Šaty ze sedmi vrstev

Ateliér v Brně vypadal ten večer jako pole po bitvě – všude špendlíky, útržky látky, na stole tři prázdné hrnky od kávy. Markéta Vondráčková stála před zrcadlem v sedmé variantě střihu a mlčky počítala vrstvy, které jí ležely na těle jako geologické usazeniny.

„Tohle je poslední úprava, paní Vondráčková. Pak už se toho nesmí nikdo dotknout, ani nůžkami, ani jehlou," řekla jí švadlena Iva, žena, která s ní tu látku párala a sešívala už třetí měsíc.

Markéta byla návrhářka, ne modelka. Do světa přehlídek se dostala oklikou – přes rodinný ateliér v Brně-Židenicích, kde po matce zdědila stroj Minerva a dluh za nájem. Teď měla připravit šaty pro dívku, která bude za tři týdny reprezentovat Ugandu na světové soutěži krásy ve Vietnamu. Zakázka přišla přes agenturu, přes tlumočníka, přes tři časová pásma – a přesto se jí ta dívka, kterou nikdy neviděla naživo, zdála bližší než vlastní sestra.

Protože Markéta věděla, co je to řez.

Před dvěma lety rodila svého syna Vojtěcha v porodnici v Bohunicích. Akutní císařský řez, půlnoc, zářivky nad hlavou tak jasné, že si pamatovala jen ten bílý čtverec stropu a hlas anesteziologa, který počítal od deseti dolů. Probudila se s jizvou, o které jí nikdo pořádně nevysvětlil, co přesně prořízli a v jakém pořadí. Later si to najde sama – v učebnici, kterou si vypůjčila z knihovny na Kounicově – a bude nad tím sedět do tří do rána s hrníčkem vychladlého čaje.

Kůže. Tuk. Sval. Pobřišnice. Děloha. Plodový vak. Dítě.

Sedm vrstev, sedm bariér mezi tělem a novým životem.

Ten nápad ji nepustil. Napsala o tom příspěvek na svůj Instagram, ke kterému měla sotva osm set sledujících – fotku jizvy s popiskem o vrstvách, které nikdo nevidí. Během týdne jí napsala agentka mladé Uganďanky Elle Nakato, že viděla ten příspěvek přes sdílení od jedné novinářky z Prahy, a zeptala se, jestli by Markéta nechtěla zkusit něco podobného přenést do látky.

Šaty dostaly jméno Vrstvy života.

Sedm vrstev tylu a organzy, každá jinou barvou: broskvová jako kůže, žlutá jako tuk, tmavě rudá jako sval, průsvitná šedá jako pobřišnice, bordó jako děloha, perleťová jako plodový vak a nakonec bílá, čistá vrstva navrchu – dítě. Švy byly vedené tak, aby při chůzi jedna vrstva odhalovala druhou, ne provokativně, ale jako by se šaty samy rozvíjely, otevíraly se stejně, jako se otevírá tělo.

Elle přijela do Brna na jedinou zkoušku, tři dny před odletem do Hanoje. Byla vyšší, než Markéta čekala, měla klidný hlas a ruce, které se při první zkoušce lehce třásly, když si šaty oblékala poprvé.

„Vy jste to prožila taky?" zeptala se Elle přes tlumočnici, dívala se přitom na svůj odraz, ne na Markétu.

„Před dvěma lety. Syn se rodil obráceně, museli mě řezat narychlo."

„Moje sestra umřela při porodu doma. Vesnice u jezera Bunyonyi, žádná nemocnice nablízku." Elle to řekla bez dramatu, jako fakt, který nese s sebou už dlouho. „Chci, aby lidi věděli, kolik vrstev musí projít, než se dítě narodí živé. Kolikrát to nevyjde."

V tu chvíli Markéta pochopila, že šaty nejsou jen o její vlastní jizvě. Jsou o všech ženách, které tu operaci přežily, i o těch, které ji nikdy neměly možnost podstoupit.

Do Hanoje letěla i Markéta, jako doprovod garderoby – agentura jí zaplatila letenku poté, co novinářka z Prahy, ta samá, co sdílela ten první příspěvek, napsala reportáž pro jeden lifestylový server a šaty se staly tématem ještě před přehlídkou. V hotelu ve čtvrti Tây Hồ žehlila poslední záhyby organzy vlastnoručně, protože místní švadleny nesměly na materiál sáhnout – byla to podmínka, kterou si vymínila ještě v Brně.

Přehlídka byla v sále s obřím lustrem a s kamerami z dvaceti zemí. Elle vyšla na molo v sedmi vrstvách barev, pomalu, s rukama volně podél těla, a na konci mola se otočila tak, že se vrchní bílá vrstva na okamžik nadzvedla a odhalila perleťovou pod ní. Sál na vteřinu ztichl, pak zatleskal.

Po přehlídce, v zákulisí mezi věšáky a lahvemi vody, přišla za Markétou žena, kterou nečekala – matka Elle, přiletěla tajně, bez vědomí dcery, aby ji podpořila na dálku a sledovala přehlídku ze zákulisí na plátně. Chytila Markétu za ruce a něco jí řekla v jazyce, kterému Markéta nerozuměla ani slovo, ale nepotřebovala překlad.

Zpátky v Brně čekala na Markétu jiná realita – nezaplacená faktura za látky, syn Vojtěch s angínou a zpráva od pojišťovny o dalším zdražení nájmu ateliéru. Šaty samotné poputovaly, jak bylo domluveno, do muzea textilu v Hanoji jako dar organizátorů – Markéta o to sama požádala, protože nechtěla, aby skončily v soukromé sbírce někde v šatníku.

Místo šatů si nechala jen vzorek látky, kousek bordó organzy o velikosti dlaně, ustřižený z poslední úpravy. Zarámovala ho do tenkého dřevěného rámečku a pověsila nad šicí stroj, vedle fotky, na které je s Vojtěchem den po porodu.

Tři týdny po přehlídce jí přišel e-mail od jedné gynekoložky z Fakultní nemocnice Brno – četla o šatech v novinách a ptala se, jestli by Markéta nechtěla udělat menší verzi vzoru, textilní model vrstev, který by lékaři mohli ukazovat těhotným ženám před operací, aby jim vysvětlili, co přesně se s jejich tělem bude dít.

Markéta na to odpověděla týž den. Napsala, že přijde osobně, s metrem a se vzorky látek, a že první model přinese do konce měsíce – zdarma, jako dar oddělení, kde jí samotné před dvěma lety zachránili syna i ji.