Kůň, který čeká za bránou

Když se dva koně otřou o sebe krkem, tep jim klesne i o pětinu. Uklidňují se navzájem — dělali to dávno předtím, než to někdo pojmenoval, než kohokoli vůbec napadlo, že jedno zvíře může utěšovat druhé.

Bořivoj Kadlec chová koně u Vimperka sedmnáct let. Má tři klisny a jednoho valacha, stáj z trapézového plechu, kterou si sám postavil, a souseda, pana Miroslava, který každý rok opakuje totéž: že koně jsou hloupá zvířata, že si pamatují jenom, kde je oves. Bořivoj se s ním nepře. Jenže jednoho říjnového večera, kdy klisna jménem Zora přišla při porodu o hříbě, uviděl něco, po čem s Miroslavem o koních přestal mluvit vůbec.

Hříbě se narodilo mrtvé. Veterinář, pan Doležal, si je odvezl ještě před svítáním, zabalené v houni, motor dodávky běžel na příjezdové cestě celých pět minut, než se ozvalo zařazení rychlosti. Bylo čtvrt na šest.

Zora pak stála u prázdného boxu. Bořivoj jí ráno přisypal oves — nedotkla se ho. Přinesl čerstvou vodu, vyměnil kýbl v poledne, znovu večer. Voda stála netknutá, na hladině se chytla tenká vrstva prachu ze sena. První noc slyšel z kuchyně, jak Zora přešlapuje na místě, pořád dokola, kopyta na udusané hlíně, žádný jiný zvuk. Druhý den nežrala. Třetí den ráno našel kýbl vody zamrzlý po okraji, i když ještě nebyl listopad a mráz na Šumavě přišel brzy.

Tou dobou se u ní stará klisna Rebeka, matka Zory, kterou koupil ještě Bořivojův otec, začala zdržovat jinak než dřív. Stávala u ní celou noc, hlavu u hlavy, občas do ní pysky lehce strčila do krku, jako by ji postrkovala k tomu prázdnému koritu. Sama taky nežrala tolik jako obvykle. Nikdy předtím to nedělala.

Bořivoj zavolal sestře Kateřině, která pracuje jako veterinární technička v klinice na Vídeňské v Českých Budějovicích. Vyprávěl jí to večer po telefonu, protože nevěděl, komu jinému by to mohl říct, aniž by se mu vysmál.

„Tohle není hraní si na člověka," řekla Kateřina, seděla v ordinaci s hrnkem vystydlé kávy. „Koně to dělali dávno předtím, než někdo přišel na to, jak tomu říkat ve studii."

Bořivoj tahle slova moc nezkoumal. Stál ve stáji s baterkou a čekal, jestli se Rebeka od dcery aspoň na krok odtáhne. Neodtáhla.

Čtvrtého dne k večeru, kolem sedmé, kdy už byla tma a Bořivoj svítil baterkou na dveře boxu, Zora váhavě popošla ke korytu. Zastavila se, čichla k ovsu, potom sklonila hlavu a začala žrát — pomalu, s dlouhými pauzami mezi sousty, jako by si na to znovu zvykala. Rebeka stála o krok dál a dívala se. Teprve když Zora zabořila hlavu do koryta podruhé, Rebeka od ní konečně odstoupila, pomalu, s hlavou skloněnou, jako by si ověřovala, že se dcera opravdu udrží sama.

Bořivoj tam stál se studenou baterkou v ruce ještě dlouho poté, co obě klisny přestaly věnovat pozornost tomu, že tam vůbec je.

Příštího léta přišel Miroslav sousedsky půjčit vrtačku a uviděl Zoru s Rebekou, jak stojí u plotu a opírají se hlavami o sebe, přesně jako tehdy v boxu. Chvíli se díval, nic neřekl, jen si vzal vrtačku a vrátil se k sobě. Od té doby už netvrdí, že si koně pamatují jen oves.

Bořivoj ostatně přestal čekat, až mu to někdo potvrdí. Podepsal smlouvu s nadací, která se stará o staré huculské koně, a přenechal jí dva hektary louky za symbolickou korunu ročně, aby Rebeka a Zora měly kde spolu zestárnout, místo aby jednou skončily zvlášť na trhu ve Vodňanech, jak to bývá s klisnami, které se už nehodí k chovu.

Papíry teď leží v šanonu v jeho kuchyni, hned vedle složenek za elektřinu — dvacet let pachtu, černé na bílém, s razítkem notáře z Vimperka. Bořivoj ten šanon občas otevře, přejede prstem po podpisu, zavře ho a postaví zpátky na poličku nad linkou.

Za oknem, u dřevěného plotu ohrady, stojí dvě hlavy vedle sebe, tak blízko, že se skoro dotýkají.