Praha, 14. října, zahrada za plotem

Dnes to vyznívá jinak než před osmi lety

Ta krabice v kuchyni pod skříňkou

Toto je ta chvíle, na kterou čekala

Markéta Dvořáková si přitiskla ruce k plotu z kovaných tyčí, protože nohy jí najednou přestaly poslouchat.

"Můžu se—" Hlas jí nevyšel. Zkusila to znovu. "Ten medailonek. Můžu se podívat?"

Holčička se na ni zadívala.

Lidé se na Markétu dívali různě, to poznala za ta léta až moc dobře. S lítostí. S odbytím. S tím zvláštním nevšímáním si, kterým se vyznačují lidé, co se rozhodli ji prostě přehlížet. Tahle holčička se na ni ale dívala jinak, a Markéta pro to neměla slovo.

"To je moje," řekla holčička a sevřela medailonek v dlani.

"Já vím. Nechci ti ho vzít—" Markéta si přitiskla rty k sobě. "Jenom se potřebuju podívat. Prosím. Hned ti ho vrátím."

Holčička se dívala dlouho. Za plotem, na trávníku zahrady rodinného centra Sluníčko na Praze 6, pokračovala oslava narozenin — bublinková hora se nafukovala a splaskávala, reproduktor hrál něco od Heleny Vondráčkové pro nejmenší, na stole stál pětipatrový dort s jedlým zlatým nápisem. Třicet dětí pobíhalo kolem, nic z toho teď pro Markétu neexistovalo.

Holčička rozepnula řetízek.

Podala medailonek přes plot.

Markétiny ruce se třásly, když ho brala. Něco v ní to vědělo už ve chvíli, kdy sluneční paprsek dopadl na stříbro a probudil v ní to staré, otupělé rozpoznání — ale vědět a vidět jsou dvě různé věci, a ona potřebovala vidět.

Otevřela medailonek.

Uvnitř fotografie. Malá, mírně vybledlá, barvy stlačené časem. Žena drží v náručí miminko. Ženina tvář byla o osm let mladší, vlasy jiné, byla v porodnici — ale ta tvář byla tvář, kterou Markéta vídala v zrcadle každé ráno.

Miminko bylo zabalené do žluté deky, kterou Markétina matka upletla ještě než zemřela.

Na zápěstí miminka byl bílý nemocniční náramek s nápisem: Holčička Dvořáková, FN Motol.

"To miminko," řekla Markéta. Slova jí vycházela po kouscích, tak jak vycházejí, když se vnitřní konstrukce, co je normálně drží pohromadě, najednou rozpadne. "To miminko mi někdo ukradl."

Holčička strnula.

"Kde jsi k tomu přišla?" zeptala se Markéta. "Prosím. Potřebuju to vědět."

"Měla jsem to odjakživa," řekla holčička. "Paní z dětského domova říkala, že jsem to měla u sebe, když mě našli."

"Kde tě našli? Kdy—"

"V parku," řekla holčička. "Před třemi roky. Bylo mi pět. Nic před tím si nepamatuju."

Markéta se dívala na tu tvář. Osm let se dívala do tváří cizích holčiček — v Albertu, na hřišti, před školkami — a pokaždé to srovnání skončilo ničím.

Teď ho udělala znovu.

Oči stejné, po matce. Důlek v bradě, úplně stejný jako na starých fotkách Markétina otce. A ta drobná bílá jizvička nad obočím — po pádu z postýlky, kterou si Markéta vyčítala celý život, protože se to stalo v tu jedinou noc, kdy usnula dřív, než miminko přeložila do své postele, a probudila se v prázdném pokoji, s otevřeným oknem a bez dítěte.

Případ se tenkrát uzavřel jako "pravděpodobný únos neznámým pachatelem". Policie v Praze 6 nenašla nic.

"Jak se jmenuješ?" zeptala se Markéta.

"Nikolka," řekla holčička. "Nikola Kratochvílová. Tak mě pojmenovali v ústavu."

"A ta paní, co tě přivedla na tu oslavu — kdo to je?"

Holčička ukázala bradou k ženě u stolu s dortem, asi padesátileté, v drahém kabátku, která se právě smála s ostatními rodiči a nevšímala si ničeho u plotu.

"Teta Jitka," řekla Nikolka. "Vodí mě sem na oslavy, protože je vedoucí centra."

Jitka. To jméno Markétě projelo žaludkem jako kus ledu. Manželova sestra, ta, co tu noc, co se miminko ztratilo, volala a prosila, ať jí dítě "na pár dní" nechá.

