Vlk na Vinohradech

Petra měla šestadvacet a v celém svém životě se nikdy nedotkla psa. Ne z principu. Prostě kdysi, v šesti letech, na chalupě u dědečka poblíž Sušice, jí zpoza rohu vyběhl dvorní pes — černý, chlupatý, na řetězu, který se ukázal delší, než si kdo myslel. Padla do kopřiv, roztrhla si rukáv bundy a křičela tak, že přiběhli lidé ze dvou sousedních stavení. Ani ji nekousl. Ale dvacet let potom přecházela na druhou stranu ulice, když proti ní vedli německého ovčáka, a ztuhla ve výtahu, i když tam vešel jen s malým pudlíkem. Proto to, co se jí stalo koncem srpna, si dodnes úplně nedovede vysvětlit.

Ten večer se zdržela v práci a z tramvaje na Flóře vyskočila až v půl deváté. Byla tma, mokro a ticho. Déšť ustal hodinu předtím, a v parku pod nohama čvachtalo, lampy svítily jen každá druhá — už tak tři roky, co tudy chodila. Zkrátila si to přes park, protože to byla úspora deseti minut. A byla už skoro u východu, když ten zvuk zaslechla.

Nebylo to štěkání. Něco jiného: suché škrábání drápů po kůře a těžké, chraplavé oddechování, jako by se někdo vedle dusil. Rozsvítila displej telefonu. Baterie na šesti procentech. Pes visel na červeném syntetickém laně, přivázaném ke kmenu vysoko — nějaké dva metry. Velký, písečné barvy, s tmavou tlamou. Zadní tlapy ještě dosahovaly na zem, přední hrabaly do vzduchu a do kůry. Na tlamě měl náhubek. Lano bylo kolem stromu omotané několikrát a stažené tak, že se zařezávalo do kůry. Nemohl si sednout ani lehnout. Jen stát na špičkách a držet se.

Petra o krok ucouvla. Pak ještě o jeden. Srdce jí bušilo někde v krku, a první upřímná myšlenka nebyla „musím ho zachránit", ale „jak odsud odejít". Stála asi deset metrů daleko a dívala se. Pes se díval na ni. Nevrčel, netrhal sebou. Jen se díval a chraptěl.

„Já nemůžu," řekla nahlas. „Bojím se psů. Vůbec nejsem ten správný člověk."

Pes zakňučel. Petra zavolala na tísňovou linku. Tam ji vyslechli a vysvětlili, že zvířata nejsou v jejich kompetenci, a dali jí číslo na útulek v Tróji. V útulku to nikdo nebral: bylo půl deváté. Ve facebookové skupině dobrovolníků odpověděli za deset minut: „Holka, auto teď máme obsazené, budeme tam zítra ráno. Vydrží to?"

Petra se podívala na strom. Do rána zbývalo jedenáct hodin.

„Nevydrží," napsala.

Uzel byl nasáklý deštěm a nepovoloval. Škrábala do něj klíči, zlomila si nehet, odřela klouby o kůru. Lano bylo nové, tvrdé, s plastovým leskem. Přes ulici svítila samoobslužná myčka aut. Kluk kolem dvaceti v mikině s kapucí poslouchal něco ve sluchátkách a když k němu Petra přiběhla, dlouho nechápal, co od něj chce.

„Máš kapesní nůž? Něco, čím se dá řezat?"

„Mám. Co se stalo?"

„Pes. Uvázaný. Vysoko."

Kluk beze slova vzal svítilnu a šel s ní. Ale asi pět metrů od stromu se zastavil.

„Posvítím ti, jo? S psy si moc nerozumím."

„Já taky ne," řekla Petra.

Řezala lano tři minuty. Ruce se jí třásly tak, že čepel dvakrát sklouzla. Pes za celou tu dobu neudělal jediný prudký pohyb. Stál nataženýý a dýchal jí do tváře přes náhubek. Když poslední vlákno povolilo, spadl. Prostě se složil na mokrou zem a několik vteřin ležel nehybně, jen mu jezdily boky. Pak se těžce zvedl, udělal dva kroky a čelem se opřel o její koleno.

Petra strnula. Dvacet let obcházela psy velkým obloukem, a teď stála na cestě parku a cizí třicetikilogramový pes jí tiskl hlavu ke stehnu, jako by na to měl právo.

