Dopis, který přišel pozdě k adresátovi

Byla jsem tou dobou v lékárně na rohu Vinohradské pět let, a paní Jitku Dvořákovou jsem znala jako pravidelnou zákaznici – přicházela každé úterý pro tlakové kapky a vždycky se zastavila u regálu s bylinnými čaji, i když si nikdy nic nekoupila. Bydlela sama v paneláku kousek odtud, v Praze na Žižkově, v bytě po manželovi, který zemřel před jedenácti lety. Dceru měla v Brně – Terezu, ekonomku, co prý „pořád něco řešila", jak mi jednou řekla s takovým úsměvem, který nic neznamená, jen zakrývá.

Toho listopadového odpoledne přišla později než obvykle, venku už byla tma a padal první mokrý sníh, který se hned měnil v břečku na chodníku. Koupila si krabičku paralenu a dlouho stála u pokladny, jako by chtěla ještě něco říct. Nakonec jen položila na pult obálku a zeptala se, jestli bych ji mohla hodit do schránky, protože jí prý bolí koleno a k poště na Seifertově je to z jejího bytu do kopce. Napsala na ni adresu rukou, trochu roztřesenou, a známku nalepila nakřivo.

Vzala jsem tu obálku a dala ji do kapsy pláště, slíbila, že ji cestou domů hodím do schránky u tramvajové zastávky. A pak jsem na ni úplně zapomněla – kapsa pláště, který jsem přes zimu nenosila každý den, protože jsme měli v lékárně vytápěno a venku mrzlo jen občas.

Paní Dvořáková zemřela o tři týdny později, v noci, doma, na infarkt. Volali mi to sousedé, protože jsem jí občas nosila léky až domů, když nemohla ven. Na pohřeb přijela dcera Tereza z Brna, celá v černém, s kyticí bílých lilií, kterou objednala u nejdražšího květinářství na náměstí. Stála u hrobu na Olšanech a plakala tak, že ji museli podpírat.

Kabát jsem si vzala na sebe znovu až po Vánocích, když napadl skutečný sníh a venku mrzlo víc než minus deset. Sáhla jsem do kapsy pro rukavice a nahmatala tu obálku. Srdce mi kleslo – věděla jsem hned, co to je, a věděla jsem, že už je pozdě.

Dva dny jsem přemýšlela, co s ní udělat. Nakonec jsem sehnala telefonní číslo na Terezu přes sousedku a zavolala jí. Řekla jsem jí pravdu, bez omluv, bez výmluv – že mám dopis od její matky, který měl dojít, než zemřela, a že jsem selhala.

Sešly jsme se v kavárně U Provaznice, kousek od Václavského náměstí. Tereza přišla v kabátě, který vypadal drahý, s kufříkem od notebooku, jako by přijela rovnou z jednání. Objednala si espresso a nedotkla se ho. Podala jsem jí obálku přes stůl a ona ji otevřela rovnou tam, mezi šálky a cukřenkou.

Čtyři strany, psané rukou, s tím drobným zdobeným písmem, jaké mívají ženy narozené kolem roku 1950. Sledovala jsem, jak jí ruka s dopisem klesá níž a níž, až ho položila na stůl a zakryla si ústa dlaní. Matka jí v tom dopise psala, že místo věnce na pohřeb by radši dostala jednu růži teď, dokud ji může cítit. Že místo kávy, kterou si lidé dají po obřadu, by radši uvařila kávu podle staré babiččiny receptury a vypily by ji spolu doma na Žižkově. Že by radši šly na oběd do restaurace U Kalicha, kam spolu chodívaly, když byla Tereza malá, a matka by zaplatila, protože to prý vždycky chtěla.

Na konci byl dodatek psaný jinou propiskou, jako by ho přidala později: že miluje slunečnice a že by je ráda dostala aspoň jednou, ne až na hrob.

Tereza seděla bez pohybu skoro deset minut. Pak vytáhla telefon, otevřela si tam bankovní aplikaci a ukázala mi obrazovku – měla domluvenou schůzku s realitní kanceláří na příští týden, chtěla prodat matčin byt na Žižkově, protože jí prý „nikdo nebude platit dvě nájmy, jedno bydlení stačí". Řekla mi to skoro jako omluvu, jako by chtěla, abych pochopila, že to nedělá ze zlé vůle, jen z rozumu.

O tři dny později mi zavolala znovu. Řekla, že tu schůzku s realitkou zrušila. Že byt na Žižkově nechá tak, jak je, se vším nábytkem, s maminčinými hrnky i s tím ubrusem na stole, protože tam bude jezdit – ne o svátcích, ne na výročí, ale obyčejně, jednou za měsíc, prostě tak.

A pak mi řekla ještě jednu věc, kterou jsem si zapamatovala přesně, protože ji vyslovila úplně klidně, bez slz: že místo věnce na hrob koupila třicet sazenic slunečnic a zasadila je na zahrádce u chaty v Posázaví, kam s matkou jezdívaly. Že tam pojede každé léto a bude se dívat, jak kvetou.

Do lékárny už nechodí – nemá proč, adresu má teď jinou. Ale jednou v červenci mi poslala fotku e-mailem: záhon slunečnic, vysokých, žlutých, a pod nimi lístek zapíchnutý na klacíku, na kterém stálo jenom: *Mami, tohle je za ten dopis, co přišel pozdě. Ale já jsem přišla včas aspoň jednou.*