Dort, kde slunce vypaluje louky u Blatné

Grilujeme, kde slunce vypaluje louky u Blatné

Vypadal jsem jako idiot, s tím kleštěmi na uhlí v ruce, zatímco Hanka z verandy křičela, že zase dělám všechno špatně. Ale než vám povím o tom grilování, musím začít dřív – od toho, jak jsem se do téhle rodiny vlastně dostal a proč jsem se tam, u toho mangalu, cítil jako na zkoušce, kterou jsem už dávno propásl.

Jmenuji se Radek, je mi čtyřicet dva, a tu chalupu u Blatné mám po dědovi – starý zděný dům s verandou, kam se v létě sjíždí půlka příbuzenstva. Moje žena Jitka tam vždycky vařila na dvacet lidí, jako by to bylo nic. Její mladší sestra Petra se před dvěma lety rozváděla s Tomášem – ošklivě, s hypotékou na krku a bytem, který jim visel jako závaží. Petra tehdy zhubla tak, že jí na ní plandaly šaty, přestala si barvit vlasy a v noci volala Jitce a brečela do telefonu.

Bylo mi jí líto. Fakt. Nebyla to ta povinná lítost, co cítíte k příbuzným jen proto, že jsou příbuzní. Vzpomínal jsem si, jak mě po rozvodu táta vozil na ryby, aby mi vyhnal z hlavy tu první manželku, a chápal jsem, co to je, propadnout se. Jitka jí volala denně. Tchyně, paní Zdeňka, posílala Petře peníze na nájem „jen na pár týdnů", jak říkala. Těch pár týdnů se protáhlo na rok.

Zvali jsme ji na všechno. Grilovačky, Vánoce, dětské narozeniny mého syna Vojty. „Ať se mezi lidmi otrká, neměla by sedět doma sama." A ona chodila. Nejdřív mlčky, s tím vděčným polousměvem. Postupně se vracela do sebe. Jenže s jedním rozdílem – dřív aspoň přinesla bábovku. Teď přicházela s prázdnýma rukama, přesně v čas večeře, žádala přídavek, balila si zbytky domů „aby nepřišly nazmar" a občas si půjčovala peníze „do výplaty", přestože na té své poloviční směně v cestovce vydělávala almužnu.

Všiml jsem si toho dřív než Jitka, ale nic jsem neříkal – nechtěl jsem být ten, kdo počítá cizí drobné. Pak se objevil Standa.

Standa přišel do rodiny jako obvykle – přes společné známé, na nějaké párty, kam Petru zase někdo vzal, aby se „rozptýlila". Byl veselý, ukecaný, uměl se zalíbit komukoliv za pět minut. Moje tchyně po prvním setkání řekla: „Aspoň ji teď rozesměje, bylo na ni smutný koukání." Jenomže Standa neměl práci. Jednou chtěl otevřít autoservis, jindy donáškovou firmu, pak zase skoro dostal místo vedoucího u kamaráda. Peníze z toho nikdy nebyly vidět. Zato uměl být host – jedl za dva, pil s gustem, žertoval a chválil hostitelku. Všiml jsem si ale, že vždycky, když u pokladny v hospodě nebo u nás na chalupě přišlo na placení, odvrátil se jinam, jako by se mu zrovna v tu chvíli muselo zavazovat tenisky, a hned potom vtipkoval o dvě decibely hlasitěji než předtím.

Mně se to nelíbilo od začátku, ale co jsem měl dělat? Jitka milovala sestru a cítila se vinná, že má ona sama všechno v pořádku – dům, práci, mě, Vojtu. Pokaždé, když Petra zavolala s nějakou stížností, Jitčina reakce byla stejná: sáhla po peněžence nebo ji pozvala k nám na chalupu. Místa je tam dost.

„Je sama, Radku," říkala mi, když jsem se o tom pokusil mluvit. „Potřebuje opřít se o někoho. Kdyby se tobě stalo něco strašného, nechtěl bys, aby se k tobě rodina takhle zachovala?" Chtěl bych. Ale po roce jsem taky chtěl, aby ta tragédie přestala být výmluvou na všechno.

Poslední kapka přišla týden před narozeninami Standy. Jitka věšela prádlo na dvoře, zazvonil telefon, Petra na druhém konci zněla sebejistě, jako člověk, kterému nikdo nikdy neřekl ne. „Jituš, ahoj! Slyš, brzo budou Standovy narozeniny – rozhodli jsme se, že to oslavíme u vás na chalupě! Ty zajistíš grilovačku a jídlo, my přineseme dobrou nálady!" A smála se – krátce, spokojeně, jako člověk, co už všechno rozhodl a jen vás informuje ze slušnosti.

Jitka stála s kolíčkem na prádlo v dlani a najednou necítila nic. Ne vztek – spíš takovou podivnou únavu, jako když se napnutá struna konečně přetrhne, protože už nemohla déle vydržet.

