Babička z Ostravy

Je to zvláštní, že? Jak jeden jediný okamžik dokáže obrátit celý život naruby. Jmenuji se Larisa. Bylo mi jedenapadesát a nikdy by mě nenapadlo, že jednou opustím Charkov. Měla jsem tam svůj život, byt ve třetím patře na Sumské ulici, kolegyně z práce, syna Andrije, kterému právě bylo osm. Učila jsem chemii a biologii na dvanáctém gymnáziu. Dobrý, klidný život, s malými starostmi a velkými zvyky.

A pak přišla ta cesta. Tři týdny dovolené v Ostravě, u kamarádky z dětství, která tam bydlela už léta. Poslední den uspořádala večeři a představila mi jednoho muže. Radka. Opravdový Moravák, vysoký, ve čtyřiačtyřiceti už prokvétal šedinami, majitel malé truhlářské dílny na Přívoze.

Povídali jsme si ten večer až do dvou do rána. O ničem a o všem zároveň. Druhý den jsem letěla zpátky do Charkova, a přesto se ve mně něco pohnulo, jako dílek skládačky, který konečně zapadl na své místo.

Rok dopisů, telefonátů, předražených letenek. A pak rozhodnutí: prodala jsem všechno, byt, nábytek, vzala Andrije za ruku a odjeli jsme žít do Ostravy.

Začít znovu od nuly, v jedenapadesáti, s devítiletým synem, který neuměl ani slovo česky – to není jen tak nějaká fráze, věřte mi, to je zeď, kterou musíte každé ráno znovu přelézat. Jiný jazyk, jiné počasí, jiné pořadí ve frontě na poště. Na první měsíce vzpomínám, jak jsem stála před výlohou večerky, neschopná zeptat se, kde mají pohanku.

Nejvíc mě tehdy zarazilo, že si majitelé obchodů ráno před otevřením myjí chodník mýdlem. U nás by to nikoho ani nenapadlo. A pak ta svoboda – vyrostla jsem v Sovětském svazu, kde se člověk nemohl jen tak volně pohybovat. Pamatuju si, jak jsem ve třiadvaceti chtěla navštívit svou nejlepší kamarádku Ludmilu, která se přestěhovala do Bulharska; hranici jsem nesměla přejet, papíry nikdy nebyly tak, jak měly být. Ta země byla zavřená jako zaseknutá zásuvka.

S Radkem ale nic z toho netížilo. Měl smysl pro humor, trpělivost, jakou jsem u žádného muže nepoznala, a hlavně – mezi námi nebyla žádná vzdálenost, jako bychom se znali odjakživa. Když mu Andrij poprvé, bez vyzvání, řekl "tati", vyšel si Radek na balkon zapálit cigaretu, přestože nekouřil už léta.

Vzali jsme se o dva roky později na ostravské radnici, za svědky nám šli jeho bratr a Ludmila, která přijela schválně z Sofie – Bulharsko se mezitím otevřelo.

Radek zemřel před dvanácti lety. Rakovina slinivky, šest měsíců od diagnózy do konce. Andrijovi bylo jedenadvacet. Mně třiašedesát, a ze dne na den jsem zůstala sama v domě na Přívoze, dílna zavřená a truhlářské nářadí se prášilo v kůlně.

Dílnu jsem si nechala ještě dva roky, než jsem se odhodlala ji prodat mladému páru, který si tam chtěl otevřít pekárnu. Bolelo mě, když sundávali ceduli RADEK NOVÁK – TRUHLÁŘSTVÍ, ale jednou se prostě musí obrátit list.

Jeho velký portrét mi visí v obýváku, nad dubovým příborníkem, který si sám vyrobil. Před sedmi lety mi Andrij řekl: "Mami, musíš jít dál, život pokračuje." Neměl nepravdu, i když mě to tehdy trochu zabolelo, slyšet to od vlastního syna.

Co skutečně všechno změnilo, bylo narození mého prvního vnuka před třemi lety. Jmenuje se Tobiáš. Hlídám ho dva dny v týdnu, úterý a čtvrtek, zatímco Andrij se ženou pracují. A teď, když začíná mluvit, mu potajmu podstrkuju pár ukrajinských slovíček – ne ruštinu, ukrajinštinu, tu z Charkova, tu po mámě.

Nedávno jsme byli na tržnici na Stodolní, u stánku s rybami, a Tobiáš najednou ukázal prstem na náklaďák projíždějící po Nádražní a vykřikl "Ómo, litak!" – letadlo, ukrajinsky, přestože žádné letadlo v dohledu nebylo, jen náklaďák. Prodavač se zasmál, myslel si, že si kluk spletl slovo. Já jsem jen o něco pevněji sevřela jeho ručku ve své a pomyslela jsem na Radka, který by tuhle hloupou a dokonalou scénku zbožňoval.

Měla bych si jednou od Ludmily vyzvednout staré fotky z Charkova, které jsem jí svěřila před odjezdem – z bytu na Sumské, od mámy, ze školy číslo dvanáct. Třeba je jednou ukážu Tobiášovi, až bude trochu starší. Zatím mu stačí křičet "litak" na náklaďáky, a mně to úplně stačí taky.