Muž a duch skladu

Jmenuji se Radek Beneš a už jedenáct let dělám recepčního v útulku Na Pastvinách kousek za Kolínem – teda spíš správce, protože se u nás dělá od krmení psů po papírování se štamgasty z pojišťovny. Ten den v půlce října jsem seděl v kanceláři s hrnkem vystydlé kávy a čekal, až přijde paní z kraje kvůli dotaci, když se venku rozjelo bránou auto tak hlasitě, že jsem si myslel, že nám boří plot.

Byl to starý žigulák, spíš rezavý než modrý, a z něj vystoupil chlap, který vypadal, jako by ho vystřihli z reklamy na motorovou pilu. Metr devadesát, plnovous až na hruď, kostkovaná bunda prošívaná tak, že by přečkala i ruskou zimu. Později jsem se dozvěděl, že se jmenuje Tomáš Hrubeš a má lesní hospodářství někde u Jílového. Přišel si pro loveckého psa – řekl to hned od dveří, bez pozdravu, jako by objednával řízek v hospodě.

Naše Jitka, co má na starosti adopce, mu vytáhla složku a začala nabízet i kočky – máme jich teď plný ošetřovnu, protože nám je někdo koncem srpna nechal v krabici u brány. Tomáš se zatvářil, jako by mu nabízela deštník v suchém dni. „Kočky jsou k ničemu,“ řekl, ale bez zloby, spíš jako fakt, který se nedá zpochybnit.

Vzal jsem si to jako svou práci – provést ho kolem kotců, protože Jitka měla zrovna očkování u veterináře. Prošli jsme chodbou kolem koček, ani se neohlédl, a venku u psích výběhů se rozštěkalo tak, že jsem musel zvýšit hlas. Zastavil se u Bourana, dvouletého laiky, kterého nám přivezli myslivci z okresu, když jeho pán zemřel na infarkt při honu. Klidný, silný pes, přesně to, co Tomáš hledal. Domluvili jsme se na zkušební vycházku, vypsal jsem propustku a poslal ho počkat ven.

A pak se to stalo.

Šel zpátky chodbou kolem koček – nevím proč, možná hledal záchod, možná si jen zkracoval cestu – a u předposledního kotce, kde dveře nebyly doraženy, seděl na horní polici šedý kocour, kterého jsme mu tehdy ještě neukázali. Jmenuje se Dýka, u nás skoro čtyři měsíce. Zelené oči jako dvě žárovky a výraz, jako by na toho chlapa čekal celý den.

Skočil mu rovnou na rameno.

Já to viděl z okna kanceláře a musím se přiznat – málem jsem si polil kalhoty kávou. Ten obr znehybněl uprostřed chodby jako sloup, kočka se mu zaryla drápky do bundy a spustila předení tak hlasité, že jsem ho slyšel přes zavřené dveře.

Vyšel jsem ven, protože mi bylo jasné, že Jitka tohle propásne, a byla by škoda. Tomáš zkoušel kocoura sundat – nejdřív jemně, dlaní pod bříškem, pak oběma rukama, ale Dýka se jen přesunul, jako by byl z rosolu, a usadil se mu rovnou na krku jako kožešinový límec. Chlap, který mi Jitka později líčila jako toho, co sám vytáhl traktor z bahna za lano, se s tím čtyřkilovým zvířetem nedokázal poprat.

„Sedněte si,“ řekl jsem mu, a dal jsem mu plastovou židli od zdi, tu s prasklou nohou, co jsme pořád chtěli vyhodit. „Někdy slezou sami, když počkáte.“

Sedl si. Nemluvil. Já jsem se opřel o rám dveří a dělal, že si čtu seznam příjmů na tabuli, ale koukal jsem po očku. Dýka se přesunul z krku zpátky na rameno, usadil se a začal tlapkami hníst bundu – ten pomalý rytmus, jako když se hněte těsto.

Po chvíli přišla Jitka s deskami a propustkou pro Bourana, uviděla tu scénu a zastavila se ve dveřích s otevřenou pusou. Pak jí to začalo docházet v obličeji stejně jako mně předtím.

„To je Dýka,“ řekla. „K lidem normálně vůbec nejde.“

Tomáš na ni jen zvedl obočí, jako by chtěl říct sám vidíte.

Vyprávěla mu – a já jsem to slyšel poprvé taky celé, i když jsem u toho kocoura dělal skoro čtyři měsíce – jak ho přivezli ze zabaveného bytu na Kutnohorské, kde majitel zmizel a nájem nezaplatil už od května. Soused slyšel mňoukání skoro deset dní, než zavolal na radnici. Když ho konečně vytáhli zpod postele, nedal se chytit ani do přepravky, musel jít v ručníku. První měsíc seděl jen na nejvyšší polici a jedl v noci, když v ošetřovně nikdo nebyl.

Tomáš na to nic neřekl. Ale všiml jsem si, že ruka, kterou před chvílí tahal kocoura za bok, se sama pomalu položila na jeho hřbet a začala ho hladit. Dýka na to zareagoval mručením, které znělo jako startující kompresor.

Jitka pokračovala, že postupně začal chodit dolů i přes den, ale k lidem se nepřiblížil. Byly tu rodiny s dětmi, starší manželé, jeden pán, co si bral doma dva psy zároveň – nikoho k sobě nepustil. Vždycky se otočil zadkem a odešel.

Vzpomněl jsem si, kdo mu dal jméno – byla to naše brigádnice Petra, co k nám jezdí z Kolína o víkendech. Řekla, že se ten kocour tváří jako profesionální hráč pokeru, co má v ruce eso a dělá, že mu je to jedno.

Tomáš se na Dýku zadíval, jako by ho poprvé pořádně viděl, a přikývl – jediné gesto souhlasu za celou tu dobu.

Venku pořád štěkal Bouran, natažený na vodítku, netrpělivý, čekal na tu vycházku, na kterou se Tomáš vlastně přijel podívat. Byl to přesně ten pes, jakého potřeboval na hospodářství – silný, klidný, dobře vycvičený k lovu. Racionálně vzato neměl důvod zůstávat na té rozviklané židli s kočkou na rameni.

Seděl tam ještě asi deset minut. Pak vstal – pomalu, aby kocoura nesetřásl, a Dýka se mu jen přemístil z ramene na předloktí, jako by to byl nacvičený manévr.

„Tak co s Bouranem?“ zeptala se Jitka a držela propustku jako otázku ve vzduchu.

Tomáš se na ni obrátil a řekl jen: „Ať jde k někomu, kdo má les a čas. Já mám teď asi kočku.“

Jitka mi to potvrzovala ještě týden potom, když jsem se ptal, jak to dopadlo – papíry podepsal tentýž den, Dýku strčil do přepravky, kterou si musel koupit cestou v Jílovém, protože žádnou neměl, a odjel s ním v tom rezavém žiguláku. Bourana si o čtrnáct dní později odvezla mladá rodina z Poděbrad, co chtěla psa na výlety k vodě.

Já jsem od té doby přestal Dýkovi říkat karetní přezdívka. V hlavě mi zůstalo jen to, jak ten obr stál uprostřed chodby s kočkou na krku a nevěděl, co s rukama. Jitka mi občas ukazuje fotku, co jí Tomáš poslal esemeskou o měsíc později – Dýka spí na jeho klíně u kamen, tlapkou opřený o okraj hrnku, ve kterém má bezpochyby čaj, ne kávu.