Vasjku vyhodili. Znovu. Potřetí za jeho krátký život. Prostě mu štěstí nepřálo.

Micku vyhodili. Znovu. Už potřetí za jeho krátký život. Prostě mu štěstí nepřálo.

Byl mu sotva rok, a už ho tři rodiny odvrhly. Vlastně ne úplně odvrhly. Nejprve ho předávali z ruky do ruky. A pak Pak ho prostě vynesli před dům, poodešli kousek dál, položili ho do popelnice a utekli. Aby nenašel cestu zpátky. Ale on ani nehledal.

Všechno pochopil. Hned. Podle výrazu toho muže. Jeho žena se strašně rozzlobila, když Mickey poškrábal novou koženou pohovku. Strašně drahou. A vynesla rozsudek. A muž? Co muž? Ten vždycky se vším souhlasil.

Vzal si pod paží ročního kocoura a došel k popelnici v sousedním dvoře. Mickey by za ním stejně neběžel. Ne, neběžel. V jeho očích viděl ten rozsudek a věděl.

Všechno je marné. Mohl se aspoň rozloučit. Počesat ho na rozloučenou. Omluvit se. Ale takhle

Bylo to nelidské. Jako vylít kýbl odpadků.

Mickey povzdechl a prohrabával se smetím, až našel kousky starého kuřete. Vylezl a posadil se vedle velké zelené popelnice. Díval se do slunce.

Mhouřil oči, ale neodvracel se. Z toho velkého světlého kruhu šlo teplo. A to se mu strašně líbilo.

Byly to poslední sluneční paprsky. Paprsky léta, podzimu, zimy. Malé oteplení. A tenká vrstvička ledu roztála.

Ale v Mickeyho duši zůstala.

Večer a noc byly studené. Po západu slunce se chopil práce vítr a mráz.

Zrzavý kocour umrzal. Neměl kam jít ani jak se schovat, a tak Našel velkou hromadu zvadlého listí a zahrabal se do ní. Svinul se do klubíčka. Nejprve mu bylo děsně zima a třásl se, ale pak

Pak, když mu vítr s mokrým ledovým prachem ztuhl kožich, mu najednou bylo tepleji a přestal se třást. Někde hluboko mu šeptal hlas laskavá slova.

Slova, která ho kolébaly a nabádala ho, aby zavřel oči a zapomněl na všechna příkoří a neštěstí.

Stáhni se ještě víc a spi. Spi, spi, spi. Cítil to teplo.

Teplo se rozlévalo jeho ztuhlým tělem.

Je to tak jednoduché. Stačí se vzdát a všechno přejde. Nastane klid a věčnost. Pryč budou křivdy a bolesti.

Mickey naposledy povzdechl a souhlasil. Proč bojovat? Kvůli čemu?

Vždyť zítra ho čeká stejný chlad a hlad. A ta samá touha zavřít oči a už nikdy, nikdy je neotevřít.

Lampy na ulici se rozsvítily nejdřív v dálce. A Mickey na ně naposledy pohlédl. Často se díval na jejich světlo ze svého okna. Zrzavý kocour naposledy pohltil to světlo a jeho oči v temnotě zazářily.

Ten poslední záblesk upoutal pozornost malé zrzavé holčičky. Šla domů s tátou. Zatáhla ho za rukáv.

Tam, řekla. Tam v listí je někdo.

Nikdo tam není, zabručel táta zimou. Pojď rychle domů. Mrznu.

A chtěl ji odvést od té velké tmavé hromady listí. Zrzavá holčička pokrčila rameny.

Viděla jsem to. Viděla jsem světlo.

Světlo v hromadě starého listí? podivil se táta. To nejde. To nejde.

Ale holčička už byla u hromady a rozhrnula vrchní vrstvu. Narazila na něj. Na zrzavého kocoura.

Tati! vykřikla.

Viděla jsem ho. To je on.

Kdo on? udivil se táta a přistoupil blíž.

Tady je, řekla holčička a zkusila zvednout ztuhlé tělíčko.

Nech ho, řekl táta. Už je mrtvý. Nebudeme přece nosit domů mrtvého kocoura.

Není mrtvý, odpověděla zrzavá holčička. Já vím. Já vím. Je živý. Viděla jsem světlo v jeho očích.

Světlo v očích kocoura? pokrčil táta rameny.

Přistoupil ještě blíž, zvedl tělíčko a zkusil nahmatat tlukot srdce.

A Mickeymu se tak chtělo spát. Tak strašně. Spánek mu slepil víčka a teplo naplnilo jeho tělo. A ten hlas uvnitř mu šeptal:

Spi, spi, spi Neotvírej oči.

Ale ten druhý hlásek. Ten tenký dětský hlásek pořád dokola tvrdošíjně opakoval:

Světlo v jeho očích.

Co po mně chtějí? Proč mě zase trápí? Proč mě nenechají v klidu usnout?

S námahou otevřel oči, aby viděl ty, kdo mu teď ještě překážejí.

Tady! vykřikl dětský hlásek. Tady! Já to říkala. Viděl jsi to? Znovu! Světlo!

Jaké světlo?

Podivil se, ale Sundal si bundu, zabalil do ní zrzavé tělíčko a vydal se směrem k domu.

Dcerka pobíhala kolem něj. Spěchala.

Tati, tatínku. Prosím, rychleji. Je mu zima.

Zmizeli ve vchodu, a pak V oknech pátého patra se rozsvítilo světlo.

Mickeyho koupali v teplé vodě a napájeli ohřátým mlékem. A ta holčička Holčička ho prosila:

Prosím, neumírej. Neumírej.

A led v jeho srsti roztál. I v duši roztál.

A velký zrzavý kocour s údivem pozoroval, jak se o něj táta s dcerkou starají. Už se probral a teď mu bylo opravdu teplo.

Teplo naplňovalo celou jeho bytost. Ne, nebylo to teplo z radiátorů. Bylo to teplo z malého dětského srdce.

A venku stál On. Ten, kdo občas přijde na pomoc.

Stál a díval se na světla v oknech pátého patra.

Stál a říkal:

Všechno, co můžu. Všechno, co můžu.

Chvíli postál, pak dodal:

Světlo Ne každý ho vidí. Ne každý. A ne každý, kdo ho vidí, ho dokáže uchovat.

A Mickey, když se díval na tu zrzavou holčičku, nepřemýšlel o velikosti člověka. O takových věcech přemýšlejí lidé. On přemýšlel o svém.

V