Dětský koutek v Jihlavě, čtvrtek, devět ráno

Dětský koutek v Jihlavě měl skončit ve čtvrtek. To jsem se dozvěděla v úterý, od paní knihovnice Hany, s hlasem tak klidným, jako by mluvila o výměně žárovky.

"Kraj škrtá dotace. Dobrovolnický program jde pryč, nejspíš celý, ne jen náš koutek." Sundala si brýle a otřela je o rukáv, což dělala jen, když nevěděla, co dalšího říct. "Budu to muset oznámit ve čtvrtek. Po čtení."

Do knihovny jsem přišla kvůli jedné hodině týdně. Tak jsem si to aspoň naplánovala, když jsem se po třiceti dvou letech učení matematiky na jihlavské základce jednoho úterý zastavila v městské knihovně na Tyršově ulici a podepsala se do seznamu dobrovolníků. Tehdy mi paní Hana řekla jen: "Konečně někdo na čtvrtkové dopoledne. Děti čekaly od ledna." Nikdo z nás netušil, že za pár měsíců budeme stát ve dveřích a počítat dny.

Přišla jsem tehdy o čtvrt hodiny dřív. Na koberci stály malé židličky v kruhu, na stolku ležely obrázkové knížky s ohmatanými rohy a v tom velkém křesle u okna seděl plyšový jezevec — vybledlý, s jedním uchem ušitým jinou látkou než zbytek těla. Jako by na mě čekal.

Přišlo šest dětí. Jeden chlapec měl na hlavě helmu hasiče a nesundal si ji celé dopoledne ani při svačině. Holčička jménem Terezka přinesla plyšového jednorožce s uraženým rohem — oprýskaný flek po lepidle byl vidět i ze tří metrů.

Začala jsem číst pohádku o zajíci. V polovině jsem omylem dala jezevci hloupý pišklavý hlas, který měl patřit zajíci. Děti se rozesmály tak, že jeden kluk spadl ze židličky.

"Takže jezevec ukradl zajícovi hlas?" zeptala se Terezka.

"Vypadá to tak," řekla jsem.

Od toho dne měl jezevec každý týden jiný hloupý hlas. Děti to čekaly. A já, upřímně, taky.

Čtvrtky se staly mým oblíbeným dnem. Jednou jsme četli o lišce, co se ztratila v lese, jindy o vlaku, co jezdí přes celou republiku. Čtení se protahovalo, protože někdo pořád něco potřeboval vědět. "Sní žáby o létě?" "Proč mají ježci bodliny, a ne srst?" Nikomu to nevadilo. Venku bylo sychravo, na okně kreslily kapky čáry a v rádiu za přepážkou hrálo něco od Karla Gotta — paní Hana to pouštěla pořád, i když to nikdo neposlouchal.

Jednou v dešti přišly jen tři děti. Po čtení jsem navrhla kreslení. Pastelky se objevily odnikud. Chlapec s helmou namaloval strom, co sahal přes celý papír, a Terezka namalovala všechny postavy s úsměvem. Obrázek mi podala: "Tohle je pro vás." Přilepila jsem ho doma do skřínky s hrníčky — každé ráno, když jsem sahala po kávě, mi padl do oka.

O pár týdnů později přišla paní Hana s nápadem na narozeninovou polici: kdo má narozeniny, všichni donesou jednu přečtenou knihu a oslavenec si je odnese domů. První byl kluk jménem David — tichý, nenápadný. Čekal dort a balonky. Místo toho ho čekalo devět zabalených knih na stole.

"Já si je nechám všechny?"

"Všechny."

Objal ten balík tak pevně, že se mu rozvázala tužka ze šňůrky na krku.

Z toho se stala tradice. Rodiče nosili knížky, co děti vyrostly, prarodiče klasiky, co sami milovali jako malí. Jednou jsem na pultu u výpůjček našla balíček knih bez jména — někdo je tam nechal potichu, ráno před otevřením.

Jednou po čtení jsem si všimla holčičky u té police. Nedívala se na obaly. Četla vzkazy, co dárci psali na první stránku. *"Ať tě tahle knížka rozesměje."* *"Tohle byla moje nejoblíbenější, když jsem byl v tvém věku."*

"Nejvíc se mi líbí ty vzkazy," řekla mi.

"Mně taky."

