Zpráva z 23:47

Marka Procházková byla dvanáct let vdaná za Radka a toho večera, když oplachovala poslední talíř v dřezu své kuchyně na sídlišti v Chodově, si uvědomila, že manželovi neviděla do obličeje od sedmi hodin ráno.

Slova si samozřejmě vyměnili. "Vyzvedl jsi Dannyho z tréninku?" "Jo, ale ta Octavia zase dělá ten divný zvuk při brzdění, musíme s ní v sobotu k Ramanovi do servisu." "Došlo mlíko a tortilly taky nejsou." SMSky, lístečky přilepené na dveřích lednice magnetkou z Křemešníku, napůl vyplněný nákupní seznam v mobilu. Dvanáct let a někdy měla pocit, že jejich manželství je spíš rodinná logistická firma než něco jiného.

V obýváku běžela televize — zprávy na Nově, stejný moderátor jako vždycky hlásící počasí pro střední Čechy — a Radek ležel v křesle, pořád ještě v tričku ze železářství, kde pracoval, s napůl zavřenýma očima. Usnul už před devátou, jako každý večer od té doby, co Danny nastoupil na druhý stupeň a začaly fotbalové tréninky v šest ráno.

Marka si nalila zbytek vystydlé kávy z konvice — ta její pověstná neschopnost cokoliv vyhodit — a sedla si na schod u zadních dveří. Odtud byl vidět sušák s prádlem dvojčat, pořád tam viselo od odpoledne, zapomenuté, a dál za ním zrezivělý plot, který Radek sliboval natřít už od jara. Tři baráky dál štěkal pes, pořád ten stejný, starý ovčák, který štěká na popelářský vůz každé úterý.

Dvanáct let. A toho večera, se studenýma nohama na dlažbě a hrníčkem kávy, co už neměla žádnou chuť, se ptala sama sebe, jestli tohle ji čeká napořád. Směny, co se nepotkávají, děti, co vysají poslední kapku energie, složenky, Radkův syn z prvního manželství, co volal o peníze každé dva měsíce, a k tomu Markina nemocná máma v Jihlavě, která se dožadovala návštěv, na které nebyl čas.

Právě tehdy jí v kapse županu zavibroval telefon.

Zpráva od Radka. Z křesla, čtyři metry od ní, aniž by zvedl hlavu.

"Vím, že jsme si zase dneska nepromluvili. Vím, že to táhneme skoro měsíc. Ale ráno jsem tě viděl, jak se u zrcadla v chodbě líčíš, ve spěchu, s rtěnkou v ruce, a napadlo mě: pořád jsi to ty. Ta stejná z naší svatby u Panny Marie Sněžné. Promiň, že jsem zase usnul. Nech mi na zítra kafe."

Marka si zprávu přečetla dvakrát a odložila telefon displejem dolů na schod. Že si o to takhle jen tak napíše, po měsíci naprosto rozhozených směn, ji spíš naštvalo než dojalo. Jako by jedna SMS mohla spravit třicet nocí prázdného křesla naproti posteli. Napadlo ji, že neodpoví. Že to nechá ležet v kapse županu, dokud ho samotného nenapadne zeptat se, proč mlčí.

Ale ještě chvíli zůstala dívat se na zrezivělý plot a pak na sušák s prádlem, a vzpomněla si, že rtěnku, co měla ráno na sobě, jí dal on, tak před šesti lety, k výročí, na které oba málem zapomněli.

Vstala, šla do kuchyně a zbytek studené kávy nalila do sklenice s ledem — protože i v září se v Chodově dá čaj i vychládlá káva pít leda takhle. Dala ji do lednice s lístečkem napsaným na zadní straně účtenky z Albertu: "Tady máš. A pořád jsem to já."

Ráno Radek sklenici našel. Vypil ji na ex, než v šest odešel, s napůl zapnutou košilí a klíčky od dodávky v ruce. Prošel kuchyní, viděl ji, jak dvojčatům sype cereálie, a beze slova jí na dvě vteřiny stiskl rameno, než vyšel ze dveří.

Marka tam zůstala stát, s krabicí cereálií pořád ve vzduchu, a poslouchala, jak dodávka venku nastartovala a odjela směrem k železářství. Pak šla umýt prázdnou sklenici a nechala ji obrácenou v odkapávači, připravenou na další večer.