Servírka z bistra U Kotvy nezapomíná na tvář

Jmenuji se Radka Blažková a servíruju už jedenáct let v bistru U Kotvy kousek od vlakového nádraží v Pardubicích. Za tu dobu jsem se naučila jedno: lidi si u nás nesedají kvůli guláši. Sedají si, protože potřebují někam jít.

Toho úterý v listopadu pršelo tak, že se od Studánky táhla mlha až k nádražnímu podchodu. Bylo kolem čtvrté odpoledne, měla jsem rozdělanou objednávku pro stůl u okna a nudle na kachní vývar se mi začínaly srážet, když zvonek na dveřích cinkl a dovnitř vešla paní, které jsem hned nemohla přiřadit věk – někde mezi padesátkou a šedesátkou, kabát promočený na ramenou, boty od bahna. Sedla si úplně vzadu, k radiátoru, zády ke zdi. Objednala si čaj s citronem a nic k jídlu. To u nás dělá tak jedna zákaznice z deseti – objedná nejlevnější věc na lístku a pak sedí hodinu, dvě.

Přinesla jsem jí čaj a všimla jsem si, že telefon položený vedle šálku má na displeji prasklinu přes celou obrazovku a baterku na dvaadvacet procent. Nescrollovala v něm, jenom ho čas od času otočila displejem nahoru, jako by čekala hovor, který nepřijde.

Kolem páté přišla objednávka pro stůl vedle ní – rodina se dvěma dětmi, hlučno, rozlité kafe, běžný provoz. Když jsem odnášela talíře, zaslechla jsem, jak si ta paní pro sebe povídá do telefonu, ne nahlas, spíš jako by četla ze seznamu. „Bydlím u Lenky. Adresa je Palackého třicet dva, byt čtyři. Ne, nevím, jak dlouho tam ještě budu moct zůstat."

Nebyla jsem si jistá, jestli mluví s někým, nebo si to jen říká nahlas, aby to slyšela sama.

Kolem šesté, když se bistro vyprázdnilo a venku byla už úplná tma, jsem šla stůl utřít a zeptala se, jestli chce ještě něco. Podívala se na mě a řekla: „Paní, promiňte, nemáte náhodou zbytky z kuchyně? Nemusí to být nic hezkého. Zaplatím, kolik bude potřeba, mám ještě dvě stě korun."

To slovo „zaplatím" mě zarazilo víc než ta prosba samotná. Šla jsem za kuchařem Pepou a řekla mu, ať přidá o kus vepřového pečeně víc, než jsme dávali normálně, a přinesla jsem jí to jako denní menu, které prý zbylo. Účtovala jsem jí jen čaj. Zeptala jsem se, jestli má kde spát.

Jmenovala se Jitka Novosadová. Bývalá účetní z jedné stavební firmy v Chrudimi, čtyřiapadesát let, rozvedená osm let. Byt, ve kterém bydlela poslední čtyři roky, patřil synovi jejího bývalého manžela – tedy nevlastnímu synovi, kterému po rozvodu nechala přepsat podíl, protože jí tehdy sliboval, že tam bude moct zůstat, dokud bude potřebovat. Minulý týden jí ten nevlastní syn, jmenoval se prý Marek, poslal přes advokáta výpověď z bytu s tím, že ho prodává. Měla čtrnáct dní na vystěhování. Bydlela poslední tři dny u kamarádky Lenky na gauči, ale Lenčin přítel se nastěhoval k ní a na gauči teď spával on.

Řekla mi to všechno bez pláče, jen tím unaveným tónem, jakým lidi mluví, když už to řekli sami sobě tolikrát, že jim to nepřijde ani zvláštní.

Odešla kolem sedmé, řekla, že jde zpátky k Lence, než přijde poslední autobus. Dala jsem jí lístek s číslem na naši provozovatelku, paní Součkovou, protože věděla o volném pokoji nad prádelnou v Dražkovicích, kde bydlela předtím jedna brigádnice. Neslíbila jsem nic, řekla jsem jen, ať zavolá.

Myslela jsem, že to je konec – že takových historek slyším za rok desítky a málokdy se dozvím, jak to dopadlo. Jenže o pět týdnů později, bylo to zrovna v den, kdy jsme věšeli na výlohu vánoční hvězdy, přišla znovu. Měla nový kabát, ne drahý, ale suchý a bez skvrn, a vlasy učesané jinak, do culíku. Sedla si na stejné místo u radiátoru a objednala si tentokrát celé menu – kachnu se zelím a knedlíkem, i když u nás nikdy nepřestala platit.

Řekla mi, že bydlí v tom pokoji nad prádelnou, že si našla brigádu v účtárně jedné pekárny na Dukelské, tři dny v týdnu, a že to zatím stačí. A pak vytáhla ze staré kabelky – té samé, popraskané u zipu – tenkou žlutou složku a položila mi ji na stůl.

Byla to kopie darovací smlouvy, kterou nechala sepsat u notáře v Chrudimi. Ne na Marka. Přepsala poslední věc, která jí ještě patřila – malou zahrádkovou chatu po rodičích u Slatiňan, kterou roky nikdo nepoužíval a kterou by jinak jednou zdědil zase on – na jméno svého vnuka, syna dcery z prvního manželství, kterému bylo sedmnáct a který jí byl jediný, kdo jí ty tři dny na gauči vozil aspoň jídlo. V doložce bylo napsáno, že chata připadá vnukovi až po jeho osmnáctých narozeninách, do té doby ji spravuje matka, aby ji nikdo nemohl znovu prodat pod ní.

„Musela jsem se rozhodnout, komu ještě věřím," řekla mi, „a zjistila jsem, že to není ten, komu jsem kdysi dala nejvíc."

Marek se to dozvěděl týden nato, protože chtěl chatu přiřadit do vlastního seznamu majetku kvůli hypotéce na byt, který právě prodal – ten její byt. Zavolal jí prý večer, křičel do telefonu, že to není fér, že je to rodinný majetek. Řekla mu jen jednu větu, tu mi zopakovala doslova, protože si ji chtěla pamatovat: „Fér bylo dát ti čtrnáct dní na vystěhování bez varování. Tohle je jen papír."

Pak zavěsila.

Dodnes chodí k nám jednou za dva týdny, vždycky ve čtvrtek, vždycky si sedne k radiátoru, i když už jí zima není vidět na kabátě. Objednává si kachnu. Nechává dýško, i když jí říkám, že nemusí. A když jednou přišla s vnukem, který si přijel pro klíče od chaty na víkend, viděla jsem, jak mu je podává přes stůl – ne jako dárek, jako by mu předávala něco, co si právě spolu ohlídali.