Pavel a plot u Chomutova

Jmenuju se Pavel, mám třicet osm a vlastním autoservis na okraji Chomutova, kousek od řeky Chomutovky. S Danou jsme manželé devět let, a tu neděli jsem byl sám doma s naší dcerou Terezkou – jí jsou dva roky a tři měsíce. Dana odjela na ranní směnu do lékárny, kde dělá vedoucí, a já jsem měl volno, protože servis má v neděli zavřeno.

Bylo horké červencové odpoledne, teploměr na verandě ukazoval přes třicet stupňů. V televizi běžel opakovaně nějaký fotbalový přenos, ale zvuk jsem nechal jen tiše, spíš jako kulisu. V kuchyni jsem myl hrnky od kávy, okno na zahradu bylo otevřené dokořán a dovnitř táhla vůně čerstvě posekané trávy – sousedův syn kosil o víkendu pravidelně, byl z toho docela pyšný, že si vydělá na kolo.

Náš pes, kříženec vlčáka jménem Brok, ležel ve stínu starého ořechu. Brok byl u nás dřív, než se Terezka narodila. Vážil skoro čtyřicet kilo, a i když vypadal impozantně, k dceři se chovat jako k nejvzácnější věci na světě. Nechal si od ní tahat za uši, nechal si lézt po hřbetě, nikdy ani nezavrčel. Právě proto jsem tomu, co se stalo, nejdřív vůbec nevěřil.

Terezka běhala po zahradě v červených gumovkách – i přes to horko je nechtěla sundat, protože jí je koupila babička týden předtím a byla na ně náramně pyšná. Co chvíli zakřičela "Táto, dívej!" a já jsem odpovídal "Vidím, zlatíčko," aniž bych se pořádně otočil od dřezu. Tahle věta mě bude ještě dlouho mrzet.

Najednou se ozvalo tiché cvaknutí. Kov o kov. Nevšiml jsem si ho pořádně, myslel jsem, že to je branka od kurníku, co máme vzadu u plotu, kde chováme pár slepic. Zvedl jsem hlavu až ve chvíli, kdy Brok vyskočil jako vystřelený z pistole.

Rozběhl se přes celou zahradu a začal štěkat tak zuřivě, že se mi zdálo, že se otřásla okna. Nebyl to ten jeho obvyklý štěkot na pošťáka. Byl hlubší, jako by se v něm něco zlomilo. Běžel přímo na Terezku.

"Broku! Ne!" zařval jsem a hrnek mi vypadl z rukou, rozbil se o dlaždice, ale já jsem si to tehdy ani neuvědomil. Vyrazil jsem ze dveří, srdce mi bušilo tak silně, že jsem slyšel jen svůj vlastní puls v uších. Napadlo mě úplně to nejhorší – že se ten pes po letech zbláznil, že na ni skočí, že jí ublíží.

Terezka stála na kraji zahrady, bledá, nehybná, s panenkou v ruce. Brok doběhl k ní dřív než já. Postavil se před ni bokem, zablokoval jí cestu. Zkusila ho obejít z jedné strany – zablokoval ji znovu. Z druhé strany – stejně. Štěkal jí přímo do obličeje, hlasitěji a hlasitěji, a nepřestával.

"Broku, pryč! Uhni!" křičel jsem, ale on mě neposlouchal. A právě to mě vyděsilo nejvíc. Ten pes mě poslouchal na slovo celých sedm let. Tohle poprvé ne.

Doběhl jsem k nim, popadl Terezku do náruče, cítil jsem, jak se mi třesou ruce. Přitiskla se mi na krk a kvílela "Táto, táto". V tu chvíli jsem byl připraven Broka od ní odstrčit nohou, pokud by to bylo potřeba.

A pak mi po tváři přejel závan vzduchu, který přišel odněkud zezadu, z místa za Terezkou. Otočil jsem se.

Branka u plotu, vedoucí přímo na ulici směrem k Kadaňské, byla pootevřená. Ne úplně – jen na škvírku. Ale dost na to, aby skrz ni prolezlo dvouleté dítě.

