Igelitka s krajkou

Servíruju v bufetu na nádraží v Českých Budějovicích už jedenáct let, od šesté do dvou, a z okna u výdeje vidím kus lavičky pod stromem. Tam si každé úterý a čtvrtek sedá paní, které jsme tu všichni začali říkat "paní Hlaváčková s pejskem", i když se jmenuje jinak – to jsem se dozvěděla až později.

Všimla jsem si jí loni v září. Nesla igelitku z Kauflandu, ale měla ji obtočenou kouskem staré krajky, jako by to byla kabelka od Vuittonu. Na hlavě klobouk se závojem, boty měla obarvené fixem tam, kde se odřela kůže. Psa – malého bílého křížence, který se podle obojku jmenoval Bertík – měla oblečeného do károvaného kabátku a na uších mu vázala mašličky, aby prý neprochladl. Pomyslela jsem si, no, další podivínka, kterých se tu u nádraží motá dost. Měla jsem zrovna frontu, vydávala jsem svařák a párky, nebyl čas přemýšlet dál.

Poznaly jsme se blíž až v listopadu, když napadl první sníh a ona přišla dovnitř ohřát se. Objednala si jen horkou vodu s citronem, protože na kávu neměla, a když viděla, že se dívám na ten její oblek, řekla mi rovnou, bez okolků: "Nemám kde bydlet, ale to neznamená, že musím vypadat jako žebračka." Bertíka měla schovaného v kabátě, protože dovnitř se s pejskem nesmí, a on jí odtamtud vykukoval jako nějaký princ.

Postupně jsem se dozvěděla, že se jmenuje Jarmila, že jí je šestapadesát a že bydlela v Rudolfově, kousek od Budějovic, v panelákovém bytě po rodičích. Přišla o něj po rozvodu, kdy byt patřil formálně manželovi a ona během dvaceti let manželství nikdy nebyla v katastru zapsaná jako spolumajitelka. Po rozvodu jí dal čtrnáct dní na vystěhování. Bydlela pak půl roku po známých, pak přes léto ve stanu v parku Stromovka, teď dočasně na lodi zakotvené na Vltavě, patřící bývalému kolegovi z práce, který jí to tam nabídl výměnou za hlídání přes zimu.

Jednou v prosinci, když čekala, až jí ohřeju svačinu, mi ukázala fotku v mobilu – kluk v maturitním obleku, s culíkem, usmívající se do kamery. Syn Tomáš. Zemřel před patnácti lety, bylo mu jednadvacet, měl nějakou vzácnou poruchu kostní dřeně, tělo mu přestalo vyrábět bílé krvinky. Řekla mi to jednou větou a hned dodala, že o tom nemluví ráda, ale že pořád, každý týden, aspoň jednou pláče, když si vzpomene. Pak sklapla mobil a začala si rovnat šálu kolem krku, jako by to gesto mělo tu bolest někam schovat.

Bylo mi jí líto, ale ona sama si lítost nepřipouštěla. Říkávala, že to oblečení je jediná věc, kterou v životě ještě řídí ona sama. "Můžu mít mizerný den, ale když vypadám upravená, zvládnu cokoliv," řekla mi jednou, když si zapínala kabát knoflíkem ze staré blůzy, protože originální dávno upadl. Bertíkovi šila čepičky sama, z odstřižků, co jí dávala vietnamská prodavačka z krámku vedle nádraží. Prý aby mu nesvítilo sluníčko do očí a taky – dodala s úsměvem – protože mu to sluší.

V únoru přišla bouřka. Ne ta s deštěm, ale ta lidská. Bývalý manžel, Radek, se objevil na nádraží – já ho poznala, protože jednou předtím po ní jel a řval na ni před vchodem, div nás nezavolal ochranku. Tentokrát přišel s papíry. Chtěl, aby podepsala, že se vzdává jakéhokoliv nároku na byt navždycky, prý kvůli nějakému dědickému řízení po jeho matce. Stála jsem u okénka a viděla jsem, jak se jí třese ruka, když se dívá do papíru, ale hlas měla klidný. Řekla mu, že bez právníka nic podepisovat nebude. On se rozkřičel, že je blázen, že nemá na právníka ani na chleba, natož na advokáta. Bertík na něj zavrčel zpod kabátu.

O tři týdny později mi Jarmila přinesla přesně ten samý papír, ale zpátky, s razítkem advokátní kanceláře na Lannově třídě. Ukázalo se, že jí bezplatně pomohla studentka práv, které dřív, ještě v lepších časech, dávala Jarmila korepetice z francouzštiny. Advokátka jí poradila jinak – nejenže nic nepodepsala, ale díky tomu, že byt byl koupen za trvání manželství, měla nárok na vypořádání společného jmění, na které se v rozvodu zapomnělo. Radek nakonec musel vyplatit tři sta dvacet tisíc korun, splátkami po dobu dvou let, jinak hrozila exekuce na jeho firmu.

Přišla mi to říct v úterý odpoledne, měla na sobě stejný kabát, ale kolem krku novou šálu – koupenou, ne ušitou. V ruce třímala složku s rozsudkem, žlutou, s ohnutými rohy, protože ji nosila v igelitce spolu s piškoty pro Bertíka. Otevřela ji přede mnou na pultu, ukázala mi podpis soudkyně a řekla: "První splátka přišla minulý pátek. Šedesát tisíc." Bertík měl na sobě nový kabátek, tentokrát koupený, ne ušitý – z second handu na Senovážném náměstí, ale prý pravé velur.

Zeptala jsem se, co bude dělat s penězi. Řekla, že první splátku dá na zálohu na malý byt v Rudolfově, ne ten starý, jiný, menší, ale její. Že smlouvu s realitkou má podepsat příští pondělí. A že první věc, kterou tam pověsí, bude fotka Tomáše v tom obleku s culíkem.

Odešla ke dveřím, zastavila se, otočila se zpátky ke mně a řekla, že teď, když bude mít vlastní adresu, konečně přihlásí Bertíka k veterináři na trvalou péči, protože doteď to bylo jen od případu k případu. Pak vyšla ven, na chodníku si narovnala klobouk, sáhla do kapsy pro psí piškot a dala ho Bertíkovi, který jí vykukoval z kabátu jako obvykle. Dveře za ní cinkly a fronta se posunula dál.