Pes, který přestal doufat na Vinohradech

Jmenuji se Radek Bureš, je mi čtyřiačtyřicet a psí útulek na okraji Prahy vedu jedenáct let. Přišel jsem tam, protože jsem sám měl kdysi voříška jménem Max, a když umřel, potřeboval jsem dělat něco, co má smysl. Teď každé ráno v půl sedmé otevírám kotce, nasypu granule, umyju misky – a poslední tři týdny se u kotce číslo osm vždycky na chvíli zastavím.

Je tam husky, kterého nám přivezla policejní hlídka od dálnice na Berouně. Někdo ho vyhodil z auta jako pytel brambor, aspoň tak to popsali svědkové. V papírech má napsáno jméno Šedý, ale já mu tak neříkám – zvíře, které nereaguje na vlastní jméno, jako by ho jméno ani nezajímalo.

Sedí v rohu, čumákem opřený o betonovou zeď, a když kolem projde skupina školáků na exkurzi, ani neotočí uši. Vůbec neštěká. To je na tom to nejhorší – u nás štěkají všichni, celý den je to jeden řev, a on mlčí, jako by se rozhodl, že už nikdy nebude nikoho o nic prosit.

Zkusil jsem to s ním po svém. Nosím mu kus salámu z bufetu přes ulici, ne že by to bylo v pravidlech, ale po jedenácti letech si člověk pravidla trochu ohýbá. Kleknu si ke kotci, položím salám na zem a čekám. První týden se ani nepohnul. Druhý týden se přisunul o půl metru blíž, sežral to, až když jsem odešel. Nechtěl, abych ho viděl jíst. Jako by se styděl za to, že ještě něco potřebuje.

Máme u nás vedoucí odchovny paní Vlasáková, ta má na starosti papíry a adopce, a ta mi říkala, ať na tom psovi nelpím – prý má za sebou příliš špatnou historii, lidi si radši berou štěňata nebo aspoň psa, který na ně vrtí ocasem hned za mřížemi. Kdo si vezme psa, který se na tebe ani nepodívá?

Jenže mě zajímalo něco jiného. Všiml jsem si, že když v noci prší na plechovou střechu boudy, přisune se blíž ke dveřím kotce. Ne k lidem. K té dřevěné konstrukci, jako by hledal aspoň nějakou bariéru mezi sebou a bouřkou. To mi řeklo, že se nebojí bouřky. Bojí se být sám ve tmě a nemít nic, čeho by se mohl držet.

Jednou v úterý, bylo to koncem srpna, přišla do útulku žena jménem Jitka Nováková. Bylo jí kolem padesáti, měla na sobě montérky od stavební firmy, kde dělá účetní, a řekla mi rovnou, že hledá psa, se kterým by mohla chodit ráno na procházky, protože po rozvodu bydlí sama v bytě na Žižkově a ticho v bytě ji podle jejích slov "leze na mozek".

Prošla kolem všech kotců, u těch veselých pejsků se zastavovala, hladila je přes mříže, ale pak došla ke kotci osm a zastavila se. Dlouho. Nic neříkala, jenom stála a dívala se, jak ten pes leží zády k celému světu.

Zeptala se mě, co je s ním. Řekl jsem jí pravdu – že ho někdo vyhodil, že se bojí, že je možný, že se s ní nikdy nesblíží tak, jak by chtěla. Čekal jsem, že odejde ke kotci s tím labradorem, co má takové roztomilé fleky.

Místo toho si sedla na zem, přímo na beton před mřížemi, v těch montérkách, a řekla mu potichu něco, co jsem přes hluk ostatních psů ani nezaslechl. Seděla tam skoro hodinu. Já mezitím musel jít krmit ostatní, ale koutkem oka jsem to sledoval.

Než odešla, pes zvedl hlavu. Jenom na chvíli. Ale zvedl.

Vracela se pak každý den po práci, vždycky kolem páté, vždycky si sedla na to samé místo na betonu. Nepřinášela mu žádné triky, žádné pamlsky navíc – jenom tam byla. Třetí týden mu poprvé přes mříže podala ruku a on k ní přičichl. Nezakousl. Nezavrčel. Jenom čichal, dlouho, jako by si ověřoval, jestli tahle osoba nezmizí, jako všichni předtím.

Papíry na adopci vyřizovala paní Vlasáková koncem září, chvíli po tom, co jsme mu udělali všechna potřebná očkování. Jitka mu dala nové jméno – Bady, po psovi, kterého měla jako dítě u babičky na Vysočině. Zaplatila poplatek útulku, něco přes dvě stě korun na krmivo do začátku, podepsala smlouvu o adopci a odvezla ho svým starým fabií domů na Žižkov.

Volala mi asi po měsíci. Řekla, že první dva týdny spal Bady v předsíni, co nejdál od ní, a v noci ho slyšela vrčet ze spaní. Ale pak jednou ráno, když se probudila, ležel u její postele, čumákem na dece, a díval se na ni, jako by čekal, jestli mu dovolí zůstat.

Dneska ráno jsem od ní dostal fotku – Bady leží na gauči, hlavu má na jejím klíně, a ocas mu visí z gauče a lehce se pohupuje. Nevím, jestli to byl u ní ten okamžik, kdy pochopila, že vyhrála. Ale u kotce číslo osm už je teď jiný pes – malá kříženka, co přišla minulý týden. A já vím, že za pár měsíců tam bude stát někdo jiný, kdo se rozhodne sednout si na ten studený beton a počkat, dokud se hlava nezvedne.