Ruka gorily Koga v pražské zoo

Jmenuji se Radka Vlčková a v pražské zoologické zahradě dělám ošetřovatelku už jedenáct let. Tu fotku jsem viděla vznikat na vlastní oči, i když se to nestalo přímo u nás – náš tehdejší vedoucí primátů ji dostal od kolegů ze zámoří a poslal nám ji do skupinového chatu s dovětkem "podívejte se na tohle". Ale ta scéna, kterou vám budu vyprávět, se odehrála u nás, na jaře, těsně před tím, než jsme tu fotku vůbec uviděli – a možná právě proto mi ten obrázek pak tak přirostl k srdci.

U nás v gorilí expozici žil samec jménem Bantu. Přes sto sedmdesát kilo svalů, dlouhé ruce, kterými by dokázal ohnout mříž jako drát od bonbonu. Přišel k nám z Německa v roce 2015 a já jsem byla u toho, když ho poprvé pouštěli do venkovního výběhu – tenkrát se celé dopoledne jen krčil u zdi a čichal beton.

Ten den v dubnu jsme měli plánovanou anestezii. Jednou za dva roky to musí být – srdce, zuby, klouby, všechno se kontroluje, protože gorily v zajetí umírají hlavně na srdeční choroby, mnohem víc než ve volné přírodě. Injekční pistole, čekání, pak ten okamžik, kdy sto sedmdesát kilo pomalu klesne k zemi a v místnosti najednou není slyšet nic než ventilaci.

Měla jsem tehdy dvanáctihodinovou směnu a čekala jsem, až přijede odběrová sestra z veterinární kliniky ve Vinohradech, protože náš zoo veterinář chtěl druhý názor na jeden nález na plicích z minulého vyšetření. Přišla mladá holka, možná pětadvacet, jmenovala se Tereza, a bylo na ní vidět, že takhle velké zvíře zblízka ještě neviděla. Stála u stolu, na kterém leželo Bantuovo tělo jako spadlý strom, a nevěděla, kam s rukama.

Kardiolog jí ukázal, kam přiložit sondu, aby zachytili ozvy chlopně. A v tu chvíli se to stalo. Bantuova ruka, ta, co visela mimo stůl, se pohnula. Prsty se sevřely kolem její zápěstí. Ne pevně, ne jako sevření, spíš jako by ji chtěl přidržet na místě.

Tereza ztuhla. Někdo z nás zavolal na anesteziologa, jestli je dávka v pořádku, jestli se nebudí – ale monitor ukazoval hluboký spánek, tep pravidelný, sedmdesát dva za minutu. Byl to nějaký reflex, možná úlek ze studeného gelu na kůži. Nikdo z nás to nedokázal vysvětlit líp.

Vedoucí chovu, pan Skalický, člověk, který u goril dělá přes dvacet let a nemá ve zvyku sentimentalizovat, stál u dveří s deskami v ruce a najednou je odložil na parapet. Díval se na tu ruku dobrých deset vteřin a pak řekl jen: "To je Bantu. On si tu holku hlídá."

Tereza tam zůstala stát celé vyšetření, i když ruku měla po chvíli volnou – Bantu ji zase pustil, jakmile začali měřit tlak na druhé končetině. Odběry udělala pravou rukou, levou si celou dobu držela u boku, jako by se bála, že si to sevření jen vysnila.

Po probuzení byl Bantu v pořádku. Srdce čisté, ten stín na plicích se ukázal jako artefakt, klouby v pořádku na jeho věk. Napsali jsme to do karty, uzavřeli protokol, Tereza odjela zpátky na kliniku a řekla mi na odchodu, že tu ruku bude cítit ještě týden.

Ta fotka z Ameriky přišla o pár dní později, s tou stejnou scénou – gorila, ošetřovatelka, ruka v ruce pod narkózou. Poslala jsem ji Tereze. Napsala mi zpátky jen: "Vidíš. Není to náhoda."

Nevím, jestli to náhoda byla nebo ne. Vím jen, že Bantu je u nás pořád, přes dvě stě kilo teď, vede skupinu tří samic a jednoho mláděte, kterému letos v lednu bylo pět let. A že když k němu jednou za dva roky přijde veterinář s injekční pistolí, já stojím u dveří a dívám se, jestli ta ruka zase sáhne po někom, kdo se bojí.