„No dobře," řekla. „Dobře. Jen mě nekousni."

Útulek ho přes noc vzít nemohl — nebylo místo. Dobrovolnice napsala: „Umístění se najde tak za tři čtyři dny. Pokud máš kam, vezmi si ho k sobě, evidentně je zvyklý na lidi." Petra bydlela v podnájmu na Žižkově, ve smlouvě byla zvlášť napsaná věta: bez domácích zvířat. Majitelka bytu byla jinak klidná paní, ale k tomuhle bodu se kdysi vyjádřila velmi jasně.

Šli domů ulicí a pes se držel u její levé nohy tak rovně, jako by ho to někdo dlouho učil. Do čtvrtého patra bez výtahu stoupal pomalu, na každém mezipatře se zastavoval a otáčel se k ní — jestli má jít dál, nebo ne. V předsíni se Petra pět minut sbírala k odvaze, než mu sundala náhubek. Rozepnula přezku, uskočila ke dveřím koupelny a čekala.

Pes zívl. Pak vypil celou misku vody. Pak druhou. Pak třetí, a teprve po ní si sedl do kouta mezi skříň a botník — tak, aby viděl na dveře.

V jednu v noci Petra ještě nespala. Seděla na kraji postele s telefonem v ruce a listovala fotkami ztracených psů, které jí poslala dobrovolnice — snad se najde majitel, snad je to omyl, snad to celé zítra zmizí jako špatný sen. Pes ležel na chodbě, hlavu na tlapách, a při každém jejím pohybu nadzvedl uši, ale nevstal.

Ráno zaklepala paní domácí. Přišla kvůli jinému — protékal jí kohoutek nahoře a chtěla vědět, jestli to není slyšet i dole. Ve dveřích za Petřinými zády seděl pes, klidný jako nábytek, a díval se na návštěvu bez zájmu.

„To je čí?" zeptala se paní domácí a hlas jí trochu stoupl.

Petra nezačala vysvětlovat, neomlouvala se, nenabízela, že ho hned zítra odveze. Řekla jen: „Byl přivázaný v parku a nechali ho tam umřít. Útulek ho vezme za pár dní. Do té doby je tady."

Čekala výpověď z bytu, tu větu ze smlouvy, kterou si tolikrát v hlavě přehrála. Paní domácí se ale dívala na psa dlouho, pak řekla: „Můj muž měl labradora. Umřel loni v únoru." Otočila se a šla dolů opravit ten kohoutek, a o smlouvě už nepadlo ani slovo.

Tři dny volali dobrovolníci, že místo v útulku bude „už brzo", a čtvrtý den Petra napsala, že místo nepotřebuje. Psa pojmenovala Bady — podle jména vyšitého na obojku, který koupila ten samý večer v zoo obchodě na Vinohradské, protože ten starý, roztřepený, s prasklou přezkou, vyhodila do popelnice hned první noc.

Majitel se nikdy nepřihlásil. Čip v něm nebyl. Veterinářka na Praze 3, když mu prohlížela odřeniny na krku od lana, řekla jen suše: „Někdo se ho zbavoval. Takhle se to nedělá s náhodným psem — je vycvičený, poslušný, zvyklý na vodítko. Někdo si ho prostě rozmyslel."

Petra na to nic neřekla. Sepsala jen v hlavě částku — tři tisíce osm set korun za první veterinární prohlídku, čipování a odčervení — a zaplatila kartou bez zaváhání, jako by to dělala odjakživa.

Vlk na Vinohradech, jak mu začali říkat sousedé kvůli barvě srsti, chodí teď s Petrou každé ráno na Riegrovy sady. Přechází na druhou stranu ulice ona sama čím dál míň — spíš to teď dělají ostatní, když ho vidí zdálky. Kropiva ze zahrady u dědečka v Sušicích se jí v hlavě neozvala ani jednou od té srpnové noci. Zůstalo jen jedno gesto, které dělá skoro každý večer, aniž si to uvědomuje: než zamkne byt, sedne si na paty vedle Badyho a rukou mu přejede po hřbetě, od krku až k ocasu, jednou, pomalu — jako by si to potřebovala ověřit znovu.