Byt na Sokolské, tři roky nájmu za mrtvého muže

V devatenácti letech se Klára rozhodla, že do svatby přece nemusí spěchat, a přesto se do ní zamilovala tak rychle, že si to sama nedokázala vysvětlit. Poznali se v Ostravě na diskotéce v klubu na Stodolní, kam jela s kamarádkami z pedagogické fakulty oslavit konec zkouškového. Marek stál u baru, měl na sobě koženou bundu, kterou v červnu nikdo jiný nenosil, a smál se něčemu, co říkal jeho kamarád. Klára si pomyslela, že takhle se lidé smějí, jen když jsou opravdu šťastní.

Přišel k ní sám.

„Marek. A ty jsi kdo?" zeptal se a naklonil hlavu ke straně.

„Klára," odpověděla a cítila, jak jí hoří tváře. „Studuju pedagogiku."

„Budeš teda ze mě dělat lepšího člověka?" zasmál se. „Zatancujem si?"

Byl o čtyři roky starší, po vojně, pracoval jako svářeč v místní strojírně a auto měl staré Škoda Octavia, do které investoval víc peněz, než sám vydělával. Klára v něm poznávala energii, jaké se jí v jejím klidném dětství v Havířově vždycky nedostávalo. S ním chodila na koncerty, na výlety do Beskyd, na nedělní oběd k jeho rodičům do Frýdku-Místku, kde vždycky vařili bramboračku a Marek se s otcem hádal o fotbal.

O Vánocích jí koupil prsten – ne zásnubní, jak zklamaně zjistila, ale s malým ametystem, „na začátek", jak řekl. Slíbil pravý prsten, až si vydělá na svatbu, a mluvil o tom, že by mohli žít v bytě po babičce na Sokolské ulici, který zrovna zdědil po smrti prarodičů a potřeboval jen menší rekonstrukci.

V únoru přišel domů s návrhem, který ji vyděsil dřív, než ho dořekl.

„Jedu na sever, do Norska. Kluci z fabriky shání lidi na ropnou plošinu, na montáže. Platí to trojnásobek toho, co bych vydělal tady za tři měsíce. Smlouva je na rok, ale první výplatu chci hned poslat na rekonstrukci bytu."

„Nechci, abys jel," řekla a stiskla jeho ruku pevněji, než chtěla.

„Vrátím se na Vánoce domů, slibuju. A do roka budeme mít prsten, jaký si zasloužíš, a byt hotový."

Odjel v březnu. Volal skoro každý den, občas přes špatný signál, ale volal. V dubnu poslal fotku z helikoptéry, která je vezla na plošinu – usmíval se, měl na sobě oranžovou kombinézu a za ním bylo jenom moře. Před odletem, na radu personálního oddělení firmy, sepsal u ostravského notáře závěť – zaměstnavatel to po montážnících na zahraniční plošiny vyžadoval kvůli pojištění. Kláře o tom řekl jen mimochodem, večer po telefonu: „Napsal jsem tě tam jako dědičku bytu. Kdyby se něco stalo, ať to nejde na tátu s mámou do dědického řízení na roky." Zasmála se tomu tehdy jako hloupému vtipu a rychle to zas zapomněla.

Ten telefonát nepřišel v neděli, jak bylo domluvené. Klára seděla na semináři z didaktiky a najednou jí sevřelo hrdlo, aniž by věděla proč. Večer volala – jednou, podruhé, pětkrát. Nikdo to nebral. Zavolala Tomášovi, jeho kamarádovi, který jel s ním.

Odpověděl po dlouhé odmlce a hlas se mu třásl.

Bylo to jako z filmu, který se díváte polovědomě, protože nechcete věřit, že se skutečně děje. Nehoda na plošině, pád z výšky při opravě potrubí. Zemřel na místě. Kláře se zhroutil svět tak rychle, že nestihla ani plakat, jenom stála uprostřed pokoje s tou fotkou z helikoptéry v ruce a mačkala ji do dlaně, dokud se roh papíru neohnul.

Markova matka, Ivana, se z toho zhroutila úplně. Otec letěl do Norska pro tělo, protože vyřídit repatriaci trvalo skoro tři týdny plné telefonátů, úředních razítek a čekání. Pohřeb byl v květnu, na hřbitově ve Frýdku-Místku, za deště, který nikdo nečekal.

Notář, který Marka pár týdnů před odletem vypravoval, se s dědickým řízením ozval až v srpnu – čekalo se na úřední potvrzení smrti ze Norska a na překlady dokumentů. Ivana se o závěti dozvěděla z předvolání k dědickému jednání a od prvního čtení s tím nesouhlasila. „To je omyl, to musí být omyl," opakovala do telefonu notářské kanceláři, ale závěť byla platná, podepsaná před svědkem a se všemi náležitostmi. Klára, jako jediná osoba uvedená v poslední vůli, zdědila byt na Sokolské. Formální přepis v katastru ale odkládala měsíc za měsícem – nedokázala si představit, že by šla na úřad a nechala vymazat Markovo jméno z listu vlastnictví, a nechtěla se s Ivanou hádat o něco, co bylo v tu chvíli jediné, co jim ještě zbylo společné.

Klára po pohřbu k Ivaně chodila skoro každý den. Vařily spolu čaj, seděly u kuchyňského stolu a mlčely, protože slova by na tu díru stejně nestačila. Bylo v tom i něco, co si Klára nechtěla přiznat: dokud seděla v té kuchyni a poslouchala Ivanu vyprávět o malém Markovi, který jako dítě rozbil okno kopáním míče, měla pocit, že on ještě trochu existuje. Jednou za dva týdny jezdily spolu na hřbitov, měnily květiny, čistily náhrobek.

