Dceřina bouda u Orlíku

Jmenuju se Radek Vomáčka, je mi padesát čtyři a nejradši bych vám řekl, že žádná z těch šesti ztracených dětí mě nezlomila tak, jak mě zlomilo to, co jsem se dozvěděl o sedmé. Ale popořadě – a dovolte mi to vyprávět tak, jak jsem to prožíval já, protože má žena Jitka to pak líčila úplně jinak.

Byli jsme svoji dvanáct let, než jsme se rozhodli, že zkusíme dítě. Jitka byla moje druhá žena. S tou první, s Helenou, jsme se rozešli, respektive – ona zemřela, dřív než jsme se stačili rozejít pořádně. Autonehoda na silnici mezi Pískem a Protivínem, prosinec, náledí, kamion v protisměru. Bylo mi tenkrát třicet šest. S Jitkou jsme se poznali o dva roky později na vánočním večírku ve firmě, kde dělala účetní.

Když jsme se konečně rozhodli pro dítě, šlo to špatně od první chvíle. Šest potratů za čtyři roky. Pokaždé týden, dva, tři – a pak krev, bolest, ticho v autě cestou z nemocnice. Po pátém už jsem navrhoval, ať to necháme být, ať si třeba pořídíme psa, cokoliv, jen ať Jitka přestane ležet v posteli s obličejem obráceným ke zdi. Ona ale chtěla dál. Říkala, že by to bez dítěte nepřežila.

Sedmé těhotenství přišlo, když jsme to už skoro vzdali. A hned bylo jiné. Jitka přestala jíst se mnou u stolu, prý jí vadí pach mého guláše. Přestěhovala se do pokoje pro hosty, protože prý chrápu a ona potřebuje klid. A hlavně – břicho jí skoro nerostlo. V pátém měsíci vypadala, jako by měla sotva třetí. Když jsem se jí jednou v kuchyni na Vinohradech, kde jsme tenkrát bydleli, pokusil položit dlaň na břicho, odstrčila mě loktem tak prudce, že jsem o krok couvl.

„Nesmíš, Radku. Doktorka řekla, že při sebemenším tlaku to dítě ztratím.“

Věřil jsem jí. Po šesti ztrátách bych věřil čemukoliv.

Porodila doma – teda, zavolala mi do práce, že rodí, a než jsem dorazil do nemocnice v Motole, bylo po všem. Ležela opřená o dva polštáře, bílá jako stěna, ruce se jí třásly, a v náručí měla holčičku s tmavými kudrnatými vlásky a snědší pletí, než měl kdokoliv z naší rodiny. Podíval jsem se na ni jednou, pak podruhé. Jitka sledovala každý můj pohled, jako by čekala, že řeknu něco, co celý ten pokoj rozbije na kusy.

Neřekl jsem nic. Políbil jsem dceru na čelo a řekl: „Je to celý náš svět.“

Pojmenovali jsme ji Nikola. A dvacet let jsem si myslel, že je to ten nejšťastnější moment mého života.

Teď přeskočím osmnáct let dopředu, protože ten mezičas – to byly jenom obyčejné věci. Nikolčiny narozeniny v mateřské školce v Nuslích, pak základka v Michli, první jízdenka na tramvaj, kterou nosila na krku na šňůrce, protože jsme se báli, že ji ztratí. Měli jsme chalupu u Orlíku, kam jsme jezdili každé léto – ta bouda s plechovou střechou, co bušila při každém dešti jako buben, a Nikola tam chytala raky v potoce pod svahem a nosila mi je ukázat v kyblíku od barvy. Pamatuju si, jak smrděla ta voda rybinou a bahnem a jak jsem jí říkal, ať je pustí zpátky, než je matka uvidí a dostane hysterák.

Na její osmnácté narozeniny jsme udělali velkou oslavu na zahradě domu v Krči, kam jsme se mezitím přestěhovali. Stan půjčený od sousedů, grilovačka, reproduktory na prodlužovačce vedené přes celou zahradu. Přišlo snad čtyřicet lidí.

A pak, zrovna když první hosté procházeli brankou, se z domu ozval výkřik, který mi dodnes leze mrazem po zádech. Nikola vyběhla ven, v obličeji barva mléka, oči červené.

Chytla mě za ruku tak pevně, že mi nehty zajely do kůže.

„Tati. Jak jsi to mohl dovolit mámě?“

„Dovolit co?“ zeptal jsem se a cítil jsem, jak mi srdce buší až v krku.

Ohlédla se směrem k verandě. Jitka tam stála, opřená o zárubeň, jako by ji nohy už nechtěly unést.

„Prosím tě, neříkej to tátovi,“ zašeptala Jitka.

