Luna z Veverské Bítýšky

Jmenuju se Hana Dvořáková a před pěti lety jsem po třiceti letech práce ve finanční správě přešla do veterinární ordinace jako pomocná síla na recepci a při drobných zákrocích. Studovala jsem to jako koníček, protože zvířata mě odjakživa zajímala víc než papíry. Ten den, kdy přišla paní Vrbová, jsem seděla za pultem a vypisovala objednávky krmiva, a hned jsem si všimla, jak pevně svírá přepravku.

Volala den předtím, ráno, a v hlase měla únavu, jakou slyšíte jen u lidí, co nespali týdny.

— Dobrý den, tady ordinace? Jmenuju se Jitka Vrbová, mám u vás objednaný termín. Je to kvůli kočce… ona mě nepustí spát.

Věta „kočka mě nepustí spát" může znamenat cokoliv. Hodně majitelů si stěžuje, že kočka v noci běhá po bytě nebo škrábe na dveře. Ale v jejím tónu nebyla podrážděnost. Byl tam strach.

Přišla přesně na čas, oblečená pečlivě, trochu napjatá. Kolem padesáti pěti let, krátký účes, kabát sladěný s botami. Přepravku nesla, jako by v ní bylo křehké sklo.

— To je Měsíček, — řekla a postavila přepravku na vyšetřovací stůl. — Jméno vybral manžel, než zemřel. Krásné jméno. Ale v noci to není žádný Měsíček. V noci je to budík s drápy.

Z přepravky se na nás dívaly velké oči. Velká šedá kočka, hustá srst, klidný pohled. Žádná agresivita, žádné vrčení.

Doktorka Součková, naše veterinářka, se zeptala:

— Co se přesně děje, paní Vrbová?

Jitka si prohrábla prsty třásně na kabátě, jako by sbírala odvahu už dlouho.

— Budí mě každou noc. Pořád kolem třetí, půl čtvrté. Nejdřív jemně, tlapkou po tváři. Když nereaguju, začne tlačit silněji. Umí i kousnout do ruky. Stáhne deku. Dokud nevstanu a neodejdu spát do obýváku na gauč, neuklidní se. A jakmile odejdu, lehne si na mou polovinu postele a spí až do rána.

— Jak dlouho už to trvá?

— Asi tři měsíce. Nejdřív jsem myslela, že zestárla a zhoršila se jí povaha. Pak jsem si říkala, že to budu já, nervy. Praktický lékař mi řekl, že je to nespavost ze stresu, po tom, co jsem před rokem ovdověla. Předepsal mi něco na spaní. Nepomohlo to ani trochu.

Měsíček seděl klidně vedle přepravky a nespouštěl z Jitky oči. Doktorka Součková kočku prohlédla — srdce v pořádku, dýchání čisté, váha normální. Zcela zdravé zvíře, aspoň na první pohled.

A v tu chvíli jsem si najednou s hrůzou uvědomila, že problém není v kočce. Problém je v tom bytě.

Doktorka Součková se zarazila s rukou na kočičím boku a zeptala se jinak než předtím, tišeji, jako by si sama nebyla jistá, kam ta otázka povede.

— Paní Vrbová, kde přesně spí Měsíček, když vy jste v posteli?

— Vedle mě. Na mé straně, blíž k oknu.

— A co je za tím oknem? Co je ve zdi, kolem vaší hlavy?

Jitka se zamyslela.

— Nic zvláštního. Starý byt, po rodičích manžela. Je to v Veverské Bítýšce, ten dům má bezmála šedesát let.

— Máte v ložnici nějaký spotřebič? Bojler, rozvaděč, něco, co běží celou noc?

A tady si Jitka náhle vzpomněla, ruka jí vyjela k ústům.

— Bojler. Starý plynový bojler je přímo za tou zdí, v koupelně. Manžel ho chtěl vyměnit, než zemřel, ale pořád to odkládal.

Doktorka Součková okamžitě vzala telefon a zavolala revizního technika, kterého ordinace znala z dřívějška — pan Tichý dělal revize plynu po celém okrese. Vysvětlila mu, co se děje, a on hned pochopil. Řekl, že pojede ten samý den.

Kočky mají čich stokrát citlivější než člověk a slyší frekvence, které lidské ucho vůbec nezachytí. Pokud starý bojler mírně unikal oxidem uhelnatým — plynem bez zápachu, bez barvy, který se nejvíc hromadí právě v noci, kdy je dům zavřený a nikdo nevětrá — kočka to pozná dřív, než se člověku jen zatočí hlava.

Jitka tu noc zůstala u své sestry v Brně, protože jsme jí to důrazně doporučili, a druhý den ráno jí pan Tichý zavolal. Detektor, který přinesl do ložnice, naměřil hodnoty oxidu uhelnatého vysoko nad bezpečnou hranicí — přesně u té zdi, kde stála postel. Bojler měl prasklý výměník a špatně seřízený odtah, takže spaliny se částečně vracely do bytu místo toho, aby šly komínem ven.

Jitka Vrbová nám to vyprávěla o týden později, když přišla s Měsíčkem na kontrolu. Seděla v čekárně a já jí nesla kávu z automatu, protože prsty se jí ještě chvěly kolem kelímku, když o tom mluvila.

— Kdybych tu noc zůstala v posteli, jak jsem chtěla, protože jsem byla tak unavená, že jsem na ni i křikla, abych to zvíře konečně nechala spát v klidu… nevstala bych už ráno.

Netrápila se dlouho tím, co by se stalo. Udělala tři konkrétní věci, a to hned ten týden. Zavolala plynárenské společnosti a nechala si starý bojler kompletně vyměnit za nový s automatickým čidlem CO — stálo to třicet osm tisíc korun, které jí zbyly po manželovi na spořicím účtu a na které si do té doby nesáhla, protože je považovala za „jeho peníze". Pak zavolala revizní firmě a objednala si roční servisní smlouvu, aby jí už nikdy nehrozilo, že nějaká závada potichu dozraje tři měsíce, než si ji všimne. A do ložnice i do kuchyně si pořídila samostatné detektory oxidu uhelnatého, dva kusy, zavěšené přesně ve výšce hlavy spícího člověka, jak jí doporučil pan Tichý.

Měsíčkovi koupila v tu samou sobotu nový pelíšek — ne proto, že by si to zvíře zasloužilo odměnu, jak řekla s úsměvem, ale protože ten starý byl propraný tolika nocemi strachu, že ho chtěla vyhodit a začít jinde.

Doktorka Součková jí ještě napsala do kartičky krátkou poznámku, že kočka je zdravá a že noční probouzení bylo reakcí na vnější podnět, ne na poruchu chování, aby to měla černé na bílém, kdyby se jí v budoucnu někdo znovu snažil tvrdit, že jde jen o nervy.

Jitka teď spí v té samé posteli, u té samé zdi. Jenom bojler za ní je nový a na nočním stolku svítí malá zelená kontrolka detektoru. Měsíček spí u jejích nohou celou noc, bez přerušení, a nikdo ho už nemusí stahovat z polštáře.