Nech mě být, opakovala Hana. Tříbarevná kočka ji ale neúprosně následovala dál

Hana už nežila, jen přežívala. Sedmdesát tři let, malý byt na sídlišti v Ostravě, důchod, který sotva vystačil do poloviny měsíce. A hlavně ticho. Před půl rokem odešel Jindřich. Ne za jinou – prostě odešel. Tiše, ve spánku, bez jediného zachrčení. Hana se ráno probudila a on byl studený. Jeho ruka ležela na kraji postele, jako by se chtěl ještě naposledy něčeho dotknout a už to nestihl. Dcera Tereza přispěchala z Prahy na pohřeb, zůstala tři dny, nechala na lednici balíček léků na tlak a odjela se slovy: „Mami, kdyby něco, volej.“ Hana nevolala. Tereza občas ano – jednou za čtrnáct dní, pravidelně jako hodinky.

– Mami, jak se máš?

– Normálně.

– Tak to je dobře. Měj se.

To byl celý rozhovor. Celé spojení. Celý její život. Hana chodila do obchodu, do lékárny, občas na polikliniku, kde jí změřili tlak a řekli „nemějte tolik starostí“. Ona ale žádné starosti neměla. Necítila vůbec nic. Stala se z ní součást vybydleného bytu, podobná té staré skříni v předsíni, kterou Jindra pořád sliboval vyhodit, a nikdy k tomu nedošlo.

Toho sychravého listopadového dne se vracela z polikliniky. Tlak jí zase vyskočil, doktorka Svobodová jen kroutila hlavou a předepsala další prášky. Hana strčila recept do kapsy a ani se na něj nepodívala.

U popelnic se něco pohnulo. Hubená tříbarevná kočka s natrženým uchem seděla na mokrém asfaltu a upírala na Hanu zrak. Nebyl prosebný, spíš hodnotící. Jako by si kočka měřila, jestli je to ta pravá. Hana prošla kolem. Kočka vstala a vykročila za ní. Mlčky, bez mňouknutí, jako stín přesně tři kroky za zády.

U vchodu do paneláku se Hana otočila:

– Nech mě být.

Kočka se posadila, mrkla a zůstala. Hana vystoupala do třetího patra, zavřela dveře a pustila konvici. Pak přistoupila k oknu – dole na lavičce pod lampou seděla ta stejná kočka. Bláznivé zvíře.

Když ráno otevřela dveře, málem o kočku zakopla. Spala na rohožce stočená do klubíčka, jako by tam patřila odjakživa. Hana nechápala, jak se tam dostala.

– A co mám jako s tebou dělat? – zeptala se.

Kočka otevřela jedno oko a opět ho zavřela, jako by odpověď byla úplně jasná. Hana ji tehdy dovnitř nepozvala. Aspoň si to myslela. Jen jí vynesla misku mléka a nechala dveře pootevřené, protože v bytě bylo vedro k zalknutí. Kočka prostě vešla.

Stála v předsíni a dívala se, jak hubený vetřelec očichává kouty. Prošel kuchyní, obývákem – a najednou ztuhl. Jindřichovo křeslo. Staré, proleželé, s odřenými područkami. To křeslo, ve kterém každý večer sedával, přepínal programy a říkával: „Haničko, koukej, co zase dělaj…“ Hana ho půl roku obcházela obloukem. Nedokázala si do něj sednout, nedokázala ho vyhodit. Stálo tam jako pomník, jako černá díra uprostřed pokoje.

Kočka do křesla vyskočila, párkrát se na promáčknutém sedáku otočila, smotala se do klubíčka a začala příst. Hana cítila, jak se jí chvějí rty. Chtěla vykřiknout „Vypadni!“, ale hrdlo měla sevřené. Místo křiku z ní vyšlo cosi chraplavého, nesrozumitelného. Dosedla na pohovku a dlouho se dívala, jak kočka spí v křesle jejího muže.

– Přespíš tu dnešek, – řekla nakonec tiše. – Zítra tě vyhodím.

Nevyhodila ji ani nazítří, ani pozítří. Kočka zůstala. Pojmenovala ji Týna.

– Týno, pojď jíst, – říkala Hana a stavěla na zem misku. Týna jedla a dívala se na ni tím svým zvláštním, hodnotícím pohledem. Pohledem někoho, kdo ví něco, co vy ještě nechápete.

Za týden Hana poprvé vešla do zverimexu. Koupila nejlevnější granule ve slevové krabici a cítila se přitom jako blázen. Prodavačka s růžovými nehty se zeptala na plemeno.

– Žádný. Vnutilo se mi to, – zabručela Hana a bez rozloučení odešla.