Ale dcera už mlčet nehodlala. Vrazila mi do ruky složku papírů a skoro vykřikla: „Podívej se! Podívej, co máma udělala před osmnácti lety!“

Byla to stará lékařská zpráva z fakultní nemocnice, s razítkem gynekologicko-porodnického oddělení. Jedna věta mě srazila na kolena: „Těhotenství nepotvrzeno. Dítě vyměněno.“

Otočil jsem se k Jitce. „Co to má znamenat?“

Rozplakala se, ruce si přitiskla k ústům. „Nikdy jsem těhotná nebyla, Radku.“

Stál jsem tam jako přimrazený. „Tak odkud se vzala Nikola?“

Hlas se jí lámal. „Neporodila jsem ji. Ukradla jsem ji.“

„Komu?“

Podívala se na naši dceru – a já v tu chvíli pochopil, co přijde, ještě než to vyslovila.

„Heleně. Tvé první ženě.“

Zem se se mnou zatočila. Nikola mi podala ještě jeden papír – svůj skutečný rodný list, který si nechala vystavit duplikát na matrice v Praze 4, protože ten původní nikdy neviděla. V kolonce matka stálo jméno, které jsem nenapsal osmnáct let, protože jsem ho nedokázal vyslovit nahlas: Helena Vomáčková, rozená Dvořáková. Žena, co podle policejního protokolu zemřela při nehodě u Protivína v prosinci před dvaceti lety.

Jenže nezemřela tehdy. Umřela o dva roky později, při porodu, v soukromé klinice na jižní Moravě, kam ji Jitka – jak se ukázalo v dalších měsících, kdy jsem to rozmotával s advokátkou a později i s policií – dopravila sama, pod cizím jménem, poté co zjistila, že Helena přežila nehodu s těžkým zraněním hlavy, ztrátou paměti, a žila v azylovém domě u Tábora, kde ji Jitka, tehdy ještě jenom moje kolegyně, náhodou potkala při dobrovolnické akci.

Jitka mi to celé vyklopila ten večer na zahradě, zatímco hosté nechápavě postávali u brány a nikdo se neodvážil jít dovnitř. Řekla, že když zjistila, že Helena žije a je těhotná se mnou – otěhotněla krátce před nehodou, o čemž jsem nevěděl ani já – rozhodla se, že dítě bude její. Že mě miluje, že nemůže mít vlastní, že já si zasloužím dceru a ona matku, a že Helena si beztak s poškozenou pamětí nic nebude pamatovat. Šest potratů, o kterých mluvila celé ty roky předtím, byly skutečné – ale sedmé těhotenství bylo lež od první vteřiny. Hrála to osmnáct let. Měsíc co měsíc nosila polštář pod blůzou, v nemocnici v Motole dala úplatek sanitářce, aby ji pustila dovnitř s novorozenětem, které převzala od Heleny pod záminkou, že jí pomůže s porodem doma, protože Helena neměla peníze na nemocnici a ani doklady na své jméno.

Já tu noc nespal. Druhý den ráno jsem šel na matriku v Praze 4, vzal jsem si volno v práci – dělám projektanta vodovodních sítí pro jednu firmu v Holešovicích, a tenhle papír jsem potřeboval vidět na vlastní oči, ne jako kopii od dcery. Úřednice mi potvrdila, že duplikát rodného listu byl vystaven na žádost Nikoly před třemi měsíci – holka si to tedy už dávno tajně prošetřovala, než to vytáhla na oslavě.

Následující týden jsem se s Nikolou sebral a jeli jsme na hřbitov u Tábora, kde byla Helena pohřbená pod jménem, které jí dala nemocnice, protože neměla u sebe žádné doklady – jméno Neznámá žena, číslo spisu. Nikola si vzala z kabelky obálku se třemi fotkami, co jsem jí ukázal poprvé v životě den předtím – fotky Heleny z doby, než jsme se vzali, kdy ještě jezdila na kole po Vltavské náplavce. Položila je na hrob a dlouho tam jenom stála s rukama v kapsách bundy.

Za tři týdny jsem podal návrh na rozvod. Ne kvůli Nikole – ta zůstala moje dcera, ať ji porodil kdokoliv, a to jsem jí řekl rovnou, s rukou na jejím rameni, v kuchyni, kde kdysi stávala Jitka s tím břichem, co nikdy nebylo těhotné. Rozvedl jsem se kvůli tomu, co Jitka udělala Heleně – vzala jí dceru a nechala ji zemřít v cizím jméně, zatímco sama žila osmnáct let jako matka dítěte, které nikdy nenosila.

Chalupu u Orlíku jsem po vypořádání majetku napsal na Nikolu, celou, bez podílu pro Jitku, protože Jitka na ni žádný právní ani morální nárok nikdy neměla – koupil jsem ji z peněz po prodeji bytu po Heleně, ještě než jsem Jitku vůbec potkal. Jitce jsem nechal byt v Krči a bankovní účet s částkou, která jí po právu patřila z dob manželství – osm set dvacet tisíc korun, vyplacených jedním převodem, s podpisem u notářky na Vinohradské, abych už nikdy nemusel sedět s ní u jednoho stolu.

Nikola dnes chodí na chalupu u Orlíku skoro každý víkend, i beze mě. Minulou sobotu mi poslala fotku rybářského prutu opřeného o tu starou plechovou verandu a napsala jenom: „Chytla jsem raka. Pustila jsem ho.“ Nic víc. Nemuselo tam být víc.