klíče.

— Jsi hodně tvrdá.

— Byla jsem vždycky taková. Jen dřív jste to nemuseli zkoušet.

Pavel zavřel oči. Svekruše mlčela pár vteřin, pak řekla: — Nechci se hádat.

— Já taky ne. Proto hned stanovím: chata se nediskutuje. Radka tam bez mého pozvání nejezdí. Klíče nebude mít. Pokud chce odpočinek u vody, ať si s Liborem pronajmou ubytování.

— Mají děti.

— Spousta lidí má děti.

Marie si odfrkla. — Dobře. Chápu to.

Jitka zmáčkla konec hovoru a položila telefon na stůl. Pavel na ni hleděl zatíženě. — Teď jsi ponížila moji mámu.

— Ne. Nedovolila jsem jí ponížit mě.

— Chtěla jen usmířit.

— Chtěla, abych ustoupila, a všichni to nazvali mírem.

Pavel přešel po kuchyni, zastavil se u okna. Bylo vidět, jak v něm bojuje návyk hájit sestru s pochopením, že Jitka má pravdu.

Jitka nenaháněla. Uměla čekat. V jednáních je první pravidlo nezaplňovat ticho za oponenta.

— Radka to skutečně přehnala, — řekl konečně.

— Nejen Radka.

Otočil se. — Tohle je teď o mně?

— Ano.

— Jen jsem nechtěl, aby to zveličilo.

— Pavle, když člověk požaduje klíče od mého domu a ty to nazveš drobností, nemiřuješ. Vybíráš si stranu. Jen to předstíráš, že stojíš uprostřed.

Zamlčel se. — Nechtěl jsem, aby před dětmi byl skandál.

— Proto jsi navrhl dát klíče?

— Nenavrhl jsem dát. Řekl jsem domluvit se.

— Domluvit se je možné, když obě strany uznají právo majitele řekl ne. Radka toto právo neuznala. Ty napřed taky ne.

Pavel si sedl naproti. Měl unavený výraz, ale Jitka ho nehodlala litovat za to, že mu poprvé bylo nepohodlné v konfliktu, který obvykle přesouval na ni.

— Co chceš? — zeptal se.

— Abys napsal sestře teď. Ne zítra. Ne přes mámu. Sám. Že chata je moje, klíče nedostane, přijíždět bez pozvání nelze. A že tohle rozhodnutí podporuješ.

Pavel se hned napnul. — Jitko…

— Tady se ukáže, jestli máme manželství, nebo diplomatický kroužek pro tvoje příbuzenstvo.

Dlouho se na ni díval. Pak vytáhl telefon. — Budeš diktovat?

— Ne. Formuluj sám. Jsi dospělý.

Pavel psal skoro deset minut. Mazal, psal znovu. Nakonec mu beze slov ukázal obrazovku.

„Radko, dnes byla nepříjemná situace. Chata patří Jitce, a sama rozhoduje, kdo a kdy tam je. Klíče nedá, a já to rozhodnutí podporuju. Bez pozvání se tam nejezdí. Prosím, už tuhle otázku neotvírej."

Jitka si to přečetla. — Pošli to.

Zmáčkl tlačítko. Za minutu přišla dlouhá odpověď. Pavel si ji přečetl, obličej mu ztemněl, ale Jitce ji neukázal. — Co píše?

— Že jsi mě obrátila proti rodině.

— Pohodlná verze. Nech to. Neodpovídej.

— Proč?

— Protože teď tě chce vtáhnout do dopisování a vymámit slabé místo. Řekl jsi hlavní.

Pavel se na ženu podíval s neočekávaným zájmem. — Ty to máš jako dopředu propočítané.

— Ne jako. Doopravdy.

Druhý den jela Jitka k chatě sama. Pavlovi stručně řekla: musím zkontrolovat zámky a připravit chatu pro nájemníky. Chtěl jet s ní, ale odmítla. — Proč?

— Protože chci klidně pracovat, a ne cestou probírat pocity tvojí sestry.

Dojela k jezeru kolem poledne. Osada se vařila v horku. U večerky sedělo pár místních žen a probíraly ceny broskví. U sousedního pozemku štěkal pes. Chata ji přivítala tichem a známou vůní nahřátého dřeva.

