Jediná ta, co je neporodila

Jmenuji se Renata, je mi padesát dva let a bydlím v Olomouci, v domě na okraji Nové Ulice, kde žiju už jednadvacet let. Nastěhovala jsem se sem v den, kdy jsem si vzala Miroslava, vdovce se dvěma chlapci, dvojčaty Jakubem a Davidem, kterým tehdy byly tři roky. Jejich matka Lenka zemřela na rakovinu slinivky jen pár měsíců před tím, než jsem Miroslava potkala na svatbě společné kolegyně z práce. Zůstal sám, zdrcený, se dvěma malými syny, kteří tehdy ani nechápali, proč se maminka už nevrátí z nemocnice.

Nikdy jsem se nesnažila Lenku nahradit. Od začátku bylo jasné, Miroslavovi i chlapcům, jak postupně rostli, že jsem tam nebyla proto, abych něco smazala, ale proto, abych byla. Abych dělala to, co je potřeba. Vodila jsem je do školky na Rooseveltově, vařila jim, hlídala je, když měli horečku, chodila na každé rodičovské sdružení, naučila se jim stříhat vlasy, protože se třikrát objevily vši, a plakala jsem s nimi pokaždé, když je něco bolelo. A postupně, bez jakéhokoli plánu, jsem se jim stala matkou ve všem, na čem záleží, i když jsme nikdy nepřestali mluvit o Lence, dívat se na její fotky z chaty v Beskydech, zmiňovat ji přirozeně v řeči.

Co málo lidí vědělo, dokonce ani samotní chlapci až donedávna, je to, že jsem nemohla mít vlastní děti. Lékařský nález, objevený ještě před Miroslavem, mi tu cestu zavřel navždy. Dlouho jsem si myslela, že nikdy nepoznám, jaké to je vychovávat dítě. Jakub a David, aniž by to tehdy tušili, tu prázdnotu zaplnili způsobem, za který jim nikdy nebudu moct dost poděkovat.

Miroslav zemřel před pěti lety, infarkt, rovnou za volantem na D35 cestou z Přerova. Zůstala jsem vdovou se dvěma třináctiletými kluky na krku. Právně jsem jejich matkou nebyla, žádný papír mě k nim nevázal, a vzpomínám si, jak mi jeho sestra, v dobré víře, radila, že by pro ně možná bylo lepší žít u Lenčiny sestry, která bydlela ve větším bytě v Brně a vydělávala víc. Ani jednou jsem o tom nepřemýšlela. Byli to moji synové, s papírem nebo bez něj, a tak jsem pokračovala dál, brala jsem noční i víkendové směny na traumatologii v Olomouci, abych je uživila a vychovala.

Jakubovi a Davidovi bylo osmnáct před třemi týdny, sešlo se to na sobotu 4. dubna. Naplánovali jsme obyčejnou večeři doma, bez okázalostí, na velké oslavy jsme nikdy neměli peníze navíc. Po foukání svíček, když jsem sbírala talíře ze stolu, mě David poprosil, abych si sedla, že se mnou chtějí probrat něco důležitého.

Sevřelo mi to žaludek. Myslela jsem, že přijde řeč na stěhování, na studium někde daleko, na něco, co jsem tak jako tak dřív nebo později čekala.

"Renato," začal Jakub, oslovoval mě jménem, jak to dělal odjakživa, i když jsem pro ně byla matka ve všem kromě papíru, "o tomhle jsme spolu mluvili měsíce. Víme, že jsi chtěla mít vlastní děti, že jsi nemohla, a stejně jsi nám dala všechno, co matka dává svým biologickým dětem, a nic jsi za to nechtěla."

David pokračoval, oči už mu blyštěly. "Zjišťovali jsme si to, mluvili se sociální pracovnicí z úřadu. Je tu v Olomouci dětský domov, holčičky, čekají na rodinu. Chceme, abys s námi jela se poznat, bez žádného závazku, jen se podívat. A jestli budeš cítit, že chceš jít do pěstounství nebo osvojení, pomůžeme ti, penězi, časem, čím bude potřeba. Už jsme dospělí, už můžeme pracovat, můžeme se reálně podílet. Chceme, abys měla šanci být mámou od začátku, tak jako jsme my cítili, že jsi byla naše, i když to žádný papír nikdy neřekl."

Dlouho jsem nedokázala nic říct. Slzy mi tekly samy a oba mě objali, nemotorně, jak to vždycky dělali, když chtěli ukázat lásku, dva vysocí mladí muži, kteří jako malí usínali s rukou zaklesnutou do mojí.

Následující týden jsme jeli společně do dětského domova. Seznámila jsem se s několika holčičkami, ale byla tam jedna, Barborka, tři roky, s vážným pohledem, který mi z nějakého důvodu připomněl Jakuba a Davida v době, kdy jsem je poznala, dva malé chlapce, kteří příliš brzo přišli o toho, kdo je měl rád.

Pěstounský proces jsme zahájili hned ten měsíc. Papírování se táhlo, úřad v Olomouckém kraji žádal další posudky, psycholožka přijela domů dvakrát, jednou přišla nečekaně i v době, kdy jsem byla ještě ve službě, a kluci jí sami otevřeli a čekali se mnou na gauči, až se vrátím. Trvalo to déle, než jsem čekala, skoro dva měsíce místo slibovaných tří týdnů, a párkrát jsem v noci po směně seděla u kuchyňského stolu s hromadou formulářů a myslela si, že to celé spadne.

Rozhodnutí přišlo v úterý 13. října, ve druhé polovině dopoledne, telefonátem od sociální pracovnice Mgr. Dvořákové. Barborka ke mně mohla nastoupit do předpěstounské péče. Jakub byl zrovna na směně v autoservisu na Hamerské, kde dělal od léta jako učeň, David měl přednášku na Univerzitě Palackého. Napsala jsem jim oběma stejnou zprávu, jedno slovo: "Jede." Oba mi odepsali během minuty.

Barborka přijela v pátek po poledni, s malým kufrem a jedním plyšovým králíkem, kterého nechtěla nikomu pustit z rukou. Stála na chodbě bytu, který znala jen z jedné předchozí návštěvy, a dívala se na schody, jako by čekala, že se za ní někdo vrátí. Jakub se dřepl na její úroveň, ne blízko, jen tak, aby na ni nebyl vidět shora, a řekl jí, že tohle teď je i jeho dům, a že bude taky doma, až se vrátí ze servisu. David přinesl talíř s houskou a marmeládou, protože nikdo nevěděl, co jí přesně chutná, a postavil ho na stůl bez jediného slova, tak jak to dřív dělala pro ně Lenka, i já, aniž bychom to kdy jeden druhému říkaly.

Dnes, tři týdny po tom rozhovoru u stolu po večeři, sedím u stejného stolu a dívám se, jak Barborka skládá kostky z lega, které jí koupil David ze svého prvního platu z brigády. Jakub ji učí jména dílů od auta, úplně bezpředmětně, protože ona poslouchá, jako by to byla nejzajímavější věc na světě. Nemám žádný papír, který by řekl, že jsem matka ani jejich, ani její. Mám ale rozhodnutí odboru sociálních věcí magistrátu, podepsané razítkem, které mi dovoluje mít Barborku v předpěstounské péči na dobu šesti měsíců, než se rozhodne o další formě péče, a mám dva syny, osmnáct let, kteří si sedli ke stolu a vrátili mi zpátky to, co jsem jim dávala sedmnáct let, aniž bych o to kdy prosila.