Dva roky do penze – a zlatý retrívr, co nejde od hrobu

Jana Veselá stála v kuchyni jejich řadovky v Ostravě-Porubě a krájela papriku na večeři, když Zdeněk přišel s novinou, která všechno změnila.

— Léčit se? Z čeho, Zdeňku? Víš vůbec, že kluci chtějí v srpnu na Lanzarote? Letenky už máme koupené!

Praštila nožem o prkénko tak, že semínka papriky vylétla po celé desce. Zdeněk Veselý, třiašedesát let, jedenatřicet let nástrojař u firmy, co dodávala součástky pro důlní techniku, sklopil hlavu a mlčel.

O dva týdny dřív, v kuchyňce výrobní haly.

— Zdeňku, zase je vám špatně? Mám volat sanitku?

— Ne, Jindro, nech to. Sedl si na jednu z rozhrkaných plastových židlí, na kterých se léta zažírali skvrny od kafe. — Pět minut a bude to dobré.

Dýchal těžce, ruku přitisknutou na hrudní kost, jako by si ji chtěl přidržet na místě. Záchvaty teď přicházely skoro každý týden, vždycky v tu nejhorší chvíli. Schovávat to bylo čím dál těžší, ale snažil se. Do penze mu chybělo ještě dva roky a nenapadlo ho skončit dřív. Jak by taky mohl? Jednou leželi měsíc doma se sádrou na noze po pádu na schodech do haly — Jana mu tehdy udělala ze života peklo.

„Zdeňku, jak dlouho tu budeš ještě ležet jako poleno? Vstaň a jdi do práce, jen tady vysedáváš a nic neděláš."

Nejradši by do práce šel, jenže sádra to nedovolovala. Zdeněk pracoval hodně. Přesčasy, víkendy, protože bylo potřeba peněz na Janiny přání — kožich na zimu, zlaté náušnice k Vánocům, novou televizi, co zabírala skoro celou stěnu obýváku. A pak ještě dva synové, Honza a Lukáš, kteří stále potřebovali podporu, protože si to sami podle všeho nezvládali.

Když mu kolegové říkali: „Zdeňku, vydrž, ještě dva roky do penze", smutně se jen pousmál. Ne — klid mu nedopřejí ani potom.

Nejvíc se o něj starala Jindra Nováková, uklízečka ve firmě. Měla toho houževnatého, tichého muže ráda. A bylo jí ho líto — protože vlastní rodina si vůbec neuvědomovala, co pro ně dře. Jako by nebyl člověk, ale stroj na vydělávání peněz. Kdyby jen viděli, jak těžko to nese. Ale neviděli. Ani slyšet to nechtěli, natož vidět.

Když bylo Zdeňkovi zle, Jindra mu přinesla tabletky z lékárny přes ulici a schovala ho na hodinu do komory s mopy, aby si mohl lehnout. Pod starou deku, co ležela u kýblů. „Takovou jsem si měl vzít," pomyslel si Zdeněk někdy, když mu přehazovala deku přes ramena. Ale co teď litovat. Život byl skoro odžitý, na tom se nic nezmění.

— Zdeňku, řekni už té své ženě o srdci. Jak dlouho to chceš ještě vydržet?

Jen odmítavě zavrtěl hlavou. Věděl, že by z toho nevzešlo nic dobrého. Možná by ho i vyhodila — kdo chce nemocného chlapa bez výplaty?

— Jsou peníze vážně důležitější než život? Bylo by pro ni lepší, kdyby se ti něco stalo? Kdybys tu nebyl?

— Jindro, nepochovávej mě předčasně. Jsem houževnatý, zvládnu to.

Za měsíc se mu v práci zase udělalo zle. Zbělel jako stěna, lapal po dechu. Jindra se tak vyděsila, že zavolala záchranku, i když ji o to prosil, aby to nedělala. Když odmítl odvoz do nemocnice, šla to oznámit vedoucímu provozu.

Šéf si Zdeňka hned zavolal do kanceláře, promluvil s ním a dal mu podepsat dohodu o rozvázání pracovního poměru.

— Život, pane Veselý, je nade vše. Hleďte se na sebe dávat pozor, řekl mu na rozloučenou.

Jindra ho vyprovodila ke dveřím, ale on se k ní ani neotočil. Protože ho zradila. Prosil ji přece, ať nevolá sanitku, ať nic neříká šéfovi. Co teď řekne doma ženě? Sežere ho za to živého.

