Pes, který kradl granule pro šest životů

Šest nocí za sebou mizely pytlíky granulí z dřevěné bedny před krmivářstvím na okraji Pardubic. Majitel krámku, Radek Novotný, to hlásil až páté ráno – prý mu to nedávalo smysl, protože kamera u vchodu nic nezachytila. Bedna s dárkovým krmivem pro toulavá zvířata stála pod stříškou vedle vchodu, mimo dosah objektivu. A tak mě, jako člověka, co bydlí přes ulici a stejně nemůže v noci spát, požádal, jestli bych se na to nemohl kouknout.

Jmenuju se Tomáš Beránek, je mi sedmapadesát, dělám údržbáře v místní nemocnici a noční směny mám za sebou tolikrát, že vím, jak vypadá město ve dvě ráno. Prázdné, mokré od rosy, a jediný zvuk je bzučení pouliční lampy u zastávky.

Tu noc jsem si vzal termosku s kávou, sedl si na schody naproti krámu a čekal. Kolem půl třetí se objevila. Fenka, něco mezi německým ovčákem a kdovíčím, srst barvy sena, ale povislá, jako by jí byla o dvě čísla větší. Žebra jí prosvítala i přes tu srst. Na krku měla vybledlý modrý provaz místo obojku, žádnou známku.

Přišla potichu. Čenichem odklopila víko bedny, vzala jeden jediný pytlík – ne dva, ne tři – a otočila se k odchodu. Nic nepřevrátila, nezaštěkala. Napadlo mě, že je to jen hladová toulavá čubka, co si našla snadný zdroj žrádla. Jenže proč pořád jenom jeden pytlík, když by klidně mohla vzít víc a nikdo by jí v tom nezabránil?

Šel jsem za ní z odstupu, tak na dvacet metrů. Přešla silnici u benzínky, prošla kolem přetékajících popelnic za řeznictvím, aniž by se u nich zastavila – a to mě zarazilo, protože hladový pes se u odpadků vždycky zastaví. Protáhla se dírou v plotě u bývalé cukrovarnické vlečky a mířila dál, směrem k opuštěným halám za tratí.

Dvakrát se zastavila, položila pytlík na zem a chvíli jen ležela, funěla. Pak ho zase zvedla do tlamy a šla dál. Nesla ho takovým pomalým, těžkým krokem, jako by nesla něco mnohem těžšího než sto gramů granulí.

Nakonec zalezla pod rezavou korbu opuštěného nákladního vozu za jednou z hal. Klekl jsem si do štěrku a posvítil si tam baterkou z mobilu. A tehdy jsem to uslyšel – tenké, pisklavé kňučení. Pod tou korbou se choulilo šest štěňat, mokrých, prokřehlých, tisknoucích se jedno k druhému.

Matka strčila pytlík mezi ně, zuby ho roztrhla a ustoupila. Sledovala, jak žerou. Sama nevzala ani sousto.

Jedno štěně leželo stranou od ostatních, sotva se hýbalo. Matka mu odnesla kousky granulí přímo k tlamě, protože samo nemělo sílu se doplazit k jídlu. A kdykoli jsem se přiblížil, postavila se mezi mě a to štěně – nevrčela, neútočila, jen tam stála jako živá zeď.

Začalo mrholit. Všiml jsem si, že terén pod korbou se svažuje k odvodňovacímu žlabu a kus zkorodovaného plechu z podvozku visí nebezpečně nízko, přímo nad místem, kde štěňata ležela. Zavolal jsem místní útulek, paní Vlčkové, se kterou jsem se znal ještě z doby, kdy jsem jí opravoval plot. Řekla, že dorazí do dvaceti minut, ale silnice od dálnice byla rozkopaná kvůli opravě, takže to nakonec trvalo skoro hodinu.

Čekal jsem na štěrku, položil vedle sebe další pytlík, který jsem si vzal z bedny – nechal jsem u toho i lísteček s pár korunami, ať to má pan Novotný v pořádku. Fenka mě pozorovala, pak se dívala na pytlík. Po několika minutách ticha se konečně přiblížila. Myslel jsem, že se konečně najedí sama. Místo toho zvedla pytlík zuby a odnesla ho k tomu nejslabšímu štěněti.

Když paní Vlčková dorazila s kolegyní a s přenosnými klecemi, nabídly matce vodu a konzervu. Odmítla úplně všechno. Nehnula se od štěňat ani o krok.

Teprve když se posvítily pod korbu pořádně, zjistily, v čem je ten problém. Nejslabší štěně nebylo jen vyčerpané hladem – mělo zaklíněnou zadní packu mezi tím visícím plechem a rámem podvozku. Odtud se sama nedostala. Ta fena riskovala každou noc cestu přes celé město – ne kvůli sobě, ale aby udržela svých šest dětí naživu dost dlouho, než si toho někdo všimne.

Trvalo to skoro dvacet minut, než paní Vlčková packu opatrně uvolnila pomocí kleští na plech a ručníku, do kterého štěně zabalila. Nakonec naložily všech sedm – matku i všech šest štěňat – do dvou přepravek a odvezly je do útulku na okraji Pardubic, kde je čekala teplá kotelna a suchá sláma.

Byl jsem tam druhý den ráno, když jsem šel po směně kolem. Fenka ležela na dece, štěňata se jí motala kolem břicha, a nikde v dohledu žádný plech, žádná díra v plotě, žádná tma. Paní Vlčková mi řekla, že jí dají jméno Nika a že jakmile štěňata odstaví, půjde do trvalé rodiny – prý se už hlásí zájemci z Chrudimi.

Pan Novotný pak tu bednu s krmivem přesunul blíž ke kameře a přidal cedulku: "Berte si, kolik potřebujete." Říkal, že mu to nevadilo nikdy, jenom chtěl vědět, kdo mu to chodí brát a proč. Teď to ví.

A já si od té doby, když jdu na noční směnu, beru do kapsy pár granulí navíc – pro případ, že bych po cestě znovu potkal fenku se šesti hladovými krky za sebou.