Pak pořídila záchůdek. Pak keramickou misku, protože z talířku Týna pořád vylévala vodu vedle. A za pár dní dokonce škrabadlo za devadesát devět korun v akci, protože kočka začala drápat roh pohovky a pohovka bylo jediné, co v bytě drželo pohromadě. „Všechno jen dočasně,“ opakovala si Hana. Jenže život se měnil – nepozorovaně, jako voda mech.

Dřív vstávala v devět a zírala do stropu. Teď o půl osmé Týna seděla vedle polštáře, mlčky zírala Haně přímo do tváře a čekala. A to tiché, trpělivé čekání člověka donutilo vstát. Hana šla do kuchyně, nasypala granule, postavila konvici – a najednou zjistila, že už deset minut stojí u okna a jen tak se dívá na dvůr. Nemyslela na tlak, na důchod, na Jindru. Večery se změnily ještě víc. Dřív si pouštěla televizi, ne aby se dívala, ale aby zabila to smrtelné ticho. Hlasy z obrazovky tu prázdnotu trochu zaplnily. Teď se Týna uvelebila vedle ní na gauči, těsně u boku, a přede. Tiše a pravidelně jako malý motůrek. Hana poprvé za půl roku televizi vypnula. Ticho najednou nebylo děsivé. Ticho s vrněním bylo úplně jiné.

Přistihla se, že s kočkou mluví. Ne šišlavě, Hana to ani s Terezou v dětství neuměla. Prostě mluvila jako s člověkem.

– Zase tlak sto šedesát. Doktorka Svobodová se na mě kouká jak na nebožtíka. A já třeba ještě budu žít. Všem natruc.

Týna zamrkala.

– Tereza volala. Zase to svoje: ‚Mami, jak se máš?‘ Co mám říct? Nijak. Teda… dřív nijak. A teď? Teď sama nevím.

Kočka otřela hlavu o její dlaň a Hana zmlkla, protože v krku to měla zase stažené.

Sousedka Vlasta se jednou stavila na čaj, uviděla Týnu a spráskla ruce:

– Hani! Ty jsi přece vždycky říkala – nikdy, za nic!

– Pořád to říkám. Je to dočasný.

– Dočasný, – uchechtla se Vlasta a kývla hlavou k miskám. – Koupila jsi granule, záchůdek a škrabadlo. Hrozně dočasný.

Hana se raději otočila k oknu, aby Vlasta neviděla, že se poprvé za dlouhé měsíce usmála.

Pak volala Tereza. Hana sama nevěděla, proč se o kočce zmínila. Možná se chtěla s někým podělit – poprvé po dlouhé době totiž měla o čem.

– Tys našla kočku? – chytla se Tereza. – Tak aspoň nějaké zaměstnání, mami.

Hana zavěsila a uvnitř se jí sevřela zlost. Skutečná, horká, živoucí. Ne ukřivděnost – ta bývala vatovitá a beztvará. Zlost, ze které se chce bouchit do stolu a křičet: „Chápeš to vůbec?!“

V prosinci se všechno zadrhlo. Týna začala jíst čím dál míň. Nejdřív si Hana říkala, že prostě nemá hlad. Pak se ale plná miska od rána nehnula a granule na vzduchu tvrdly. Týna polehávala v Jindřichově křesle a skoro se nehýbala. Jen dýchala – mělce a rychle, jako by jí pořád scházel vzduch.

– Hej, – dřepla si Hana a zahleděla se kočce do očí. – Co je ti?

Týna zamrkala a otočila hlavu ke zdi. V Haně se cosi utrhlo.

Nikdy předtím u veterináře nebyla. Jindra měl kdysi psa, ale Hana nikdy nechápala lidi, co tahají zvířata po doktorech a utrácejí za ně poslední peníze. „Na lidi nemáme, natož na zvířata,“ říkávala ještě docela nedávno. A teď stála v předsíni s přepravkou v rukou. Koupila ji den předtím ve slevě za dvě stě korun – plastovou, s omšelou mřížkou. Když do ní Týnu opatrně vkládala, kočka se nebránila. A to bylo ze všeho nejděsivější. Dřív by škrábala, kroutila se, syčela. Teď jen ležela jako hadřík a mlčela.

Veterinární ordinace na okraji Poruby. Malá, stísněná, čpící dezinfekcí a mokrou srstí. Hana seděla na plastové židli, přepravku na kolenou, a cítila se jako vetřelec. Kolem mladí lidé s čistokrevnými psy, s načechranými kočkami v designových taškách. Ona – důchodkyně ve starém kabátě, s oprýskanou krabicí a bezejmennou toulavou kočkou uvnitř.

Veterinář byl mladý, ani ne čtyřicet, brýlatý, v modrém plášti. Představil se jako doktor Krátký. Prohmatal Týně břicho a ztichl. Jeho tvář zvážněla.

