Kolo od trakaře

Pamatuju si ten zvuk, ještě než jsem stačila otevřít oči — kov narážející na tvrdou dlažbu dvora, pravidelný, jako by ho někdo poháněl už od svítání. To Kája, soused zpoza plotu, honil v sedm ráno svoje železné kolo od starého trakaře po dvoře babičky Boženy v Řepčíně u Olomouce. Bylo mu tehdy devět let, mně osm, a to kolo bylo celé naše léto.

Babička Boženka stála ve dveřích s hrnkem kysaného mléka a křičela přes dvůr: „Hanko, hejbni se, Kája má už tři kola za sebou a ty jsi ještě v pyžamu!" Vybíhala jsem bosá na dlažební kostky, ještě teplé od včerejšího slunce, a chytala klacek opřený o kůlnu. Kolo — rezavé, s jednou promáčklou hranou — se koulelo nerovnoměrně, stáčelo se doprava, když jsi to nejmíň čekala, a musela jsi za ním běžet jako za živým tvorem.

Nikdo nám to kolo nekoupil. Leželo prostě v kůlně od té doby, co dědeček Josef prodal poslední trakař a koupil traktor. A my jsme z něj udělali víc než hračku — udělali jsme z něj celý den.

Ulice v Řepčíně se táhla od kapličky svatého Floriána až k rybníku, kde se pásly husy paní Novotné. Znali jsme každou díru v cestě, každou branku, věděli jsme, kterému psovi u Vránů se musí vyhnout velkým obloukem, a u koho si můžeš říct o sklenici vody, aniž bys musela vysvětlovat, čí jsi dítě. Když projížděl traktor pana Dvořáka, musely jsme bleskurychle uskočit na krajnici, a z okna u Kučerů se vždycky ozývalo to samé: „Utište se tam, prach až do sadu létá!"

Domů jsme se vracely hladové, s rudými tvářemi a prachem po kolena. Babička dávala krajíc chleba s máslem, rajče rovnou z záhonu, občas kousek tvarohu — a za patnáct minut jsme byly zase venku. Nebylo to lehké dětství. Nebylo ani bezpečné v tom smyslu, jak tomu slovu rozumíme dnes — nikdo nás nehlídal na každém kroku. Ale bylo v něm něco, co dnes chybí nejvíc: celý den se vešel do jedné ulice a železné kolo od trakaře stačilo, aby nebyla nuda až do soumraku.

Uplynulo třicet dva let. Bydlím teď v Olomouci, pracuju v účetní kanceláři na Wellnerově ulici, jezdím škodou fabií, platím za nájem devatenáct tisíc korun měsíčně a každý den stojím v koloně na tramvajovém přejezdu u hlavního nádraží. Kája odjel do Německa ještě na střední, vrací se jednou za dva roky, o Božím těle, a pokaždé řekne to samé: „Pamatuješ na to kolo? Měl jsem tehdy jizvu na koleně celý srpen."

Babička Boženka zemřela před jedenácti lety, v únoru, když na dvoře ležel sníh po kotníky. Dům v Řepčíně stál prázdný tři roky, až se můj otec, její syn, rozhodl ho prodat sousedovi na pozemek pod kůlnu. Tehdy jsem na to jednání nejela — byla jsem těhotná s druhým dítětem a neměla sílu dívat se, jak podepisuje kupní smlouvu na dům, ve kterém jsem se naučila chodit bosá po rozpálených kamenech.

Ale loni, když jsme po tátovi klidili půdu — zemřel náhle, infarkt, bylo mu šedesát tři let — jsem v bedýnce od semínek našla to samé kolo. Ještě víc zrezivělé, se stejnou promáčklinou na boku. Otec ho odnesl z kůlny, než dům přešel do vlastnictví souseda, a schovával ho třicet let, aniž by komu co řekl.

Vzala jsem to kolo do dlaní a otřela palcem tu starou promáčklinu, jako bych zkoušela, jestli ještě drží tvar. Rez se mi drolila pod nehtem. Šestiletý Toník stál vedle mě na půdě a tahal mě za rukáv, ptal se, co to je a k čemu to slouží. Neuměla jsem mu to vysvětlit tak, aby to pochopil. Řekla jsem mu jen, že pojedeme do Řepčína, že mu ukážu ulici, kapličku a rybník, a že možná, pokud soused dovolí, spolu najdeme klacek.

Nevím, jestli Toník někdy pochopí, proč jezdím čtyřicet minut do vesnice, která už skoro neexistuje, abych postála u plotu cizího dvora. Ale kolo pořád stojí v mém autě, opřené o sedadlo, zabalené ve starém ručníku — pro případ, že by se mě někdy někdo zeptal, kde začalo celé moje léto.