Nerozkřičela se. Nerozběhla se dovnitř. Osm let čekání ji naučilo, že výbuch zničí důkaz dřív, než ho stačí sebrat.

Vyfotila otevřený medailonek i s fotografií a napsala zprávu advokátce, paní doktorce Součkové: "Mám ji. Je živá. Potřebuju policii, hned, dřív než si to Jitka uvědomí."

Pak si dřepla k plotu, aby byla s Nikolkou na stejné úrovni.

"Nikolko," řekla tiše. "Zůstaň chvíli se mnou u plotu, ano? Nikam nechoď."

"Proč?"

"Protože myslím, že jsem tvoje máma," řekla Markéta. "A potřebuju, abys mi věřila ještě patnáct minut."

Patnáct minut se vleklo jako hodina. Nikolka si omotávala řetízek kolem prstu, pak ho zase rozmotávala, a jednou tiše řekla: "Teta má v tašce prášky na srdce, kdyby se ptali." Markéta nevěděla, co s tím, tak jen přikývla a dál držela medailonek v dlani, jako by ho mohla ztratit, kdyby ho pustila.

Jitka si toho všimla první přes trávník — té podivné dvojice u plotu, dcery, která se nehýbe, ženy v šedém kabátě, která nehnutě zírá. Odložila talířek s dortem na stůl tak narychlo, že se jí lžička skulila na zem, a vykročila k zadní brance zahrady, kde stálo auto.

"Nikolko, pojď, jedeme," zavolala, hlas nepřirozeně vysoký.

"Jitka," řekla Markéta a postavila se. Nohy ji už poslouchaly. "Zůstaň, kde jsi."

"Nevím, o čem mluvíte."

"Vím, že jsi to byla ty." Markéta zvedla medailonek. "Měla jsi ho na starosti jednu noc. Jednu."

Jitka už měla ruku na klice branky, když zahrada náhle byla jiná — dvě hlídky v modrém vešly od parkoviště, jedna žena v uniformě si klekla k autu a druhá se postavila mezi Jitku a dveře.

"Paní Dvořáková nás volala," řekla policistka. "Ustupte od vozu, prosím."

"Je to moje neteř," zkusila Jitka ještě jednou, ale hlas se jí už lámal. "Mám ji v péči, všechno mám papírově—"

"Na jméno Kratochvílová," řekla policistka. "Ne na jméno, pod kterým je vedená jako pohřešovaná."

Nikolka se chytila Markéty za ruku — ne pevně, jen tak, jak se děti chytají za kliku dveří, než vejdou do neznámé místnosti.

"Budeš muset jít s těmi paní na chvíli," řekla jí Markéta. "Ale já budu čekat venku. Celou dobu."

"I v noci?"

"I v noci."

Jeden z policistů odváděl Jitku k autu a ona se ještě otočila, jako by chtěla něco dodat, ale pak jen řekla: "Pavel o tom nikdy nevěděl," a nastoupila.

Co bylo s DNA testy a soudy a papíry, to přišlo pak — týdny plné razítek, telefonátů od paní doktorky Součkové a čekání u dveří kanceláří, kde Markéta seděla s kabelkou na kolenou a počítala dlaždičky na podlaze. Ale to všechno se odehrávalo v jiném čase, v čase úřadů, ne v tom, který si Markéta pamatovala.

Pamatovala si tohle: první noc, kdy Tereza spala doma, na Dejvické, v pokoji, který byl osm let prázdný a teprve ten týden narychlo vybavený postelí z IKEA, protože na nic jiného nebyl čas. Markéta vytáhla z krabice na půdě žlutou deku, tu, co jí matka upletla, zažloutlou a trochu ztuhlou od let, a rozložila ji na postel.

"To je malé," řekla Tereza a dívala se na deku, která jí teď sahala sotva po pás.

"Vím," řekla Markéta.

"Tak proč ji dáváš na postel?"

Markéta si sedla na kraj postele a začala deku rovnat, i když už byla rovná, prsty přejížděla po vlně, jako by hledala nějakou chybu ve vzoru.

"Protože jsem ji za tebe držela osm let," řekla. "A teď už ji nepotřebuju držet sama."

Tereza se na ni dívala, pak si vzala deku a přehodila si ji přes ramena jako plášť, protože na nic jiného se nehodila, a zasmála se, poprvé ten den — ne proto, že by bylo něco vtipné, ale protože její tělo si vzpomnělo, jak se to dělá, dřív než si na to vzpomněla ona sama.