Svatba mé sestry

Byla sobota, dvanáctého července, trávník v zahradní restauraci na Vltavské náplavce ještě vlhký od ranní rosy, když si Kateřina Nováková prvně po osmi měsících oblékla šaty, které ukazovaly její paže. Bylo jí devětadvacet, pracovala jako fyzioterapeutka v ordinaci na Vinohradech a od jara každý den pěšky ušla dva kilometry do práce, protože si to sama slíbila. Ne pro číslo na váze. Ale protože rok předtím jí lékaři řekli "autoimunitní onemocnění" a kortikoidy jí zakulatily obličej víc, než kdy byl.

Její teta Jarmila, sestra její matky, stála u bufetu se sklenkou burčáku v ruce a přejížděla očima od sandálů až k culíku.

"No, Katko," řekla nahlas, tak aby to slyšely tři stoly, "a řekli ti vlastně v té fyzioterapii někdy, že se dá i zhubnout, místo abys jen rozdávala masáže? V těch šatech je vidět každý gram."

Kateřina zastavila vidličku s bramborovým salátem na půl cesty k ústům. Položila ji zpátky na talíř, beze slova, a oběma rukama si přehrnula ubrousek na kolenou – jednou, dvakrát, jako by ho uhlazovala, i když na něm nebyl žádný záhyb.

U vedlejšího stolu seděla paní Eva Horáková, matrikářka, která svatbu před hodinou oddala a teď tam byla jako soukromý host, protože nevěsta byla její neteř. Evě bylo dvaašedesát, v úřadu pracovala čtyřiatřicet let, provedla tisíce svateb a viděla ještě víc rodin v jejich nejlepších i nejhorších momentech. Vlastně chtěla jen dopít svou sklenku Rulandského a jít na tramvaj, v tom počasí jí dělala potíže záda a večer měla ještě jeden obřad na úřadě v Praze 1.

Ale zůstala sedět.

Kateřinu krátce poznala před obřadem, při papírování, viděla jí třást se rukama, když procházela seznam svatebčanů a svírala pero, jako by to bylo to jediné, co ji ještě drží při sobě. Teď Eva viděla, jak mladá žena sklopila oči k ubrusu a ukazovákem po něm kreslí pomyslnou čáru, znovu a znovu stejný pohyb, tam a zpátky.

Jarmila ještě neskončila. Dala si další douček, odložila sklenku a řekla: "Já to říkám jenom proto, že tě mám ráda. Dřív jsi byla taková hezká, hubená, s tím bikinama na Slapech, pamatuješ? A teď se na sebe podívej."

Nějaký strýc u čela stolu se krátce zasmál, nejistě, protože nikdo nevěděl, jestli to byl vtip, nebo to bylo myšleno vážně. Kateřinina matka, Dagmar, seděla vedle Jarmily, otevřela pusu a zase ji zavřela. Ženich, Kateřinin bratr Tomáš, byl zrovna zabraný do řeči s DJ a nic z toho nezachytil. Hudba – nějaký svatební hit, co hraje na půlce českých veselic – hrála dál v pozadí, jako by se nic nestalo.

Kateřina vstala. Ne spěšně, ne teatrálně. Vzala kabelku ze židle, řekla, že si jen potřebuje na chvíli vyjít na vzduch, a vydala se směrem k parkovišti, kolem svatební brány z růží, kterou kvůli fotkám postavila floristka.

Eva šla za ní hned. Počkala dvě tři minuty – dost dlouho, aby to nevypadalo, že ji sleduje –, pak vstala, vzala si kabelku a vydala se stejným směrem, oficiálně "se taky jít nadýchat".

Našla Kateřinu za skladem zahradní restaurace, na obrácené pivní lavici, bosá, nohy v trávě. Kateřina neplakala. Zírala na mobil, na kterém bylo otevřené prázdné okno zprávy, palec jí nehybně stál nad klávesnicí, jako by chtěla něco napsat a pak to nechala.

"Můžu si přisednout?" zeptala se Eva. "Mě taky bolí nohy a ta lavice vypadá pohodlněji než ty skládací židle."