– Co je? – vyhrkla Hana.

– Musíme udělat sono.

Udělal ho. Dlouho přejížděl sondou po vyholeném bříšku, cvakal myší, mračil se. Pak se otočil k Haně a mluvil opatrně, jako k někomu, koho je mu líto:

– Je to novotvar v břišní dutině. Bude nutná operace. Bez ní… maximálně pár týdnů, možná dva měsíce.

– Kolik to bude stát? – zeptala se Hana.

– Dvacet osm tisíc. Včetně anestezie a pooperační péče.

Hana kývla, vzala přepravku a vyšla ven. Dvacet osm tisíc. Celý její měsíční důchod. Do poslední koruny.

Sedla si na lavičku před ordinací. Prosinec, zima jako v psírně, prsty jí tuhly. Týna v přepravce – tichá, nehybná, jen oči jí skrz mřížku svítily. Nežadonila, nestěžovala si, jen se dívala.

Hana vytáhla mobil a vytočila Terezu. Pípnutí, druhé, třetí.

– Mami, jsem v práci, řekni to rychle.

– Terezo, potřebuju pomoct. Kočka musí na operaci. Dvacet osm tisíc.

Ticho. Pak výdech. A hlas, ze kterého Haně bylo ještě větší zima než z prosincového větru:

– Mami, to myslíš vážně? Dvacet osm tisíc za toulavou kočku?

– Ona není toulavá. Je moje.

– Mami. Je to kočka. Prostě kočka. Když chcípne, vezmeš si jinou. Plný dvůr je jich.

Hana zavřela oči. Jako na fotografii před sebou najednou uviděla Jindru v křesle. Jak přepíná programy a říká: „Haničko, ty jseš ten nejtvrdohlavější člověk na světě. Když si něco usmyslíš, hory přenášíš.“ Opakoval to tak často, že se pokaždé zlobila. Teď by dala cokoli, aby to slyšela ještě jednou.

– Mami? Slyšíš mě?

– Slyším, – řekla Hana. – Děkuju, Terezo.

Zavěsila.

Tři dny váhala. Tři dny – to je strašně dlouho, když vedle vás někdo umírá. Týna ležela v křesle a hasnula jako svíčka. Snědla lžičku granulí, vypila pár kapek. Vrnět přestala. Hana sedávala na zemi na starém plédu, hladila kočku konečky prstů a šeptala:

– Řekla jsem, že jsi moje. A moje taky zůstaneš.

Čtvrtý den vstala v šest ráno. Oblékla se, došla na poštu, vystála frontu u přepážky – tři stařenky před ní, všechny se složenkami, všechny nekonečně pomalé. Když jí úřednice vysázela bankovky na přepážku, Hana je schovala do vnitřní kapsy kabátu a cestou ulicí si držela dlaň na boku, jako by nesla něco nesmírně křehkého.

Ve veterině položila peníze na pult. Třásly se jí ruce – zimou, strachem, nerozeznávala.

– Přivezla jsem kočku na operaci.

Doktor Krátký se podíval na peníze, pak na Hanu, pak znovu na peníze. Kývl. Neřekl nic zbytečného. Jen:

– Prognóza je dobrá. Když zvládne narkózu, bude v pořádku.

Když.

Hana se posadila na chodbě. Plastová židle, bílá zeď, pach dezinfekce. Snažila se vzpomenout, kdy naposledy takhle na někoho čekala. Vybavilo se jí to. Před pětadvaceti lety, v porodnici. Tereza rodila. Hana seděla na stejném typu plastové židle, svírala kabelku a čekala. Tehdy všechno dobře dopadlo. Když dítě zakřičelo, svět se změnil.

Dveře se otevřely. Vyšla sestřička – mladá, v zeleném, s unavenýma očima.

– Vy jste panička té tříbarevné?

– Ano, – řekla Hana a vstala. Nohy měla zdřevěnělé, v kolenou jí luplo.

– Všechno v pořádku. Operace proběhla. Vaše kočka je bojovnice.

Hana přikývla. Nešlo jí odpovědět, hrdlo se jí zadrhlo. Jen kývala a kývala, až jí sestřička položila ruku na rameno:

– Je vám dobře?

– Ano. Ano. Dobře.

Týnu přinesli ovázanou, s vyholeným bříškem a tenkou linkou švu. Hana vzala přepravku oběma rukama, přitiskla si ji k tělu a vykročila ke dveřím.

Doma poprvé položila kočku na postel. Na tu půlku, kde dřív spával Jindra. Týna ležela na boku, dýchala pravidelně a jizva jí na břiše růžověla. Hana si lehla vedle ní, položila dlaň na teplý kočičí bok a zašeptala:

– Jsi moje.