Nejdřív prohlédla vrata, branku, okna. Pak zavolala zámečníka z nedalekého Lipna. Žádná povolení k tomu nepotřebovala: majitelka zavolala řemeslníka, předložila doklady, zaplatila práci. Za dvě hodiny byla na vchodových dveřích nová vložka a staré klíče leželi v sáčku v Jitčině tašce. Na branku dala taky jiný zámek. Náhradní svazek si udělala jeden — pro sebe. Druhý nedala příbuzným, ale správkyni osady Haně Dvořákové, se kterou měla Jitka smlouvu na dohled nad chatou v době pronájmu.

Hana byla žena suchá, opálená, s krátkým sestřihem a očima člověka, který viděl všechny druhy chatových skandálů. — Rodina? — zeptala se, když jí Jitka vysvětlila situaci.

— Manželova rodina.

— Nejneklidnější druh rekreantů, — přikývla Hana. — Cizí lidé si aspoň čtou pravidla.

Jitka se pousmála. — Pokud by někdo přijel bez mě, hned zavolejte.

— Zavolám. A policii, jestli se budou dobývat.

— Děkuju.

— Nemáte zač. Chata je dobrá. Nesmí se pouštět ti, kdo už na prahu myslí, že jsou pánem.

Jitka zůstala do večera. Odvezla si osobní věci, zavřela skříň v malém pokoji na vlastní klíč, zkontrolovala nájemní smlouvu, vyfotila stav nábytku, techniky i nádobí. Nebyla podezřívavá bez důvodu. Byla člověk, který věděl: pořádek před konfliktem vyjde levněji než vyřizování po něm.

Za tři dny Radka přijela. Jitka byla v té chvíli v Praze, v práci. Zpráva od Hany přišla v 11:42: „U branky vaše švagrová s dětmi a kufrem. Říká, že to má domluvené s Pavlem."

Jitka odložila dokumenty, podívala se na obrazovku a ani se nepodivila. Následně přišla fotka: Radka v jasně žlutých šatech stojí u branky, vedle dva kufry, děti pod přístřeškem, Libor chybí.

Jitka zavolala Pavlovi. — Domlouval jsi se s Radkou?

— Co? Ne.

— Je teď u chaty. S kufry. Říká, že to má domluvené s tebou.

Pavel krátce a hluše zaklel. — Nic jsem jí neříkal.

— Tak jí zavolej. Na hlasitý. Zapojím se.

— Jituš, možná já sám…

— Ne. Použila tvoje jméno, aby se dostala do mojí chaty. Teď to vyřešíme na rovinu.

Za minutu Pavel vytvořil společný hovor. Radka se ozvala až po chvíli. Hlas měla podrážděný, s nápadnou bodrostí: — Pavle, řekni svojí ženě, ať ta paní u branky přestane dělat stráž. Přijeli jsme, děti jsou utahané.

Jitka se zapojila: — Radko, řekla jsi Haně, že se máš s Pavlem domluvené. Pavel je na lince. Zopakuj to přímo před ním.

Pauza byla krátká, ale velmi vypovídající. — Řekla jsem, že brácha nebude proti, — vymlouvala se Radka.

Pavel odpověděl jako první: — Jsem proti. Psal jsem ti.

Jitka taky řekla jasně. — Pavle, děti jsou na slunci!

— Odvez děti do kavárny nebo domů. Sama jsi se rozhodla přijet bez pozvání.

— Takže teď vyženeš vlastní neteře a nefeje od branky?

Jitka se podívala na hodinky. — Ne. Nepustila jsem cizí lidi do domu bez svýho souhlasu. Děti jsou teď se svou matkou. Za jejich cestu, pití, jídlo i to horko odpovídáš ty. Nepřesouvej to na mě.

— Jak se nestydíš!

— Stydět by se měla dospělá žena, která veze děti ke zavřené brance, aby přes litost dotlačila majitelku.

Radka začala dýchat rychleji. — Zavolám policii!

— Volej, — řekla klidně Jitka. — Zároveň vysvětlíš, proč jsi se snažila dostat do cizího domu bez souhlasu majitele. Doklady má Hana, moje jsou taky v pořádku.

Pavel tiše dodal: — Radko, odjeď.

— Ty jí všechno dovoluješ! — vykřikla Radka. — Úplně tě má pod botou!

— Radko, — Pavlův hlas zesílil víc, než Jitka čekala, — řekl jsem ti odjet. A víc se mým jménem nekryj.

Radka hovor přerušila. Za patnáct minut přišla od Hany druhá zpráva: „Odjeli taxíkem. Kufry si vzali. Děti brečely, ale víc z horka a z vaší Radky."

Jitka odepsala: „Děkuju. Kdyby se vrátili, volejte."

Pak přeposlala obě zprávy a fotku Pavlovi. Beze slov.