Kateřina se posunula na kraj. Chvíli nikdo nic neříkal. Někde zaštěkal pes, nejspíš od vedlejšího pozemku, a z kuchyně zahradní restaurace bylo cítit cibulku na pánvi.

"Ona nezná moje hodnoty," řekla Kateřina konečně. "Neví, že jsem za poslední rok nabrala dvanáct kilo z kortikoidů, protože mi imunitní systém napadl vlastní štítnou žlázu. Neví, že chodím běhat každé ráno v šest, než otevřou ordinaci, protože je to to jediné, co mi pomáhá cítit se sama sebou."

"To jí nemusíš vysvětlovat," řekla Eva. "To není tvoje povinnost."

"Já vím." Kateřina otáčela mobilem v ruce, displej se jí míhal mezi tmou a světlem. "Ale i tak jsem si v hlavě začala skládat obhajobu. Chápete to? Jako bych musela předložit důkaz, abych měla právo na vlastní svatbě – na svatbě svého bratra, chci říct – mít na sobě šaty s krátkým rukávem."

Eva neřekla nic chytrého. Jen jí z kabelky podala papírový kapesníček, i když Kateřina ještě neplakala, pro jistotu. Pak vstala, řekla, že jim donese dvě sklenice vody, a vrátila se k bufetu.

U stolu ještě seděla Jarmila a zrovna vyprávěla sousedovi od vedlejšího stolu o své vlastní diétě, o těch proteinových nápojích, co pila loni. Eva k ní nešla. To nebyla její role, a dobře to věděla. Naplnila dvě sklenice u dávkovače vody, otočila se – a uviděla, jak Kateřinina matka Dagmar vstala a šla k sestře Jarmile.

Dagmar se k ní sklonila, něco řekla, co Eva na tu vzdálenost nerozuměla, ale tón byl jasný: tichý, ale ostrý, takový, jakým se mluví s člověkem, když jste s ním třicet let moc mlčeli. Jarmila zbledla, odložila sklenku, otevřela pusu na obhajobu – "já to myslela jenom dobře" – a Dagmar jednou, tvrdě, zavrtěla hlavou.

Eva se vrátila se dvěma sklenicemi k pivní lavici. Kateřina už mezitím doplakala, otřela si oči hřbetem ruky a sedla si rovněji.

"Vaše maminka právě šla k vaší tetě," řekla Eva, když jí podávala vodu.

Kateřina se otočila ke stánku. Odtud viděla, jak Jarmila bere kabelku, jak jí Dagmar vytáhla z ruky klíčky od auta – Jarmila přijela autem, ale už vypila tři sklenky burčáku – a jak je zavolán bratranec, aby ji odvezl na nádraží, taxík do Kralup nad Vltavou za sedm set korun, které na konci zaplatila Dagmar, jen aby to bylo rychle a bez dalšího rozruchu vyřízené.

Jarmila odešla. Ne vyhozená s velkým gestem, žádná scéna před všemi hosty – Dagmar to udělala tiše, na okraji stánku, se zády k většině stolů. Ale každý, kdo se podíval, pochopil, co se stalo.

Kateřina vstala, upravila si šaty, vrátila se na oslavu. Později tancovala se svým bratrem, dala si ještě kousek smetanového dortu, zasmála se při projevu svědka. Nikdo kromě Evy a Dagmar přesně nevěděl, co se stalo během té čtvrthodiny.

Eva odjela ten večer ještě na druhý obřad do Prahy, o dvě hodiny později, jiný pár, jiná rodina. Celou dobu obřadu myslela na pivní lavici za skladem a na kapesníček, který Kateřina na konci vůbec nepotřebovala.

O dvě zimy později se Eva od společné známé dozvěděla, že Jarmila od té doby nebyla pozvaná na žádnou rodinnou oslavu – ne z pomsty, ale protože Dagmar jasně řekla, že pozvánky napříště závisí na tom, jestli se člověk umí u stolu chovat. Kateřina, jak se říkalo, teď nosí, co chce, aniž by si předem rozmýšlela, kdo sedí u stolu.