Rozhodla se, že nebude vyjednávat. Prostě se nezapojí. Žádné maso nekoupí, žádné saláty nenachystá, lednici neplní pitím. Jen uvaří čaj a na stůl postaví to, co doma je – chleba s máslem a sklenici loňské jahodové marmelády po mamince.

A tak jsme tam sedávali. Čaj, housky, marmeláda. Napětí jako struna.

„Jitko, to myslíš vážně?" vybuchla Petra, hlas se jí třásl urážkou. „Dohodly jsme se!"

„Dohodly jsme se, že přijedete," řekla Jitka klidně. „To, že zajistíme jídlo, jsi rozhodla sama. Zavolala jsi, všechno oznámila, jako by bylo rozhodnuto, a zavěsila, než jsem stihla odpovědět. Tak to nejde, Peti."

Sledoval jsem to z kraje stolu a nevěděl, kam dát ruce. Standa vedle mě mačkal okraj ubrusu do malých záhybů, jeden za druhým, a najednou se zvedl.

„Počkejte," řekl, a hlas měl jiný, než jsem u něj kdy slyšel – bez toho obvyklého žertovného tónu. „Já tady sedím a poslouchám a… měl bych něco říct." Otočil se k Petře. „Ona má pravdu. Já už sedm měsíců neplatím ani korunu za nic, co jíme u tvé rodiny. Styděl jsem se to říct nahlas, tak jsem to zaháněl vtipy."

Petra na něj zírala, jako by ji praštil. „Co to meleš?"

„Mám práci," řekl Standa tiše. „Teda – vzali mě na zkoušku v servisu u Pelikána v Strakonicích, minulý týden. Nechtěl jsem to říkat, dokud nebudu jistý, že to klapne. Ale je mi z toho všeho blbě, Petro. Z toho, jak si necháváme platit párty za cizí peníze."

To ticho, co nastalo, bylo horší než jakákoliv hádka. Petra zírala do vychladlého čaje, rty se jí třásly.

„Tak takhle to je," řekla tiše. „Všichni jste se na mě unavili."

„Nejsme unavení z tebe," odpověděla Jitka upřímně. „Jen chci normální vztah. Ne takový, kde já pořád dávám a ty pořád bereš, jako by to byla samozřejmost."

Standa a Petra odjeli ten den dřív, než plánovali. Žádné objímání, žádné vtipy na rozloučenou.

Pár týdnů Petra s Jitkou nemluvila přímo, jen přes mě, krátce a chladně. Na rodinnou sešlost k výročí svatby mých tchýně a tchána nepřišla, omluvila se prací.

Jenže tady přišlo to, co jsem nečekal. Standa tu práci v servisu skutečně nastoupil. Volal mi o tom sám, asi za měsíc – chtěl poradit s nějakým papírováním na pracovní smlouvu, protože „ty se v tom vyznáš, Radku". Bylo to první, co se mnou mluvil o něčem jiném než o fotbale nebo vtipech. Mluvil jinak. Míň nahlas.

O dva měsíce později zavolala Petra Jitce přímo – ne přes mě, poprvé od těch narozenin.

„Jitko, chtěla jsem se omluvit," řekla. „Za ty narozeniny. Byla jsem na tebe fakt zlá, myslela jsem, že nás urážíš, jako kdybychom byli nějací žebráci, co potřebujou přednášku."

Odmlčela se.

„Ale pak jsem si uvědomila, že máš pravdu. Navykla jsem si, že mi všichni pomáhají, a přestala jsem si uvědomovat, jak podivné to je. Brala jsem to jako normální – žít z části na úkor jiných."

Jitka na to nic neřekla hned, jen seděla u kuchyňského stolu s telefonem u ucha. Pak řekla: „Děkuju, že to říkáš. Přijeďte někdy, posedíme pořádně."

A dodala se smíchem: „Ale tentokrát koupím maso já, a vy přinesete chleba a zeleninu. Platí?"

„Platí," řekla Petra a zasmála se – jinak než dřív. Ne jako člověk, co něco čeká, ale jako někdo, kdo je vděčný.

Přijeli v sobotu kolem čtvrté. Standa přinesl housky z pekárny v Blatné a láhev Chardonnay od Bzenčanky, Petra upečenou bábovku, trochu nakřivo, ale vlastníma rukama. Jitka koupila na krku pět kilo krkovice za necelých sedm set korun a celé odpoledne u toho stála s marinádou. Standa se sám chopil udírny, trochu neuměle rovnal uhlí, a já jsem ho sledoval, jak se u toho přes zuby soustředí, úplně jiný než ten, co kdysi jen seděl a čekal, až to maso přinesou hotové.

Odešel jsem si pro další piva do spíže a na té horní poličce jsem uviděl tu starou sklenici marmelády – teď prázdnou, umytou, ale pořád tam stála. Vzal jsem dvě lahve, zavřel dveře spíže a vrátil se ven, kde už se nad udírnou zvedal kouř a Standa někomu nahlas vysvětloval, že uhlí se nesmí polévat lihem.