Večer se vrátil domů zamlklý. Jitka seděla u stolu s notebookem, kontrolovala rozpočet na chatu: po nájemnících plánovala vyměnit kus zahradního nábytku a dát na dvůr normální kamerový systém, bez cirku, prostě pro bezpečnost.

Pavel položil klíče od auta na skříňku a řekl: — Libor mi volal.

— A?

— Nevěděl, že tam Radka jela. Radka mu řekla, že jede s dětmi na narozeniny k kamarádce. Zjistil to až po mém hovoru.

Jitka zavřela notebook. — Zajímavé.

— Je naštvaný. Říká, že je unavený z její samovůle.

— Chápu ho.

Pavel si sedl naproti. — Já se taky zlobím.

— Na koho?

Zvedl oči. — Na ni. Na sebe. Trochu na mámu. I na tebe, abych byl upřímný.

— Za co?

— Že jsi to viděla dřív než já.

Jitka to nezjemnila. — Protože se ti nevidět vyplácelo.

Zacukal tvář, ale neodporoval. — Asi.

Bylo to první upřímné slovo za několik dní. Jitka vstala, vytáhla ze skříně dvě desky a položila je před něj. V jedné byly dokumenty k chatě, smlouvy s řemeslníky, účty, nájemní smlouva. Ve druhé seznam výdajů za poslední tři roky spojených s chatou. Bez mezd, bez cizích peněz, jen práce, data, částky z účtenek a poznámky, kdo co dělal.

— Co to je?

— Realita. Když tvoje rodina ráda tvrdí, že jsi se „podílel", rozhodla jsem se ti ukázat celý obraz. Ne pro soud. Pro hlavu.

Pavel desky otevřel. Četl dlouho. Listoval pomalu, občas se zastavil u známých položek: čerpadlo, střecha, bojler, kuchyňská technika, úprava pozemku, doprava prken, oprava plotu.

— Nevěděl jsem, že je toho tolik, — řekl tiše.

— Neptal ses.

— Myslel jsem, že to táhneme společně.

— Společně znamená, že oba víte, kolik to vaše „společně" stojí. Pomáhal jsi rukama. To má cenu. Ale chata se tím nestala společnou. A tvoje sestra tím nezískala právo na léto u jezera.

Pavel desky zavřel. — Chápu.

— Dobře. Teď druhá věc. Dala jsem nové zámky. Staré klíče už nesedí.

Vzpjal se: — Vyměnila jsi zámky bez mě?

— Ano. Jsem majitelka. A nemusím čekat na rodinnou poradu, když existuje riziko, že se někdo pokusí dostat do domu.

— Měl jsem klíč.

— Měl jsi. Nový ti dám, až budu jistá, že se nedostane k tvojí mámě, sestře, nebo komukoliv jinému „pro jistotu".

Pavel chtěl protestovat, ale zastavil se. V obličeji se mu objevilo nepříjemné pochopení. — Nevěříš mi?

— V otázce mého majetku po téhle historii ne. Důvěra nemizí sama. Ztrácí se.

Přejel si rukou po obličeji. — Tvrdé.

— Zato upřímné.

Pár dní Radka Jitce nevolala přímo. Zato psala Pavlovi dlouhé zprávy, kde se střídaly urážky, obviňování a vyprávění o nešťastných dětech. Pavel nejdřív všechno četl, pak přestal odpovídat. Marie se znovu pokusila „promluvit si po dobrém", ale Jitka telefon nevzala. Místo toho napsala stručně: „Otázka je uzavřená. Chata se nediskutuje." Tím její účast na rodinné korespondenci skončila.

Za týden nastoupila do chaty rodina z Brna. Ukázali se jako klidní lidé: manželé, dcera-dospívající a stará maminka. Hana poslala Jitce fotku podepsaného předávacího protokolu a zprávu: „Normální lidi. Do domu vešli jako do muzea, boty si sundali u dveří."

Jitka se usmála. Ale příběh tím neskončil.

V polovině srpna jí zavolal Libor. Jitka se podivila, ale zvedla to. — Omlouvám se za vyrušení, — řekl. — Chtěl jsem se osobně omluvit za ten příjezd Radky. Vážně jsem o tom nevěděl.

— Už jsem to pochopila.

— A ještě. Mám otázku. Ne o chatě.

— Poslouchám.

Libor se odmlčel. — Tehdy jste řekla jednu věc. Že děti nejsou nástroj nátlaku. Hodně jsem o tom přemýšlel. U nás doma se to stalo normou. Nejen s vaší chatou. Všude. Jakmile Radka něco chce, postaví děti před sebe a pak všichni musí ustoupit.

