Chlorophytum comosum: jak pečovat o zelenec doma

Kytka na parapetu

Věra Kolářová stála uprostřed obývacího pokoje své zesnulé matky a dívala se na starý zelenec na parapetu, jehož dlouhé pruhované listy sahaly skoro až k zemi. Byl to jediný kus nábytku — jediná živá věc — o kterou se v posledních třech letech nikdo z rodiny nepohádal. Až do dneška.

„Ta rostlina jde se mnou," řekla Jana, její mladší sestra, a postavila se mezi Věru a parapet, jako by hlídala poklad. „Máma mi ji dala. Řekla to jasně, ještě v nemocnici v Motole."

„Máma ti v nemocnici řekla spoustu věcí, Jano. Byla na morfiu."

Byl čtvrtek, 11. září, tři týdny po pohřbu. Byt na Vinohradech — sedmdesát dva metrů čtverečních, cihla, vysoké stropy — měl podle znaleckého posudku hodnotu 8,4 milionu korun a podle závěti měl být rozdělen rovným dílem mezi Věru, Janu a jejich bratra Petra, který teď seděl u stolu a mlčky listoval papíry z realitní kanceláře, jako by kytka na okně byla to poslední, co ho v tuhle chvíli zajímalo.

Věra si klekla k rostlině a prsty projela zeminu v květináči — suchou, popraskanou, matka ji zjevně nezalévala týdny předtím, než ji odvezli do nemocnice. V hlíně nahmatala něco tvrdého. Vytáhla to: byl to klíček od bezpečnostní schránky v Komerční bance na náměstí Míru.

„Co to je?" zeptala se Jana a naklonila se blíž.

„Nevím." Věra klíček otřela o sukni. Na kovovém štítku bylo vyryté číslo 217. „Ale vím, kam s ním jít."

Petr konečně zvedl oči od papírů. „Mami nikdy nezmiňovala žádnou schránku."

„Mami taky nikdy nezmiňovala, že ti tři roky předtím, než zemřela, půjčila devět set tisíc na tvůj byt v Modřanech," řekla Věra klidně, aniž by na něj pohlédla. „Našla jsem to ve výpisech z účtu. Ty jsi to věděl?"

Petr neodpověděl. Jana zbledla a posadila se na opěradlo křesla, jako by jí najednou došly síly stát.

Následující den, v pátek, si Věra vzala v práci volno a jela do banky. Úřednice — mladá žena se jménem na jmenovce Petra Dvořáková — jí vysvětlila, že bez úmrtního listu a dědického rozhodnutí se ke schránce nedostane. Notářka, paní Součková, která dědictví vyřizovala, potřebovala ještě čtrnáct dní, než bude řízení uzavřené.

Čtrnáct dní byla dlouhá doba na to, aby se sourozenci přestali zdravit.

Jana zůstala v bytě — přestěhovala se tam „dočasně", jak řekla, aby se „postarala o rostliny a poštu". Věra věděla, že jde o něco jiného: kdo bydlí v bytě, ten má navrch, až se bude domlouvat prodej nebo rozdělení. Petr přestal brát telefony a komunikoval jen esemeskami, krátkými a úřednickými, jako by psal cizímu člověku, ne sestře.

Rozuzlení přišlo v pondělí 28. září, dva týdny po nálezu klíčku. Notářský zápis byl hotový, dědické řízení uzavřené a všichni tři se sešli před bankou na náměstí Míru v deset hodin dopoledne — poprvé od pohřbu na jednom místě, aniž by křičeli.

V bezpečnostní schránce číslo 217 nebyly peníze ani šperky. Byla tam jediná obálka, na které matčiným rukopisem stálo: *Pro moje děti, až se přestanou hádat.*

Uvnitř byl dopis a fotokopie bankovního výpisu. Matka v dopise psala, že věděla o Petrových dluzích a pomohla mu, protože byl v tu chvíli na dně a bál se to říct sourozencům. Psala, že Janě dala zelenec ne jako odkaz majetku, ale protože Jana byla jediná, kdo si ho kdy všiml — kdo se ptal, jestli mu nechybí voda, když ostatní chodili kolem lhostejně. A Věře napsala, že jí věří, že najde ten klíček, protože Věra byla vždycky ta, co se dívala pod povrch věcí.

Na konci dopisu stálo: *Byt prodejte a rozdělte se rovným dílem, jak jsem to napsala u notářky. Ale prosím vás, nerozdělte se navzájem. Já jsem celý život sbírala tuhle rodinu jako tu kytku — po kouskách, s trpělivostí. Nenechte ji uschnout.*

Jana plakala první, tiše, s dlaní přitisknutou na ústa. Petr si dopis přečetl dvakrát, pak si sedl na obrubník před bankou, i v obleku, a díval se na chodník mezi svýma nohama dlouho, než promluvil.

„Měl jsem vám to říct hned," řekl nakonec. „O těch penězích. Styděl jsem se."

Věra si sedla vedle něj. Neřekla nic o odpuštění — na to bylo ještě brzy. Ale položila mu ruku na rameno a nechala ji tam, dokud se mu dech nezklidnil.

Byt na Vinohradech prodali v listopadu za 8,6 milionu korun, o dvě stě tisíc víc, než čekali. Peníze si rozdělili přesně na tři díly, bez jediné hádky o korunu.

Zelenec zůstal u Jany. Teď stojí na jejím parapetu v Nuslích, přerostlý, s novými odnožemi, které každý podzim přesazuje do menších květináčů a rozdává je Věře a Petrovi na Vánoce — kus téže rostliny, zapuštěný do nové hlíny, aby měl každý z nich doma něco, co pořád roste.