Ta žena odnaproti nahlásila můj plot, že je o dva centimetry vyšší, než povoluje vyhláška. Dopadlo to tak, že nakonec stála na ulici a brečela.

Paní odnaproti nahlásila můj plot, že je o dva centimetry vyšší, než povoluje vyhláška. Dopadlo to tak, že nakonec stála na ulici a brečela.

Bydlím v ulici Nad Výtopnou v Hradci Králové už nějakých jedenáct let. Je to taková ta čtvrť, kde se lidi ještě zdraví, i když se neznají. Pošťačka nám nechává balíky u sousedů, když nejsme doma, a v zimě si půjčujeme hrabla na sníh. Ticho, klid, zahrady. Přesně kvůli tomu jsem si ten domek po babičce nechala a neprodala ho developerovi, který mi za něj nabízel čtyři miliony.

Pak se do protějšího domu nastěhovala paní Srbková. Už když stěhováci vynášeli z auta její bílý kožený gauč, stála na chodníku a dirigovala je tak hlasitě, že ji bylo slyšet až k nám do kuchyně. První týden jsme si vyměnily jen letmé pozdravy. Druhý týden mi zaklepala na dveře.

„Dobrý den," řekla, „já jsem se chtěla jen zeptat, jestli plánujete něco s těmi popelnicemi. Ty přece nemůžou stát vidět z ulice. Hyzdí to celou ulici."

Usmála jsem se. „Ty popelnice tam stojí patnáct let. A popeláři si je sami nechávají vyvážet z toho místa."

Od té doby to šlo z kopce. Jednou to byl věnec na dveřích, že je „příliš kýčovitý". Podruhé prý moje hortenzie přerůstají na její stranu plotu. Přitom ten plot dělí pozemky od roku 1968 a hortenzie jsou u něj vysazené ještě po babičce.

Jedno ráno mě zastavila na ulici, když jsem šla pro rohlíky.

„A nezdá se vám, že ten váš plot je nějaký vyšší, než by měl být?" zeptala se s kávou v ruce. Vypadala, jako by na ten okamžik čekala celou noc.

„Stojí tam ode dne, kdy jsem se narodila," odpověděla jsem. „Ale díky za starost."

Neřekla nic. Jen si mě přeměřila od hlavy k patě, otočila se na podpatku a odkráčela. Ten den jsem si všimla, že mi v podpaží vyrazil pot, i když bylo chladno.

O týden později jsem přišla z práce a na poštovní schránce visel oranžový lístek. Oznámení o zahájení kontroly. Podezření na porušení stavebních předpisů. Někdo nahlásil, že můj plot je o dva centimetry vyšší, než povoluje územní vyhláška pro náš obvod.

Nemusela jsem hádat, kdo to byl. Druhý den ráno stála na své příjezdové cestě s hrnkem v ruce a pozorovala mě, jak si ten lístek znovu čtu. Usmívala se. Spokojeně. Až moc.

„Pravidla jsou pravidla," zavolala na mě přes ulici. „Možná si teď budete dávat pozor, než začnete něco obcházet."

Neřekla jsem jí na to ani slovo. To, co chtěla, byla hádka. Scéna. Něco, co by mohla vyprávět dál. Místo toho jsem lístek složila, strčila do kapsy a zmizela domů. Slyšela jsem, jak si za mými zády povzdechla.

Kontrola byla naplánovaná na čtvrtek v osm ráno. Paní Srbková si evidentně vzala volno. Když inspektor z úřadu, takový padesátník v šedivé bundě, procházel podél plotu a měřil laserovým metrem, stála u svého plotu s rukama založenýma na prsou. Každou chvíli se neudržela.

„No? Je to tam? Už to vidíte?"

Inspektor nic. Jen si cosi zapisoval do bloku, obešel plot z druhé strany, přeměřil sloupky. Jednou, podruhé. Nahlédl do katastrální mapy v tabletu.

Paní Srbková přešlapovala na místě. Z kuchyně jsem ji slyšela, jak si povzdechla, když inspektor znovu přiložil metr ke hraně pletiva.

Nakonec blok zavřel.

„Tento plot plně odpovídá předpisům. Žádné porušení tady nevidím."

Ruka s hrnkem se jí zatřásla. Káva jí cákla na botu. Otevřela pusu, jako by se chtěla zeptat, jak je to možné, ale inspektor nebyl hotový.

„Ale…" otočil se k jejímu domu. „Je tady něco jiného, na co bych se rád podíval."

Ukázal na její příjezdovou cestu. Přesněji na přístřešek, který si nechala postavit začátkem léta. Velká dřevěná konstrukce s plexisklovou střechou. Parkovala pod ní to svoje SUV.

„Vidím tady přístřešek pro auto. Máte na něj stavební povolení?"

Paní Srbková ztuhla. Přešlápla z nohy na nohu. „No, to je… já myslela, že na takovou drobnost…"

„Tahle drobnost má plochu přes pětadvacet metrů čtverečních," řekl inspektor. „To vyžaduje ohlášení, minimálně. Podejte mi projektovou dokumentaci."

Neměla ji. Samozřejmě, že neměla. Nechala si ten přístřešek udělat od jednoho známého na černo, bez papírů, bez statiky, bez čehokoli. A teď stála uprostřed své dokonalé příjezdové cesty, obličej bílý jako ten gauč, a drmolila cosi o tom, že to přece není nic velkého.

Inspektor si zapsal poznámku a podal jí předvolání k doplnění dokumentace. Do třiceti dnů.

Vytáhla z kapsy kapesník, ale ruce se jí třásly tak, že jí upadl na dlažbu a ona se pro něj ani nesehnula.

Když inspektor odjel, zůstala tam stát. S tím hrnkem v ruce. A najednou z ní vyhrknul pláč. Tichý, skoro dětský.

Já jsem se k ní nepřiblížila. Neobjala jsem ji. Neřekla jsem jí, ať se uklidní. Prostě jsem se otočila, podala inspektorovi ještě jednu kopii starého zaměření z roku 2007, kterou si vyžádal, a zamkla branku.

Ale večer jsem udělala jednu věc. Vytáhla jsem ze skříně šanon s názvem „Pozemek" a našla v něm výpis z katastru, kde bylo černé na bílém napsáno, že můj plot stojí přesně tam, kde stál v roce 1968, a že jeho výška je v souladu s územní vyhláškou z roku 2011. Naskenovala jsem to do počítače, uložila jako PDF a poslala to starostovi obvodu s krátkým dopisem. Napsala jsem, že by mě zajímalo, kolik anonymních podání je ročně podáno na adresy v naší ulici, a jestli by nestálo za to zavést poplatek za opakované nedůvodné podněty.

Odpověď přišla do dvou dnů. Úřad eviduje devět podání na naši ulici za posledních šest měsíců. Z toho osm se týkalo mého domu.

Paní Srbková dostala od inspekce usnesení: doložit dokumentaci k přístřešku do konce měsíce, jinak hrozí pokuta až sto padesát tisíc korun a řízení o odstranění stavby.

Přístřešek paní Srbkové stojí dodnes. Prázdný, s plexisklovou střechou zaprášenou od pylu. Auto parkuje na ulici, protože se bojí, že jí konstrukce spadne na kapotu.

Ráno k němu jdu s hrnkem kávy a opírám se o vlastní plot. Paní Srbková mě uvidí z okna a stáhne roletu o kousek níž. Přejedu prsty po horní hraně prken — přesně tam, kde má být, devadesát osm centimetrů, ani o milimetr víc.