Jitka mlčela. Nerada se pletla do cizích manželství, ale Libor zjevně nevolal pro sympatie. — Chcete radu? — zeptala se.

— Ne. Jen jsem chtěl říct, že jsem odvezl děti ke svým rodičům na týden. Radka nejdřív křičela, pak souhlasila. Taky si potřebuje vydechnout. A já potřebuju pochopit, jak dál.

— Domlouvejte se písemně, — řekla Jitka.

— Co?

— Dohody o dětech, výdajích, cestách, klíčích od cizích domů — všechno písemně. Lidi, kteří rádi přetáčejí rozhovory, velmi nemají rádi psaný záznam.

Libor se tiše pousmál. — Pavel říkal, že jste vypočítavá.

— Pavel občas řekne chytrou věc náhodou.

Libor se rozesmál otevřeně. — Děkuju.

Po tomhle hovoru Jitka dlouho seděla na balkoně se studenou vodou a dívala se na letní Prahu. Radky jí nebylo líto. Litost se často plete s dovolením pokračovat. Předstírat velkorysost taky nechtěla. Radka se nezmýlila. Zkoušela, kde jsou slabé dveře. Jen dveře byly kovové.

Na konci srpna přijela Jitka do chaty po nájemnících. Pavel jel s ní, ale už bez dřívější samolibosti. Neprosil o klíč. Nenaléhal. Jen mlčky vykládal auto, prohlédl kůlnu, pomohl Haně odečíst počítadla energií, vynesl odpad po úklidu zahrady.

Večer sedali na terase. Jezero za borovicemi tmavlo, vzduch zjemněl, páchla rozehřátá trava a vlhko po dešti.

— Řekl jsem mámě, že chata je tvoje zóna, — pronesl Pavel.

— A?

— Urazila se. Potom se zeptala, jestli může k nám na podzim přijet na dva dny, pokud ji pozveš.

Jitka otočila hlavu. — Vidíš. Slovo „pozveš" ve vaší rodině tedy existuje.

Pavel se pousmál. — Radka se mnou nemluví.

— Přežiješ.

— Já už nějak začal.

Odmlčel se. — Jituš, byl jsem skutečně v neprávu. Zvykl jsem si, že Radka tlačí, máma to urovnává, a já jsem uprostřed. Myslel jsem, že pokud si nevyberu stranu, konflikt neexistuje.

— Konflikt tam byl. Jen za něj platil ten, kdo ustupoval.

— Ty.

— Někdy já. Někdy Libor. Někdy děti. Jen každý jinak.

Pavel přikývl. — Klíč mi nedáš?

Jitka vytáhla svazek z kapsy a prsty přejela po drsném kovu klíče. Potom ho položila na stolek mezi ně, ale ruku neuvolnila. — Dám. Za podmínek.

Pavel se usmál: — Smlouva?

— Přesně tak.

— Ústní?

— Písemnou nepotřebujeme. Zatím.

Zvážněl. — Jaké podmínky?

— První. Klíč se nepředává nikomu. Druhá. Do domu nikdo nejede bez mého souhlasu. Ani na hodinu. Třetí. Pokud tvoji příbuzní znovu začnou probírat moji chatu jako rodinný zdroj, zastavíš ten rozhovor sám. Nebudeš čekat, až přijdu s plamenometem. Čtvrtá. Pokud porušíš první tři body, klíč bude znovu jen můj.

Pavel pozorně poslouchal. Potom svazek vzal. — Souhlasím.

— Bez výhrad?

— S výhradami, ale souhlasím.

— Upřímné.

— Učím se od tebe.

Seděli mlčky, dokud se za pozemkem nerozsvítily lampy. Někde za plotem se smáli rekreanti. Od jezera se ozýval vzdálený psí štěkot.

V září se Radka přece objevila. Ne u chaty — v Praze, na narozeninách Marie. Jitka se rozhodla přijít, i když Pavel navrhoval to odmítnout.

Radka seděla v matčině kuchyni, zhublá, s novým krátkým sestřihem a napjatými rameny. Libor seděl jinde — hrál si s dětmi v pokoji. To už hodně napovídalo.

Když Jitka vešla, Radka se na ni podívala chladně. — Spokojená? — zeptala se místo pozdravu.

Jitka položila dárek na stůl. — Záleží na tématu.

— Libor teď chce probírat každou drobnost. Peníze na výlety, víkendy, i kdo kdy vyzvedává děti. Všechno zapisuje. Díky tobě.

