Deník z Třešňové ulice

Sešit mám v kuchyňské zásuvce, hned vedle letáků z pizzerie na rohu, tam, kam na něj dosáhnu i poslepu. Linkovaný papír, kroužková vazba, na obálce kruh od hrnku s kávou. Uvnitř: dvě stě jedenáct dní čísel. Jednotky inzulínu. Hodnoty glykemie. Co snědla v poledne. Jestli v noci spala.

Moje matka, Jaroslava Nováková, zemřela v úterý v březnu, v zadní ložnici domku v Třešňové ulici na Vinohradech, s pootevřeným oknem, protože i v zimě ráda poslouchala kosy na dvorku. Bylo mi třicet čtyři. Rok předtím jsem se vrátila z Brna, vzdala se bytu a místa vedoucí zákaznického centra, abych se o ni starala v poslední fázi rakoviny slinivky. Bratr Radek zůstal v Ostravě. Posílal tři tisíce korun měsíčně a volal v neděli, hlavně aby se zeptal, jak se jí daří, a nemusel se ptát, jak jsem na tom já.

Barák nebyl žádná sláva – patrová řadovka z osmdesátých let, dneska by měla cenu tak pět a půl milionu, hypotéka splacená ještě za táty. Ale byl matčin, a všichni v rodině to brali jako samozřejmost, tím vágním způsobem, jakým rodiny berou věci jako samozřejmost – že připadne tomu, kdo byl u toho do konce. To jsem byla já.

Radek dorazil devět dní před pohřbem, přijel leasingovým Škoda Kodiaqem, v saku, které si podle mě koupil přímo na tuhle příležitost. Objal mě ve dveřích, jako bychom se roky neviděli, místo abychom spolu mluvili každou neděli skoro celý rok. Prošel dům, rukou přejížděl po zdi na chodbě, a všimla jsem si, že se u příborníku po babičce zastavil o chvilku déle, než bylo nutné.

Na smutečním obědě po obřadu, v sále u kostela svatého Ludmily, nad bábovkou a kávou z automatu, mě našel u věšáku na kabáty.

„Měli bychom probrat ten dům," řekl. „Než se to zkomplikuje."

„Už je to zkomplikované, Radku. Máma je čtyři dny po smrti."

„Nechci – počkej. Polovina je moje. Ze zákona. To víš."

Věděla jsem to. Dědictví ze zákona se v Česku dělí mezi sourozence rovným dílem. Co jsem nečekala, bylo, že mi to řekne šest kroků od smutečních věnců, ještě celý provoněný novým autem z půjčovny.

„Chtěla, abych ho měla já," řekla jsem. „Řekla mi to v únoru."

„Napsala to někam?"

Nenapsala. V tom byl celý problém, ten, na který jsem byla příliš vyčerpaná a příliš zdrcená smutkem, abych ho promyslela, zatímco jsem ve tři ráno odměřovala kapky inzulínu a přerovnávala prostěradla.

Tři týdny nato přišel dopis od advokáta z Brna, jménem Radka, s formální žádostí, aby se dům dal do prodeje a výtěžek se rozdělil podle zákona. Já jsem byla v katastru zapsaná jako spoluvlastnice – máma mě tam přidala v roce 2019 kvůli nějaké daňové věci, které jsme obě rozuměly jen matně – ale spoluvlastnictví platí na obě strany. Mohl si vynutit prodej podílovým spoluvlastníkem. V dopise od jeho advokáta stálo něco o „urychleném zpeněžení nemovitosti", jako by ten dům byl akcie na burze, a ne pokoj, kde jsem mámě přikládala vlhký ručník na čelo, zatímco se mě v polospánku ptala, jestli se už vrátili kosi.

S tím dopisem jsem seděla dva dny. Pak jsem zavolala Blance Dvořákové, ženě, kterou jsem potkala ve skupině pro pečující při hospici – před rokem přišla o manžela a jednou mimochodem zmínila, že pracuje jako právní asistentka v kanceláři na Národní třídě. Nebyla advokátka, ale věděla, kde advokáti drží spisy, a hlavně věděla, na co se ptát.

„Máš po mámě něco psaného," zeptala se mě Blanka u kávy v bistru na Vinohradské, „o tom, co si přála? Klidně i něco, co není závěť?"