Ten večer jsem v papírnictví na náměstí koupila balíček barevných záložek. Příští týden dostalo každé dítě jednu, s mým ručně psaným vzkazem na zadní straně. *"Čti dál."* *"Každá knížka je výlet."* Brzy začali vyrábět záložky i rodiče, i prarodiče. Košík u pultu se plnil papírovými proužky, čekajícími na dalšího čtenáře.

Na jaře navrhla paní Hana číst venku, pod velkým javorem za budovou knihovny. Děti si rozložily deky na trávu, vrabci štěbetali nad hlavou, jednou proběhla veverka a ukradla pozornost na celých pět minut — a to byla vždycky nejlepší část dopoledne.

Jednou po čtení přišel ten chlapec s helmou s poskládaným papírem.

"Napsal jsem něco."

Uvnitř, velkými nerovnými písmeny: *"Děkuju, že jsou čtvrtky můj nejlepší den."*

Lístek jsem složila a strčila do kapsy. Teď leží v peněžence, mezi účtenkami a kartičkou na vlak — a právě na něj jsem myslela v úterý, když mi paní Hana oznámila ten konec dotací.

Celý týden jsem nedělala nic jiného, než že jsem počítala. Program běžel na grant kraje; bez něj knihovna nemohla platit ani otop sálu, kde se čteme, natož koupit nové knihy na polici. Paní Hana psala e-maily na odbor kultury, já telefonovala rodičům, jestli by někdo nebyl ochotný přispět, jestli by nešlo sehnat sponzora mezi místními firmami. Odpovědi chodily pomalu a většinou zněly stejně: pochopení, lítost, žádné peníze.

Ve čtvrtek ráno jsem přišla o čtvrt hodiny dřív, jako vždycky. Jezevec seděl v křesle u okna. Nevěděla jsem, jestli mu dneska dám hlas, nebo jestli to bude poslední čtení, po kterém paní Hana vezme ten papír z kapsy kabátku a přečte dětem, co se chystá.

Přišlo jich devět — nejvíc, co kdy na čtvrtek dorazilo. Terezka měla jednorožce s novým flekem lepidla přes starý. David přinesl jednu z těch devíti knih, co si tehdy odnesl domů, s poznámkou, že ji chce vrátit na polici pro někoho dalšího.

Četla jsem o vlakovém strojvůdci, co ztratil cestu v mlze, a jezevec měl hlas, jaký ještě nikdy nemluvil — hluboký, pomalý, jako by i on věděl, že je potřeba ho udržet při síle. Nikdo nespadl ze židličky. Nikdo se nesmál o nic méně.

Po čtení se paní Hana postavila doprostřed koberce a všem oznámila, že kraj koutku vzal peníze a že bez nich program možná skončí.

Na chvíli bylo v sále jen šustění papíru, jak jedno z dětí mačkalo rukáv.

Pak vstal chlapec s helmou — tentokrát ji měl v ruce, ne na hlavě — a řekl: "Můžeme prodávat ty naše obrázky. Na festivalu." A Terezka hned dodala, že její babička umí péct a že by koláče mohla prodávat u vchodu, a David nabídl, že vybere ze svých knih ty, co by jiné děti chtěly koupit za pár korun.

Paní Hana se na mě podívala přes brýle, stejně jako to úterý, kdy jsem se podepsala do seznamu dobrovolníků, a já jsem si pomyslela, že jestli má tahle hodina týdně nějakou šanci přežít, bude to díky lidem, kteří v ní seděli na malých židličkách.

Na výroční festival čtení přišlo víc lidí, než knihovna za celou historii pamatovala. Stánek s koláčky babičky Terezky se vyprodal do hodiny. Krabice s dětskými knihami, co roztřídil David, byla do oběda prázdná. U vstupu stála výstavka kreseb ze čtvrtkových dopolední — jednorožec s uraženým rohem, strom přes celý papír, jezevec s pišklavým hlasem — a vedle ní kasička, do které lidé házeli drobné i bankovky, aniž je kdokoli prosil.

Peníze nestačily nahradit celou dotaci. Ale stačily na to, aby odbor kultury, který viděl fotky z festivalu v místních novinách, znovu otevřel jednání a nakonec přislíbil koutku menší, ale pevnou podporu na další rok.

Paní Hana mi tu zprávu oznámila v úterý, tentokrát s brýlemi pevně na nose.

Ve čtvrtek jsem přišla o čtvrt hodiny dřív. Jezevec seděl v křesle u okna, vybledlý, s jedním uchem jinam přišitým než zbytek těla, a čekal, jaký hlas dostane tentokrát.