Hostina bez hostitelky

Jmenuju se Vojtěch a už patnáct let provozuju restauraci U Tří lip v Brně, kousek od Lužánek. Za tu dobu jsem viděl stovky oslav, svateb, firemních večírků, a naučil jsem se jedno – nikdy nepodceňujte organizátorky. Ty ženy mají v hlavě rozpis na minuty a v kabelce smlouvu na všechno. Jedna z nich, Tereza, ke mně chodila roky. Malá, energická blondýna s diářem tlustým jak telefonní seznam. Firma Tereza Nováková Eventy. Když zavolala, člověk zpozorněl.

Jednoho červnového dopoledne mi zvonil mobil. „Vojto, potřebuju velkou rezervaci. Rodinná oslava.“ Tereza mluvila rychle, v pozadí klapala klávesnice. „Osmdesát osm lidí. Gudelovská usedlost, výhled na přehradu. Menu degustační, tři chody. Víno moravské, žádný dovoz. Termín za šest týdnů.“ Cvakla do sluchátka a já už měl v mailu podklady. Bylo to přesné, profesionální, bez emocí. Taková byla v práci vždycky – laser.

Během příprav jsem ji potkal dvakrát. Osobně působila tišeji, skoro plaše. Když ochutnávala vzorky, kývala jen tak napůl, jako by se omlouvala, že vůbec dýchá. Jednou s sebou měla matku, paní Jitku. Ta žena prošla chodbou, aniž by pozdravila personál, rozhlédla se a prohodila: „No, na takovou díru to ujde.“ Tereza zčervenala, ale neřekla nic. Schoval jsem se za bar a radši míchal citronádu.

Den před akcí, v pátek odpoledne, mi Tereza volala znovu. Hlas měla zvláštně plochý. „Vojto, rušíme objednávku. Celou. Menu, obsluhu, výzdobu. Všechno.“ Vyprskl jsem kávu. „Terezo, vždyť to máte za pár hodin! Chápete, že storno poplatek je padesát procent? To je skoro sto dvacet tisíc!“ Na druhém konci zaskřípala židle. „Pošlete fakturu na firmu. Zaplaťte si klidně celou částku. Ale žádný talíř, žádná sklenička, žádný ubrousek od vás zítra neodejde. Mými rodiči mi bylo sděleno, že pro mě u stolu nemají židli. Tak ať nemají ani polévku.“ A ještě dodala, už tišeji: „Ta usedlost stojí na hypotéce, kterou splácím já. Katastr má na listu vlastnictví moje jméno, ne jejich. Tak ať si klidně zvou, koho chtějí – jen ať to zaplatí sami.“ Zavěsila. Chvíli jsem zíral na telefon. Pak jsem poslechl. Zavolal jsem do kuchyně, šéfkuchař na mě sprostě vybafl, ale co mohl dělat.

V sobotu večer jsem se u usedlosti zastavil ještě jednou, oficiálně kvůli vratným bednám od vína, které jsme tam nechali při přípravách. Postavil jsem dodávku kousek od brány a čekal, až mi otevřou správce – nebyl tam. Zůstal jsem tedy stát mezi keři u plotu, odkud jsem měl výhled na příjezdovou cestu, a přiznávám, zvědavost zvítězila nad slušností. Kolem šesté začaly přijíždět vozy. První mercedes, pak stará škodovka s důchodci, pak bílé BMW s vyfintěnou slečnou, co si hned na schodech fotila selfie. Hosté proudili ke dveřím, muži v saku, ženy v hedvábí. Jenže dveře byly zamčené. Nikdo neotvíral. Uvnitř tma, žádná výzdoba, prázdné stoly. Zmateně přešlapovali, slečna v tyrkysových šatech bušila do futer. Vtom se v patře otevřelo okno a nějaký mužský hlas – asi hlídač nebo správce, kterého si rodiče najali na víkend – křikl dolů, že žádná oslava tu není nahlášená a ať odjedou. Pán v bílém obleku, nejspíš pan Novák, se rozkřičel zpátky, něco o zaplacené záloze a o cateringu, co má dorazit. Odpovědí mu bylo jen zabouchnutí okna. Skupinka postávala na štěrku, telefonovala, dohadovala se. Do půl hodiny se kolona aut otočila a zmizela zpátky do města. Žena, ve které jsem tušil paní Jitku, seděla na lavičce u vjezdu se svěšenou hlavou. Naložil jsem bedny a odjel, dřív než by si mě někdo všiml.

Další dny mi od známé z realit pověděli, co se stalo doopravdy. Matka prý Tereze při plánování řekla, že na zasedacím pořádku pro ni nezbylo místo – osmdesát osm jmen, osmdesát osm židlí, a Tereza mezi nimi ne, zato tam figuroval sousedovic pes. Když to Tereza zjistila, prostě stáhla špunt. Neřvala, nevyhrožovala. Vytáhla smlouvy psané na svoje jméno a jednu po druhé je zrušila.

Uběhlo asi čtvrt roku. Jednoho říjnového rána jsem šel Václavskou ulicí kolem notářské kanceláře. Skleněné dveře se otevřely a vyšla z nich Tereza. V ruce svírala úzkou koženou složku, z níž čouhal růžek listiny s nadpisem „Kupní smlouva“. Zahlédl jsem číslo popisné vytištěné v záhlaví – patřilo vile v Bystrci, kde bydleli její rodiče. Tereza kráčela klidně, vlasy jí vlály, na tváři žádný vztek, jen taková obyčejná únava po ránu, jako když člověk vyřídí nepříjemnou povinnost.

Zastavila se u stánku, koupila si latté. Když platila kartou, všiml jsem si, že na klíčence, kterou položila vedle kelímku, nemá žádný přívěšek s monogramem, jaký nosívala celé roky. Jen holý kov a dva klíče. Sebrala klíčenku, zamávala nějaké známé přes ulici a zamířila k tramvajové zastávce, kabelku přehozenou přes rameno, krok pevný a rychlý, jako by měla za deset minut další schůzku.

Neoslovil jsem ji. Jen jsem ji sledoval, jak s kelímkem v jedné ruce a složkou v podpaží mizí mezi lidmi na zastávce, dokud ji nepohltil nastupující dav.