Dům na Vinohradské hořel dřív, než jsem chlapa vůbec dovnitř

Bylo čtvrt na jednu v noci, dvanáctého července, a já stála v županu na balkoně bytu ve třetím patře na Vinohradské v Brně, protože jsem nemohla spát. Dole na ulici projížděl bílý Škoda Fabia s nápisem donáškové služby na boku, pomalu, jako by řidič hledal adresu nebo se prostě jen toulal. Kouř jsem ucítila dřív, než jsem ho viděla — přes ulici, dům s cihlovou fasádou a dřevěnými okenicemi, ze kterého najednou vylétl oranžový záblesk jako z otevřených kamen.

Ten kluk z Fabie — později jsem se dozvěděla, že se jmenuje Tomáš Vrba, je mu šestadvacet a rozváží pizzu pro místní bistro — zastavil tak prudce, že gumy zaskřípaly. Vycouval, vjel na příjezdovou cestu a vyskočil z auta bez telefonu, protože ho nechal nabíjet doma po hádce s přítelkyní. Křičel na dvě auta, co jely kolem, mávaje rukama, ale nikdo nezastavil — v tuhle hodinu lidi nezastavují, mají strach, myslí si, že je to past nebo opilec.

Já jsem zatím volala na linku sto padesát, ruce se mi třásly tak, že jsem dvakrát špatně zmáčkla číslo. Než operátorka zvedla telefon, Tomáš už byl u zadního vchodu domu a mizel v kouři.

Slyšela jsem ho křičet skrz otevřené okno mého balkonu: „Je tu někdo? Haló, je tam někdo?"

V domě bydlela rodina Novákových — o tom jsem se dozvěděla až druhý den od sousedky, paní Dvořákové, která je znala léta. Osmnáctiletá Veronika hlídala v tu noc sourozence, protože rodiče byli na svatbě v Olomouci a vrátit se měli až ráno. Měla v náručí dvacetiměsíční sestřičku, vedle sebe dvě třináctileté dvojčata. Tomáš je všechny čtyři vyvedl zadními dveřmi ven, na trávník, kde už štěkal sousedský špic pana Kolomazníka, který se vzbudil hlukem a teď pobíhal kolem plotu jako pominutý.

Zdálo se, že je po všem. A pak Veronika vykřikla jméno, které jsem odtud, z balkonu, jasně slyšela: „Anežka! Anežka je pořád vevnitř!"

Šestiletá holčička, které rodina říkala Anežka nebo taky „Ančí", zůstala v domě. Tomáš se otočil a šel zpátky dovnitř. Neváhal ani vteřinu — aspoň mně to tak připadalo, i když jsem stála přes ulici a možná jsem si tu vteřinu jenom domyslela, protože jsem chtěla, aby tam byla.

Požár mezitím zesílil. Z oken v patře šlehaly plameny, sklo pukalo jedno po druhém jako výstřely. Přijela první hasičská cisterna, ale hasiči ještě natahovali hadice, ještě se oblékali do zásahových obleků — na to, aby vešli dovnitř, potřebovali čas, který holčička neměla.

Uvnitř bylo slyšet Tomáše volat jméno znovu a znovu, hlas čím dál chraptivější od kouře. Sama jsem si pomyslela, že tam ten kluk umře zbytečně, že to je dům plný ohně a on nemá ani helmu, ani masku, jenom tričko, které si později přitiskl na ústa.

Pak, jak mi to popsal jeden z policistů, co dorazili s kamerou na hrudi, Tomáš zaslechl pláč. Slabý, přerušovaný, skoro ztracený v praskotu ohně. Klekl si na podlahu, kde byl vzduch trochu čistší, a plazil se pod nejhustší vrstvou kouře k obývacímu pokoji. Tam našel Anežku — schoulenou za pohovkou, sama, vyděšená k nepříčetnosti.

Cesta zpátky, kudy přišel, už byla zatarasená plameny. Zbývalo jediné: schodiště nahoru, do ložnice v patře. Tomáš vzal holčičku do náruče a vyběhl nahoru, i když věděl, že nahoře může být hůř. Pěstí rozbil okno — do masa se mu zařízl kus skla, řez táhnoucí se skoro přes celé předloktí. A pak se stalo něco, co ho skoro připravilo o čas: šňůra od žaluzie se holčičce omotala kolem nohy, právě když se místnost plnila dalším kouřem.

Nepanikařil. Opatrně jí nohu vyprostil z provázku, přestože každá vteřina navíc znamenala víc kouře v plicích obou. Anežka se bránila, nechtěla skočit — kdo by v šesti letech chtěl skočit z okna v patře. Tomáš ji sevřel pevněji, otočil ji tělem k sobě, aby dopadla na něj, a skočil.

Ve vzduchu se stočil bokem, aby náraz vzal on, ne ona.

Kamera na hrudi jednoho z policistů, kteří právě dobíhali k domu, zachytila okamžik, který pak obletěl celé Česko: Tomáš vypotácel se z kouře, zakrvácený, sotva stál na nohou, s Anežkou v náručí. Předal ji policistům do rukou a teprve pak se skácel na trávník.

Ale ani tehdy se neptal na sebe. „Je to dítě v pořádku?" opakoval znovu a znovu. „Prosím vás, řekněte mi, že je v pořádku."

Byla. Anežka vyvázla s lehkým poraněním nohy. Všech pět dětí přežilo. Tomáše odvezli do Fakultní nemocnice Brno s popáleninami, nadýcháním kouře a hlubokou tržnou ránou na paži, kde musel dostat přes dvacet stehů. V nemocnici ležel čtyři dny.

Když mu pak lidi začali říkat hrdina, on to odmítal. Tvrdil, že udělal jenom to, co by čekal od kohokoliv jiného, kdyby v podobné situaci byla jeho rodina. „Stálo to za to," řekl novinářům, co stáli před nemocnicí. „Úplně za to stálo."

O tři měsíce později, v říjnu, dostal Tomáš od hasičského sboru Jihomoravského kraje čestné uznání za civilní odvahu — na slavnostním předání v Nové radnici v Brně, kam přišel ještě s obvazem na paži. Anežka mu tam přišla podat kytici, kterou jí pomohla vybrat maminka — bílé růže, protože prý slyšela, že se to hodí k medaili.

Já jsem toho večera z balkonu neviděla víc než záblesk a siluetu, co běžela do ohně a pak zase ven. Ale ten obraz mám dodneška — jak vybíhá z kouře s dítětem v náručí a padá, a přitom se ptá jenom na jedno: je v pořádku?

Ten dům přes ulici teď stojí opravený, s novou fasádou, a paní Nováková tam každý rok o prázdninách grilluje na dvorku a zve sousedy. Tomáš prý chodí kolem jednou za čas, prohodí pár slov, nikdy dlouho nezůstává. Nechce, aby se z toho dělala velká věc. Ale Anežka, teď už osmiletá, mu vždycinterakce, ho vidí, přiběhne a obejme ho kolem nohou, než stačí cokoliv říct.