Piknik u Slapské přehrady

Věra rozprostírala károvaný ubrus na dřevěném stole u vody a počítala v duchu, kolikátý je to pokus. Třetí. Možná čtvrtý, jestli se počítá i ten telefonát na Silvestra, kdy Radek brečel do sluchátka a slibovoval, že se to už nikdy nestane.

Bylo jí čtyřiačtyřicet, pracovala jako vedoucí lékárny v Příbrami a syna Tomáše vychovávala posledních šest let prakticky sama. Radek, jeho otec, odešel, když bylo klukovi devět — ne fyzicky, to by se dalo pochopit, ale nechal se vtáhnout do dluhů kamaráda, kterému ručil za půjčku, a pak zmizel v práci, v hospodě, v mlčení. Věra mu tehdy platila exekuce z vlastního platu, aby nepřišli o byt na sídlišti Jiráskovy sady. Nikdy mu to nevyčetla nahlas. Jen si to zapsala.

Teď seděl naproti ní u stolu, v čisté košili, s taškou párků a hořčicí, a snažil se být otcem, který přijede na nedělní piknik s klukem, jenž mezitím vyrostl na patnáctiletého mlčenlivého kluka s bicyklem po babičce.

„Tak co, Tome, jak škola?" zeptal se Radek a otevřel plechovku Kofoly.

Tomáš pokrčil rameny. „Ujde."

Věra sledovala, jak si syn bere párek, ale oči nezvedá. To gesto znala. Bylo to stejné gesto, jaké měl ve dvanácti, když se Radek ozval po roce mlčení a slíbil dovolenou v Chorvatsku, která se nikdy neuskutečnila.

Po obědě šel Tomáš k vodě házet kamínky a Radek zůstal s Věrou u stolu.

„Vypadáš dobře," řekl. „Fakt."

„Radku, proč jsi vlastně volal minulý týden?"

Odmlčel se, otočil plechovku v ruce. „Chci to zkusit znova. Ne jako pár — to nechci po tobě žádat. Ale jako rodina. Tomáš mě potřebuje."

„Tomáš tě potřeboval, když mu bylo devět a ty jsi tři měsíce nezvedal telefon."

„Já vím. Já vím, co jsem provedl."

„Víš to, nebo to říkáš?"

Radek sklopil zrak k ubrusu, k drobkům od rohlíku. Neodpověděl hned. A v té chvíli si Věra vzpomněla, proč kdysi na tenhle pohled naletěla — vypadal jako lítost. Ale lítost bez činu je jen dobré divadlo.

„Dám ti šanci ukázat, co myslíš vážně," řekla nakonec. „Ale ne slovy. Chci, abys tři měsíce vodil Tomáše na trénink florbalu každé úterý a čtvrtek, sám, bez výmluv. Uvidíme, jestli to vydržíš."

Radek přikývl a řekl, že to zvládne.

Vydržel to pět týdnů.

Šesté úterý napsal esemesku: přesčas, promiň, příště určitě. Tomáš stál před tělocvičnou na Legionářské ulici čtyřicet minut sám, než mu zavolal spolužákův táta a odvezl ho.

Věra se to dozvěděla, až když syn přišel domů a mlčky si šel lehnout bez večeře.

Nekřičela. Nevolala Radkovi vyčítavé zprávy. Místo toho druhý den ráno, ještě než otevřela lékárnu, zajela do banky na náměstí a zrušila trvalý příkaz, kterým mu před dvěma měsíci — v návalu té staré, tvrdohlavé naděje — začala posílat dva tisíce korun měsíčně jako „příspěvek na to, aby mohl s klukem někam vyrazit". Vytáhla z šuplíku i papír, který jí Radek kdysi podepsal jako uznání dluhu za ty exekuce, a založila ho do desek, které odnesla k advokátce, s níž si domluvila schůzku na pátek — chtěla to konečně vymáhat, ne z pomsty, ale proto, že dluh je dluh a ona ty peníze léta scházela z rodinného rozpočtu sama.

Radek přišel v pátek večer nečekaně k nim domů, s omluvou v ruce jako s další taškou párků.

„Věro, já vím, že jsem to podělal, ale—"

„Já vím, že jsi to podělal," řekla klidně, ve dveřích, kabát ještě na sobě. „Otázka není, jestli to víš. Otázka je, co s tím uděláš zítra a pozítří, ne jenom dneska, když stojíš přede mnou."

„Dej mi ještě šanci."

„Šance jsem ti dala. Teď dávám šanci Tomášovi, aby nečekal před tělocvičnou na někoho, kdo nepřijde."

Zavřela dveře — ne prudce, jen tak, jak se zavírají dveře, za kterými už nikdo nestojí a nečeká na odpověď.

Tomáš na ni čekal v kuchyni s hrnkem čaje, který si sám uvařil.

„Mami, on přijde znova."

„Možná," řekla Věra a sedla si vedle něj. „Ale příště to nebude tvůj problém čekat. Bude to jeho problém, jestli přijde pozdě."

Na stole ležela hnědá obálka s razítkem advokátní kanceláře — schůzka byla domluvená na pondělí deset hodin. Věra ji položila do zásuvky vedle receptů, které ještě musela do neděle vyplnit pro lékárnu, a šla si nalít taky čaj.