Týna se zotavovala pomalu. První den jen ležela, jedla po kapkách, dívala se skelnýma očima. Pak začala zvedat hlavu. A za týden došla sama ke své misce a všechno snědla. Hana stála ve dveřích kuchyně, dívala se, jak kočka olizuje keramické dno, a říkala si: tohle je štěstí. Pitomé, laciné, na čtyřech tlapkách.

Únor přinesl starou Týnu. Lítala po bytě jako splašená, shazovala slánku ze stolu, brousila si drápky o škrabadlo – a hned nato o pohovku, protože takový už byl její charakter. Hana se rozčilovala, oháněla se utěrkou a křičela: „Ty potvoro!“. Sama ale živila jen o suchých těstovinách a bramborách. Sousedka Vlasta nosila obden něco v kastrůlku – jednou zelňačku, podruhé pytlík jablek – prý „přebývá, tak to vem“. Hana tušila, že nic nepřebývá. Že Vlasta sama počítá každou korunu. Ale brala. Protože hrdost je hezká věc, ale jíst se musí.

Koncem února zazvonil telefon. Tereza.

– Mami, koukni na účet. Poslala jsem ti peníze. Dvacet osm tisíc.

Hana oněměla. Pak:

– Proč?

– Protože. – Odmlka. Dlouhá, těžká. – Vždyť jsi kvůli té kočce dala celý důchod. A mně to neřekla. Vlasta zavolala.

– Vlasta… – Hana zavřela oči.

– Mami, tohle bych se neměla dozvídat od sousedky.

Hana mlčela. Ne proto, že by se urazila, ale protože nedokázala z tisíce slov vybrat to jediné správné. Vybrala to nejjednodušší:

– Přijeď, Terezo. Jen tak. Prostě přijeď.

Ticho. Vteřina, dvě.

– Přijedu, mami. V sobotu.

Hana položila telefon. Chvíli stála. Pak si poprvé za celé to dlouhé období sedla do Jindřichova křesla. Prostě se posadila. A nic se nestalo. Jen jí promačklý sedák byl malinko velký. Do klína jí vyskočila Týna, otřela se čelem o dlaň a začala příst – tak hlasitě, že se jí chvění rozlévalo kamsi hluboko do hrudníku.

V sobotu dopoledne zazvonil zvonek. Dlouze, naléhavě. Hana otevřela dveře a na prahu stála Tereza – v modrém kabátě, promočená od deště, v ruce tašku s nákupem a v očích zvláštní lesk. Chvíli se na sebe jen dívaly. Pak Tereza natáhla ruku, objala matku a zašeptala: „Promiň, mami.“ Haně se podlomila kolena. Sevřela dceru v náručí a poprvé po mnoha měsících plakala. Ne žalem, ale úlevou.

Vešly dovnitř. Tereza postavila tašku na stůl, rozhlédla se – a uviděla křeslo. V něm ležela Týna, natažená přes sedák, a líně si prohlížela návštěvu. Tereza k ní přistoupila, pomalu natáhla ruku a kočka se nechala podrbat za uchem.

– To je Týna, – řekla Hana tiše. – Zachránila mi život.

Tereza se otočila. V očích měla pochopení, po kterém Hana celou tu dobu toužila.

– A ty zase jí, viď?

Seděly pak v kuchyni, pily čaj a Týna se jim motala pod nohama. Hana vyprávěla – jak kočka připlula jako stín, jak skočila do Jindřichova křesla, jak spolu mluvily beze slov. Tereza poslouchala a v jednu chvíli položila matce ruku na dlaň.

– Vlasta mi všechno řekla. Že jsi jedla jen suchý chleba, abys to utáhla. A že jsi sama tady, zatímco já… – Hlas se jí zadrhl. – Já už přijedu častěji, mami. Nesmíš na to být sama.

Hana jen kývla a druhou rukou hladila Týnu, která se jí zachumlala na klíně. Venku za oknem padal mokrý únorový sníh. Velké vločky se tiše lepily na parapet a byt naplnilo ticho, ale tentokrát to bylo ticho plné. Ticho, ve kterém byla slyšet slova, co už nemusela zaznít nahlas.

Týna přede dál. Měla zavřené oči a její tlukot srůstal s tlukotem starého ženského srdce. V tomhle obyčejném ostravském bytě, kde donedávna vládla jen prázdnota, teď ležely dvě duše přitulené k sobě. A třetí seděla naproti, držela matku za ruku a tiše plakala štěstím.

Tak se život vrací. Ne okázale, ne s fanfárami. Vplíží se po čtyřech tlapkách, stočí se do křesla a vrní. A vy, ani nevíte jak, najednou zase zvednete hlavu. A všimnete si sněhu za oknem.