V červenci, rok a čtvrt po pohřbu, Ivana navrhla dovolenou u moře – Chorvatsko, Makarská riviéra, apartmán, který si rezervovala ještě předloni se svým mužem. „Potřebujeme si vyčistit hlavu," řekla, a Klára souhlasila, i když netušila, proč vlastně jede s matkou muže, kterého ztratila.

Apartmán byl kousek od pláže, s výhledem na moře, které večer měnilo barvu z modré na fialovou. Ivana chodila spát brzy, unavená sluncem, a Klára v noci nemohla usnout. Jedné noci vyšla na balkon a pak dolů, k moři, bosá, s trikem přes plavky.

„Vypadáš krásně a smutně zároveň," ozvalo se z tmy.

Otočila se prudce, skoro připravená ho odbýt, ale zarazila se – v jeho postoji bylo něco, co ji na okamžik zamrazilo, jako by tam stál Marek.

Byl to Jakub, muž kolem třiceti, který tam byl na dovolené sám. Prohodili pár vět o počasí a o moři a ona odešla zpátky nahoru, ale cítila na zádech jeho pohled ještě dlouho po tom, co zabouchla dveře apartmánu.

Zbývaly dva dny do odjezdu. Ivana odpočívala po obědě, Klára šla do místní samoobsluhy koupit vodu a sušenky. U vchodu na ni čekal Jakub, jako by tam náhodou procházel.

„Dáme si kávu?" ukázal na terasu kavárny vedle obchodu.

Ukázalo se, že bydlí ve stejném městě, absolvoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a teď pracuje na krajském úřadě v Ostravě jako analytik. Nedávno se rozešel s přítelkyní a jel se sem sám vzpamatovat. Klára mu vyprávěla o Markovi, o Norsku, o Ivaně, a on ji poslouchal, aniž by ji přerušoval.

„Proč za ní ještě jezdíš, po tolika měsících?" zeptal se nakonec. „Chápu první rok. Ale teď?"

Klára si zamotávala brčko od limonády kolem prstu a dlouho neodpovídala. „Protože když u ní sedím, je to, jako bych mu ještě něco dlužila. Jako bych ho nemohla úplně pustit, dokud ho nepustí ona." Pak dodala tišeji: „A protože nevím, co bych byla, kdybych tam nejela. Kdo bych bez toho vlastně byla."

Vyměnili si čísla. Když se Klára vrátila do apartmánu, Ivana na ni čekala s výrazem, který nevěstil nic dobrého.

„Kde jsi byla tak dlouho?"

„V obchodě. Potkala jsem tam známého."

Ivaně ztvrdly rysy. „Já myslela… myslela jsem, že jsi možná těhotná. Ale když ne…" Odmlčela se a upřela oči na moře za oknem. „Mám přece ještě Petra."

„Cože?!" Klára ucítila, jak jí něco praská v hrudi. Rozplakala se – ne ze smutku, ale z čirého vzteku a úlevy zároveň, že konečně ví, na čem je.

Tu noc už na balkoně nespala. Přemýšlela o dvou letech, které trávila u Ivany, o víkendech obětovaných hřbitovu, o vlastním životě, který se zastavil v okamžiku, kdy zvonil telefon a nikdo nezvedal.

Po návratu do Havířova jí Ivana ještě dvakrát volala s narážkami na Petra, jednou dokonce navrhla, ať se k nim nastěhuje „aspoň na chvíli, ať dům není tak prázdný". Klára to tentokrát odmítla přímo, bez omluv.

V září se s Jakubem začali scházet pravidelně – na kávu, pak na večeři, pak na procházky podél řeky Ostravice. Bylo to jiné než s Markem: méně jisker, víc klidu, a Klára si po dlouhé době uvědomila, že se dokáže smát, aniž by si to vyčítala.

V říjnu šla na hřbitov sama, bez Ivany. Postavila na náhrobek kytici chryzantém a stála tam dlouho.

„Ahoj, Marku. Děkuju za všechno, co bylo. Ale já musím jít dál."

Odešla, aniž by se ohlížela. Před branou hřbitova na ni čekal Jakub, opřený o auto, s rukama v kapsách bundy.

O rok později se vzali v malém kostele ve Frýdku-Místku, na svatbu pozvala i Ivanu, která přišla, seděla vzadu a po obřadu odešla dřív, než začala hostina.

Byt na Sokolské ulici tou dobou stál celé tři roky prázdný, s nájemní smlouvou na energie vystavenou stále na jméno mrtvého muže – Klára ho jako dědička nikdy formálně nepřepsala, protože to pro ni znamenalo definitivně vymazat Markovo jméno z listu vlastnictví, a dokud se o to nikdo nehádal, nechávala to být. Jednoho lednového odpoledne, těhotná v šestém měsíci, zašla s Jakubem na katastrální úřad, vzala si s sebou dědický spis po Markovi, kde figurovala jako jediná oprávněná osoba z jeho poslední vůle sepsané před odjezdem do Norska, a nechala byt přepsat na své jméno. Pak ho o měsíc později pronajala mladému páru z Ostravy za dvanáct tisíc korun měsíčně – ne proto, že by potřebovala peníze, ale proto, že už nechtěla, aby v něm zůstávalo něco, k čemu se musí každý rok vracet.

Ivana se o pronájmu dozvěděla od sousedky z Frýdku-Místku, zavolala Kláře jednou, křičela do telefonu něco o tom, že ten byt patřil jejímu synovi. Klára jí klidně odpověděla, že podle závěti patřil jí, a položila telefon. Víc si spolu nikdy nevolaly.