To cvaknutí, které jsem slyšel, nebyla branka od kurníku. Byla to západka u téhle branky. Možná ji nedovřel instalatér, co u nás byl ve čtvrtek opravovat vodoměr. Možná ji rozhýbal vítr. Možná se o ni Terezka sama otřela, když si honila míček. Nikdy jsem to nezjistil jistě.

Vím jen, že moje dcera stála centimetry od otevřeného průchodu na silnici, s tělem natočeným právě tím směrem, naprosto bezstarostně, jako by to byla jen další hra.

V tu chvíli jsem uslyšel ten zvuk. Pneumatiky. Na Kadaňské se objevila dodávka, jela rychle, víc než by měla v obytné zóně. Projela kolem naší branky tak blízko, že by Terezka, kdyby prošla o pár vteřin dřív, stála přesně v místě, kde auto projelo.

Řidič se ani neotočil. Nezpomalil. Jen zmizel za rohem, kolem bývalé prodejny textilu, co je teď zavřená už asi rok.

Klesl jsem na kolena do trávy, Terezku pevně v náruči. Nohy mě prostě neunesly. Brok ještě chvíli štěkal směrem k ulici, dokud zvuk motoru úplně nezanikl, pak ztichl a jeho tělo se postupně uvolnilo. Otočil ke mně hlavu. V očích neměl žádnou zlobu, žádné šílenství. Jen vyčerpání – jako by za těch pár vteřin vydal všechnu sílu, co měl.

"Broku," řekl jsem s hlasem, který se mi třásl. Přistoupil blíž, opatrně, uši sklopené, ocas se pohnul jednou, nejistě. Sklonil hlavu k Terezčině noze v červené gumovce a opatrně jí tam nosem šťouchl, jako by se ptal, jestli je skutečně v pořádku.

Tehdy jsem se úplně zhroutil. "Omlouvám se," opakoval jsem mu do srsti, "promiň, kamaráde." Viděl jsem zuby a myslel si na útok. Slyšel jsem štěkot a myslel si na vzteklost. Křičel jsem na něj, ať přestane, aniž bych pochopil, že za jeho zády se dělo něco mnohem horšího.

Dana přijela asi za dvacet minut, hned jak jsem jí zavolal. Když jsem jí to vyprávěl na verandě, viděl jsem, jak jí vytáhlo barvu z obličeje. Šli jsme spolu k brance, zkoumali tu západku dvacetkrát. Nebylo tam žádné tajemství, žádný viník – jen vadný mechanismus, dítě, které neví o nebezpečí, otec, co se na chvíli otočil k dřezu, a pes, který reagoval dřív než kdokoliv jiný z nás.

Terezka ten večer usnula brzy, vyčerpaná pláčem. Seděl jsem u její postýlky skoro hodinu a poslouchal její dech. Brok si lehl na chodbě před jejími dveřmi, hlavu na pacháčích. Nespal doopravdy – pokaždé, když se Terezka ve spánku otočila, zvedl uši. Pokaždé, když dům zapraskal, otevřel oči.

Sedl jsem si k němu, položil ruku na jeho hřbet. Srst byla teplá, zvedala se a klesala s každým jeho dechem. "Dneska jsi mě pořádně vyděsil," řekl jsem mu. Opřel si hlavu o mé koleno a zůstal tak.

Druhý den ráno jsem šel do stavebnin na okraji Chomutova a koupil jsem novou westernskou petlici s visacím zámkem, a navíc ještě druhou zástrčku, umístěnou výš, kam Terezka v životě nedosáhne. Celé dopoledne jsem to montoval, kontroloval to znovu a znovu, utahoval šrouby, až mě bolely zápěstí. Když jsem konečně zaklapl nový zámek a zatáhl za branku ze všech sil, ani se nehnula.

Dana sledovala z verandy s Terezkou v klíně, Brok ležel u jejich nohou. Terezka se natáhla a pohladila ho po uchu.

"Brok hlučný," řekla vážně.

"Jo," odpověděla Dana, "Brok byl hodně hlučný."

Terezka se na něj zadívala a potom ho objala kolem krku, obličej zabořený do jeho srsti. "Hodný Brok."