— Zdeňku, a co bude se psem? — volal přes dvůr vrátný Pavel.

— Večer ho ještě nakrmím.

— Ne, ty to nechápeš. Toho tu trpěli jen proto, že jsi o to prosil. Kdo se o něj teď postará?

— Vyhodíte ho, nebo co?

— Zdeňku, já bych si ho nejraději vzal, ale šéf řekl, že na pozemku žádný pes nebude.

Zdeněk šel ke svému psovi — zlatému retrívrovi, kterého před třemi lety našel jako štěně mezi popelnicemi za domem. Přejel mu dlaní po hřbetě, prsty zaklesnuté do huňaté srsti, jako by se jí chtěl držet.

— Tak co, Rexe. Pojď, jdeme domů.

Pes radostně zavrtěl ocasem a krátce zaštěkal: s pánem až na konec světa. A vyrazili. Pavel se za nimi ještě dlouho díval. Bylo mu líto Zdeňka, líto psa. Ale co se dá dělat, tak to v životě někdy chodí.

— Proč jdeš tak brzo z práce? — vrhla se na něj Jana, sotva stanul ve dveřích bytu.

Zdeněk mlčel, nevěděl, jak jí tu špatnou zprávu sdělit. Dosud jí neřekl, že hrozí výpověď.

— A kdo to je s tebou? Zbláznil ses, táhnout domů psa? Odkud ho máš? Co se vůbec děje?

— Jani, neřvi teď, ano?

— No vida! Dobrý začátek. Tušila jsem, že od tebe nic dobrého nepřijde.

— Vyhodili mě.

— Proboha! Za co? Co jsi provedl, Zdeňku?

— Nic jsem neprovedl. Mám zdravotní problémy, proto mě vyrazili.

— Jaké zdravotní problémy? Na tobě by se dalo vozit uhlí od rána do večera! Lžeš mi?

— Nelžu. Prostě se to tak sešlo. Poslední dobou mi není dobře. Včera dokonce volali sanitku. Doktor říká, že je to srdce. Musím se léčit.

— Léčit se? Z čeho, Zdeňku? Víš vůbec, že kluci chtějí v srpnu na Lanzarote?

Jana byla naprosto mimo sebe. Křičela na muže, mávala rukama, nadávala mu slovy, která se v kuchyni normálně nevyslovují. Sklopil hlavu a mlčel.

— A toho psa mi okamžitě vyneseš z bytu, rozumíš? Jinak půjdeš na ulici s ním!

Zdeněk přikývl a vyšel ze dveří. Na schodišti pocítil tlak na hrudi, opřel se o chladné zábradlí, aby neupadl. Rex se k němu natáhl a olízl mu ruku.

— Neboj, chvilku postojím, hned to přejde.

Venku se Zdeněk rozhlédl. Kam s tebou teď, pomyslel si a smutně se na psa zadíval. Nemůžu tě přece nechat jen tak na ulici.

Tu noc se Zdeněk domů nevrátil. Jana i synové mu nespočetně volali. Nebral to. Do rána chodil s Rexem opuštěnými ulicemi Ostravy, kolem temné těžní věže staré šachty, osvětlené v noci jako památník něčeho, co už neexistovalo.

Když se Zdeněk ráno vrátil, Honza a Lukáš už stáli před vchodem do domu.

— Tati, kde jsi byl? Máma se div nezbláznila strachy. Jak jsi to mohl udělat?

Nic nevysvětloval. Stejně by to nechápali.

— Poslyš, tati, řekl Lukáš. — Máma říkala, že tě vyhodili.

— Jo, vyhodili, protože…

— Už jsme ti něco sehnali, na stavbě u přístavního kanálu, jako hlídač, přerušil ho Lukáš. — Tam si i toho psa můžeš nechat. Co ty na to?

— Jo, tati, ještě dva roky do penze. Nějak to protáhni, přidal se Honza.

Takže hlídač, pomyslel si Zdeněk a souhlasil. Hlavně proto, že psa nechtěl nechat na ulici.

Synové ho zavezli na stavbu, zařídili mu to místo, dělníci mu postavili starou boudu pro psa vedle stavebního kontejneru, pak ho odvezli domů. Jana s ním mluvila jen cestou mimo, ale neskrývala radost, že bude znovu nosit domů peníze.

— Jestli ti nabídnou nějakou práci bokem, neodmítej. Víš sám, jak teď potřebujeme peníze.