Vzpomněla jsem si na sešit. A pak jsem si vzpomněla ještě na něco jiného – další sešit, ne ten zdravotní, ale její vlastní. Poslední měsíce si vedla svůj vlastní zápisník, hlavně nákupní seznamy a citáty, a vzadu tři stránky, kde začala psát věci „pro jistotu". Od její smrti jsem se nedostala dál než za první řádek. Ležel v zásuvce pod tím zdravotním.

Otevřela jsem ho ten večer u kuchyňského stolu. Rukopis se jí od února už třásl, ale dalo se to přečíst. *Dům patří Elišce. Zůstala se mnou. Radek ví, kde je stříbro, kdyby chtěl radši to.* S datem, podepsané, bez svědků, bez notáře. Nebyla to závěť. Ale bylo to něco.

Blanka mi vysvětlila, co to může a nemůže zmoct: samo o sobě to nebylo závazné, ale ve spojení s důkazy o tom, jak nerovnoměrně jsem se na péči podílela – jedenáct měsíců, výpověď z práce, zdravotní záznamy, potvrzení domácí pečovatelské služby, účtenky z lékárny – mi to dávalo důvod žádat u dědického řízení o nerovný podíl, nebo přinejmenším páku k vyjednávání místo toho, abych se nechala zválcovat nuceným prodejem.

Válku jsem nechtěla. Zavolala jsem Radkovi a poprosila ho, ať přijede do domu – ne do advokátní kanceláře, do domu, ke kuchyňskému stolu, kde jsme jako děti jedli cereálie – a podívá se, co mám. Přijel neochotně, pořád v tom saku, jako v brnění.

Rozložila jsem to před něj. Zdravotní sešit. Mámin vlastní zápisník, otevřený na té stránce. Složku faktur od pečovatelky, které jsem platila z vlastních tenčících se úspor, protože pojišťovna nehradila všechno. Výpověď z nájmu bytu v Brně, datovaná týden před stěhováním.

„Nechci tě vyšachovat," řekla jsem mu. „Neprodám příborník po babičce, který má připadnout tobě, ani se nedotknu sbírky mincí v garáži – to je tvoje, vím, že je to tvoje. Ale neprodám tenhle dům zpod sebe devět měsíců po tom, co jsem ji pohřbila."

Radek si mámin vzkaz dvakrát přečetl. Chvíli mlčel. Někde na ulici se rozjela sekačka, jedno z prvních jarních sečení trávy, a otevřeným kuchyňským oknem se dovnitř dostala vůně čerstvě posekané trávy – stejným oknem, které nechávala pootevřené kvůli ptákům.

„Potřebuju peníze, Eliško," přiznal nakonec. „Ne – nechci tě obrat. S Petrou jsme v mínusu s hypotékou na barák v Ostravě. Myslel jsem, že tohle to vyřeší."

„Tím, že vezmeš můj dům, to nevyřešíš," řekla jsem. „Ale můžu udělat tohle: refinancuju hypotéku a vyplatím ti tvůj podíl v tržní ceně, tři miliony, splátky po osmnáct měsíců. Dostaneš notářský zápis o uznání dluhu, já dostanu dům. Tentokrát pořádně, papírově. U notáře."

Nelíbilo se mu to – chtěl to rychleji, chtěl hotovost hned – ale podepsal. Blanka mě spojila s advokátem specializujícím se na nemovitosti, Tomášem Horákem, který smlouvu o vyrovnání sepsal a nechal ji v dubnu zapsat do katastru nemovitostí. Vzala jsem si hypoteční úvěr na první splátku. Zbytek posílám po dvaceti tisících korunách vždycky prvního v měsíci, trvalý příkaz nastavený v bance, vidím ho hned na displeji mobilu, když otevřu aplikaci – zůstatek se pomalu snižuje, minulý měsíc zbývalo milion sedm set tisíc.

Sešit pořád leží v kuchyňské zásuvce. Nevyhodila jsem ho. Někdy v noci pootevřu okno v zadní ložnici, i v září, i když teď v ní nikdo nespí, jenom já, když nemůžu usnout ve svém pokoji, a poslouchám kosy, a přemýšlím o té verzi téhle historky, kde láska nepotřebuje k přežití účetní knihu – a pak zásuvku zavřu a jdu zkontrolovat, jestli platba prošla.