Dvacet osm korun za jízdenku do Krkonoš

Kubovi bylo osm let, když si na kartičku ve školním sešitě na přírodovědu začal počítat peníze. Nikdo ho k tomu nenutil — nikdo ho o to ani neprosil. Ale každou neděli, když pro něj táta přijížděl k paneláku na Vinohradské v Hradci Králové starou škodovkou octavia, kluk věděl, že po návratu ho čeká výslech.

„No a co, zase tě vzal za tu svoji přítelkyni?" ptala se matka, Jana, a sedala si naproti synovi u kuchyňského stolu, na kterém chladla rajská polévka.

Kuba přikyvoval, protože lhát neuměl. A Jana se pak rozesmála tím hořkým, dospěláckým smíchem, který si děti pamatují do konce života.

„Tvůj táta žádný táta není. Je to zbabělec, co nás opustil kvůli nějaké kadeřnici z Pardubic. Pamatuj si to."

Kuba si to pamatoval. Ne proto, že by chtěl — prostě neměl na výběr. Bylo mu osm let a už věděl, že v tomhle domě má pravda o tátovi jedinou barvu: černou.

U táty to bylo naopak. Petr, který teď bydlel v garsonce na Starém Městě nad pekárnou, odkud vždycky vonělo koláči, měl svou vlastní verzi.

„Tvoje máma vzala všechno. Auto, byt po babičce, i tu televizi, co jsem koupil na splátky. Štve tě proti mně, synku, měj to na paměti."

A tak to šlo, týden co týden, dva domovy, dvě pravdy, jedno dítě roztržené uprostřed jako list papíru.

Kuba se naučil umění, které by žádný osmiletý kluk znát neměl — umění mlčet. Na tátovu otázku „jak se má máma" odpovídal „dobře". Na maminu otázku „co jste s tátou dělali" odpovídal „nic zajímavého". Schovával si v sobě všechno, co viděl: tátovu novou přítelkyni jménem Lenka, která mu pekla jablečný závin a nikdy se na nic zlého neptala; a maminu samotu, když si večer sedala na balkon s cigaretou, přestože před třemi lety přestala kouřit.

Rok utíkal za rokem. V páté třídě přestal Kuba jezdit k tátovi každý druhý týden — nejdřív kvůli „bolavému kolenu", pak kvůli „písemkám", nakonec úplně bez důvodu, prostě řekl „nechci" a odešel z pokoje. Petr volal, nechával vzkazy, nakonec volat přestal úplně. Jana říkala, že je to přirozené, že si děti vybírají toho rodiče, který je má radši.

Nikdo se Kuby nezeptal, jestli vůbec chtěl vybírat.

***

Uplynulo jedenáct let. Kubovi bylo devatenáct, studoval stavební fakultu ČVUT a bydlel na koleji na Strahově v pokoji, který sdílel s klukem z Ústí nad Labem posedlým posilovnou. Domů do Hradce jezdil zřídka, hlavně na svátky, a tyhle návštěvy vždycky končily stejně — bolestí hlavy a pocitem, že mu někdo svírá hruď v pěst.

Jana, teď padesátiletá, sama, pracující jako účetní ve stavební firmě, mluvila o Petrovi pořád se stejným opovržením jako kdysi. Jenže teď už Kuba nemlčel jako dřív.

„Mami, on patnáct let platil alimenty. Pravidelně. Viděl jsem výpisy, když jsem ti loni pomáhal s daněma."

„To proto, že ho k tomu donutil soud. Bez soudu by ti nedal ani korunu."

„Jak to víš? Nikdy jsi s ním nemluvila. Já jsem s ním sedm let nemluvil, protože jsi mi namlouvala, že mě nechce vidět."

Jana odložila vidličku. Za oknem cukal vítr s prostěradlem, které si sousedka z přízemí sušila na šňůře — ta samá, co už léta krmila toulavého kocoura jménem Skvrňák, co bydlel pod schody.

„Kubo, já jsem tě jenom chtěla chránit."

„Chránit před čím? Před vlastním tátou?" Kuba vstal od stolu, židle zaskřípala o dlažbu. „Víš, co si pamatuju z dětství? Nepamatuju si prázdniny, nepamatuju si veselé Vánoce. Pamatuju si počítání, komu dlužím věrnost. Bylo mi osm a počítal jsem, mami."

Ten večer odešel, aniž by dojedl večeři. Papírek s tátovým telefonním číslem, které si před dvěma lety zapsal z Facebooku, ale nikdy nezavolal, ležel v peněžence celé měsíce, ohmataný na rozích.

Zavolal až v březnu, seděl na schodech koleje, vedle sebe kelímek s vychladlou kávou z automatu.

Petr do telefonu neplakal — ale hlas se mu zlomil, když řekl, že si každý den kontroloval Messenger, že Kubovi koupil dárek k osmnáctinám, malý gravírovaný kapesní nožík z trhu v Kutné Hoře, a že ho pořád má v šuplíku, protože ho neměl komu dát.

Setkali se o týden později v kavárně na Malé Straně. Petr měl teď šedivé spánky a vrásky, které si Kuba nepamatoval. Lenka, jeho žena devět let, nepřišla — řekla, že tohle setkání musí patřit jen jim dvěma.

Nebyly žádné velké scény. Byl tam kapesní nožík položený na stolku mezi šálky a Petr, který tiše řekl: „Nechci, abys mámu nenáviděl. Chci jen, abys znal celý příběh, ne jen polovinu."

***

Skutečná změna ale nepřišla od táty, nýbrž od samotné Jany — půl roku poté, v říjnu, kdy synovi zavolala s prosbou, ať přijede, protože „mu musí něco říct, a po telefonu to nejde".

Kuba přijel v sobotu. Matku zastihl u stolu, na kterém ležela složka s dokumenty — ne rozvodové papíry, ale něco jiného: výtisky z terapie, na kterou čtyři měsíce chodila, aniž by to syn věděl, k psycholožce v ulici Na Kavčím trhu.

„Terapeutka mi řekla něco, co jsem slyšet nechtěla," začala Jana, aniž zvedla oči od složky. „Že jsem z tebe jedenáct let dělala zbraň proti tvému otci. Že to, čemu jsem říkala ochrana, byla ve skutečnosti moje pomsta, a účet za ni jsi platil ty."

Kuba se posadil a mlčel.

„Mám pro tebe ještě něco." Matka vytáhla ze složky obálku. Uvnitř byl výpis o převodu na dvacet osm tisíc korun — částka, kterou si roky schovávala „naschvál", jak to sama nazvala, z alimentů, které nikdy úplně neutratila na syna, protože se bála, že „bude mít v případě čeho důkaz, že jí Petr dával málo". „Je to tvoje. Vždycky to bylo tvoje. Chci, abys to vzal a udělal s tím něco pro sebe, ne pro žádného z nás."

Nebylo tam objetí, nebyly slzy rozlité po celém bytě. Jana vstala, přešla k oknu, za kterým právě dvorem procházel kocour Skvrňák, a řekla jen:

„Nežádám, abys mi hned odpustil. Žádám jen, abys přestal počítat."

Kuba obálku vzal. O týden později si koupil jízdenku na vlak do Krkonoš — dvacet osm korun, levná sezónní nabídka — a jel tam sám, aby poprvé v životě strávil víkend, který patřil jenom jemu, bez účtu, komu je co dlužný.