Zdeněk přikývl. Samozřejmě by pro rodinu udělal cokoliv.

— Tady, zabalila jsem ti něco k jídlu. A toho svého psa si klidně krm sám. Na něj peníze nedám, to je mi líto.

Večer už byl Zdeněk na stavbě. Celou noc seděl venku u kontejneru, dělil se s Rexem o nevýrazné karbanátky z plastové krabičky a vyprávěl svému věrnému kamarádovi o dětském snu.

— Víš, jako kluk jsem se pořád díval po ptácích a chtěl se naučit létat.

Pousmál se sám pro sebe.

— Často jsem si představoval, jak se vznáším ve vzduchu, letím mezi mraky a snažím se rukou dotknout slunce. Pak jsem vyrostl a sen zůstal snem. Nedosažitelný jako hvězdy na noční obloze. A teď, zvláštní, zase chci létat.

Zdeněk zvedl obličej ke mihotání hvězd nad těžními věžemi. Rex se vedle něj natáhl, hlavu položenou na jeho nohách, a díval se vzhůru s ním. Bylo mu klidno, tak klidno jako už dlouho ne.

Tři hodiny před svítáním se Rex dal do hlasitého vytí. Tolik bolesti v tom zvuku. Tolik smutku.

Když ráno přišli dělníci a chtěli Zdeňka pozdravit, už nedýchal.

Pochovali ho o tři dny později na hřbitově na Hrabůvce. Při odchodu Jana svěsila koutky k fotografii na kříži a utrousila: „Tušila jsem, že se na tebe nikdy nedalo spolehnout."

Na smuteční devítidenní vzpomínku nedorazil k jeho čerstvému hrobu nikdo z rodiny. Žádný věnec, žádná kytka od blízkých příbuzných. Jen jednoduchý dřevěný kříž, fotografie v plastovém pouzdře a věrný pes, který celou dobu ležel u hromádky hlíny a ani jednou svůj post neopustil. Ani smrt ty dva nedokázala odloučit. Protože svého pána by Rex následoval kamkoli: na konec světa, i do smrti.

Později se na chvíli vzdálil, ale vždycky se vrátil, někdy s kusem chleba v tlamě, někdy s kostí odnesenou kdovíodkud.

Čtyřicátý den přišla k hrobu žena v tmavém šátku. Rex zvedl hlavu a radostně zavrtěl ocasem. Poznal ji. Položila na hrob dva červené karafiáty a začala plakat.

— Říkala jsem ti to, Zdeňku, neměl jsi chodit do práce. Nikdy jsi mě neposlouchal. Odpočívej v pokoji.

Pak si dřepla vedle Rexe, dlouho ho hladila a nemohla zadržet slzy. „Měla jsem si ho vzít k sobě," vyčítala si. Ale tenkrát to nemohla udělat. Nechtěla rozbít rodinu — i když to vlastně nikdy žádná pořádná rodina nebyla. Jen lidé, kteří brali: žena, synové, co ho za celé ty roky ani jednou nepodpořili.

Jindra Nováková toho odpoledne otevřela svou malou kabelku, kterou si schválně přinesla, a vytáhla karabinku na vodítko, kterou si den předtím koupila v chovatelských potřebách na Nádražní ulici. Připevnila ji k obojku.

— Pojď, Rexi. Od teď budeš bydlet u mě.

Pes vstal a šel za ní bez zaváhání. Po několika krocích se Jindra ještě jednou otočila a tiše řekla:

— Přijdeme znovu, Zdeňku. To ti slibuju.

Od toho dne patřila na Jindřině malém balkoně v čtvrtém patře, mezi muškáty a starou lavičkou, i druhá miska k vybavení. Každou neděli dopoledne, když se nad střechami rozezvučely zvony kostela svatého Václava, vyrazili ti dva na cestu na Hrabůvku — s čerstvými karafiáty, někdy jen s jedním jediným, když byla peněženka hubená. Rex si pak lehl na štěrk před dřevěný kříž, stejně jako dřív, a Jindra Zdeňkovi vyprávěla novinky: že na soudě vyřídila malé dědictví po tetě, dvaatřicet tisíc korun, za které si o dva roky později konečně zaplatila léčbu, kterou si sama nikdy nedovolila — novou kyčel, pořádně, bez čekání, protože si to zasloužila. Janu na hřbitově nikdo nikdy znovu neviděl.