— Prosím.

Radka ztuhla. Zjevně čekala omluvy. — Zničila jsi normální vztahy.

Jitka si sundala lehkou letní bundu a zavěsila ji na opěradlo. — Ne, Radko. Jen jsem ti nedala klíče. Všechno, co se zbořilo potom, se drželo ne na vztazích, ale na zvyku ostatních ustupovat.

Marie vešla s mísou ovoce a zarazila se, rychle zhodnotila situaci. — Dívky, jen ne dnes.

— Já nezačínám. Ale pokud se mě zeptají, odpovím.

Radka vstala. — Ty jsi vždycky tak chytrá. Všechno máš rozdělené na kolečka. Chata tvoje, pravidla tvoje, klíče tvoje. A kdybys měla děti, zpívala bys jinak.

Jitka přistoupila blíž, jen zkrátila vzdálenost tak, aby Radka musela koukat jí do očí, ne mluvit do prázdna. — Kdybych měla děti, nevozila bych je k zavřené brance v horku, abych přes litost zlomila příbuznou. A nelhala bych manželovi, že jedu k kamarádce. Nekryj se dětmi tam, kde šlo o tvou chuť žít zadarmo u vody.

Radka zbledla. Rty se jí roztřásly, ale neřekla zakázanou obvyklou frázi, nerozplakala se, nezavolala na Pavla. Jen stála a mlčela.

Z pokoje vyšel Libor. Zaslechl poslední slova, ale nezasáhl. Jen se podíval na Radku a klidně řekl: — Děti se ptají, jestli můžou dostat džus.

Radka si sedla zpátky. Vzala ze stolu ubrousek, stiskla ho, pak povolila. — Můžou, — řekla hluše.

Ten večer proběhl bez vřelosti, ale i bez nového skandálu. Pavel se držel blízko Jitky, nepobíhal a nesnažil se všechny usmiřovat. Když Marie začala mluvit, že by se na podzim „mohli všichni vypravit k jezeru", Pavel sám odpověděl: — Mami, pokud nás Jitka pozve. Bez toho se to téma neotvírá.

Svekruše se podívala na syna, potom na Jitku. V očích jí mihlo podráždění, ale mlčela.

Následující červen pozvala Jitka sama Marii na dva dny. Bez Radky. Svekruše přijela s malou taškou, přivezla borůvky a poprvé za celou dobu se u branky zeptala: — Kam si můžu postavit věci?

Jitka otevřela dveře. — Do hostinského pokoje. Ukážu ti to.

A Radka si to léto s Liborem pronajala malou chatku v sousední osadě. Ne na celé léto, ale na deset dní. Platila sama s mužem, dopředu domlouvala termíny, četla pravidla majitelů a dokonce zanechala kauci.

Jednou se náhodou setkaly na pláži. Tomášek rozběhl se k Jitce, objal jí kolem pasu a radostně oznámil, že v jejich chatce je houpací síť. Honzík pozdravil zdrženlivě, už skoro dospěle. Radka přišla jako poslední.

— Bydlíme tu kousek, — řekla.

— Vím, — odpověděla Jitka.

— Libor našel dobrou variantu.

— Takže umí, když chce.

Radka hleděla na jezero. Vlna narazila na písek, zanechala u jejích nohou mokrý svit. — Tenkrát jsem udělala ošklivou věc, — pronesla tak tiše, že to děti neslyšely.

— Ano.

Radka se u přímé odpovědi zkřivila, ale vydržela. — Byla jsem zvyklá, že když se hodně zatlačí, lidi ustoupí.

— Všimla jsem si.

— Mohla bys teď říct něco mírnějšího.

— Mohla.

Radka se krátce zasmála. Bez radosti, ale upřímně. — Nesnesitelná jsi.

— Pohodlnou jsem neslibovala.

Postály tak chvíli ještě vedle sebe. Potom Radka řekla: — Děti se ptaly, proč už nejezdíme do tvé chaty.

— A co jsi odpověděla?

— Že je to tvoje chata. A jezdí se tam, když pozveš.

— Dobrá odpověď, — řekla Jitka.

— Neraduj se moc.

— Pozdě.

Radka si odfrkla a odešla k dětem. Jitka zůstala u vody. Slunce zapadalo pomalu, jezero zlátlo, po písku se táhly dlouhé stíny. Vlna doběhla ještě jednou k jejím chodidlům a stáhla se zpátky do jezera, jako by s sebou odnášela i tu poslední větu.