Štěně, které zachránila psí hafanka ze dvora v Jihlavě

Jarmila Dvořáková bydlela v panelovém domě na okraji Jihlavy už přes dvacet let a tři roky vedla tichou válku s toulavou fenkou, která se usadila u vchodu číslo šest. Fena se jmenovala Rita, přinesl ji tam jako štěně kluk z protějšího vchodu, rodiče si ji doma nechat nedovolili, tak ji nechali u popelnic s nadějí, že si ji někdo vezme. Nikdo si ji nevzal. Ale sousedi jí nosili zbytky, staré deky, kost od nedělního obědu. Rita vyrostla klidná, k lidem přátelská, nikomu nepřekážela.

Jarmile to vadilo nejvíc ze všeho. Stála u okna v třetím patře a svírala telefon, dívajíc se dolů na hnědý uzlíček stočený na kousku koberce.

„Dobrý den, to je odbor životního prostředí? Já volám už potřetí ohledně té toulavé psice u našeho domu.“

Zavěsili jí dřív, než domluvila. Odložila telefon na gauč a vyšla na dvůr.

„Zdenko, kolikrát ti to mám říkat,“ obrátila se na sousedku, která věšela prádlo na šňůru. „Ty ji krmíš, další taky přikrmují. Ona si teď myslí, že tenhle dvůr je její.“

„A co má být?“ Zdenka přichytila povlak kolíčkem a otočila se. „Rita je tichá, dětem neublíží. V zimě tu bylo míň myší, co ty na to.“

„Já mám doma německého ovčáka!“ Jarmilin hlas přeskočil. „Dala jsem za něj devadesát tisíc korun. Vozím ho k veterináři, kupuju vitamíny. A tahle couranda tu žije zadarmo, nikomu nic nedluží!“

Zdenka se na ni zahleděla. „Jarmilo, ty slyšíš, co říkáš? Ta psice ti nic nedluží.“

„Měla by znát svoje místo,“ odsekla Jarmila a otočila se ke vchodu.

Rita zvedla hlavu, chvíli ji sledovala a znovu si lehla. Za tři roky si zvykla tyhle rozhovory ignorovat.

Jarmila se chystala na vrh u své feny Grety už měsíce dopředu. Prolistovala desítky fór, zavolala chovatelce, dohodla se s veterinářem.

„Doktor Novotný přijede v kteroukoli hodinu,“ vykládala po telefonu kamarádce. „Domluvila jsem se předem. Štěňata budou prvotřídní, otec je šampion v pracovních zkouškách.“

Porod začal v noci. Jarmila nespala, seděla u fenky a sledovala každý pohyb. Greta porodila pět štěňat. Čtyři se hned přisála k bradavkám, pískala, hemžila se. Páté leželo opodál, bez hnutí.

„Proč ho neoblízává?“ Jarmila opatrně přisunula štěňátko blíž k matce. Greta ho očichala a otočila se jinam.

„Pane doktore, ono je živé!“ zvedla malého na dlani. Ten se slabě pohnul.

Veterinář ho prohlédl, poslechl. „Je slabý. Fena to cítí, tohle nepřežije. Instinkt. Šetří síly na ty silnější.“

„Ale můžeme ho dokrmit? Z pipety, z lahvičky?“

„Paní Dvořáková, šance je malá. Štěně potřebuje nejen mléko, ale i mateřské teplo, oblizování, stimulaci. Bez feny novorozená štěňata skoro nikdy nepřežijí.“

„Skoro neznamená nikdy,“ odsekla Jarmila.

Tři dny zkoušela krmit štěně stříkačkou, hřála ho termoforem, masírovala mu bříško, jak jí veterinář ukázal. Štěně hubnulo a slábnulo. Greta ho stále odmítala.

Čtvrtý den zazvonil zvonek. Na chodbě stála Zdenka s taškou, z které vykukoval svazek pažitky.

„Jarmilo, sousedka z pátého patra mi říkala, že Rita měla před měsícem štěňata. Všechna už jsou rozdaná, ale mléko by měla ještě mít.“

Jarmile se v tu chvíli sevřelo hrdlo vzteky. „Ty to myslíš vážně? Navrhuješ podstrčit mé čistokrevné štěně té couraně?“

„Navrhuju zkusit zachránit život,“ odpověděla Zdenka klidně. „Ale rozhodnutí je na tobě.“

Dveře se zavřely, Jarmila se vrátila ke štěněti. Leželo téměř bez hnutí, dech sotva viditelný.

Večer sešla dolů na dvůr. Rita jako obvykle podřimovala u vchodu. Jarmila si sedla k ní, otevřela krabici. Fena zvedla hlavu, očichala štěně. Potom se otočila k Jarmile — dlouze, pozorně se jí zahleděla do očí. A opatrně štěněti olízla pysk.

Jarmila zůstala bez hnutí. Rita se položila na bok, nosem přitlačila štěně k bříšku. To, ucítivší teplo a vůni mléka, se rozhýbalo víc. Našlo bradavku a přisálo se.

„Tak vidíš,“ řekla tiše přistoupivší Zdenka. „Hodná naše Rita.“

Jarmila nemohla od toho odtrhnout oči. Pes, kterého tři roky považovala za obtíž, teď oblizoval její štěně, hřál ho, krmil. Bez váhání. Jen proto, že před ní bylo bezmocné mládě.

Další dva týdny Jarmila nosila štěně třikrát denně. Kupovala Ritě kvalitní granule, přitáhla teplou podložku. Někdy u ní jen tak sedávala, bez řečí, s rukama zabořenýma v kapsách bundy. Štěně rostlo, přibývalo na váze. Za měsíc se už od svých sourozenců nelišilo.

„Jak mu dáte jméno?“ zeptala se Zdenka, když Jarmila naposledy přinesla malého k Ritě.

„Šťastlík,“ odpověděla bez přemýšlení. „Měl štěstí.“

Jarmila dál chodila za Ritou, teď už jen tak. Nosila jídlo, hladila ji. Jednou koupila zateplenou boudu a postavila ji ke vchodu.

„Jarmilo, co se s tebou stalo?“ žasla kamarádka, co ji přišla navštívit. „Vždyť jsi na tu fenu volala úřady.“

„Volala,“ přikývla Jarmila a nalévala čaj. Chvíli jen otáčela šálkem v dlaních a mlčela. „Myslela jsem, že plemennost je to hlavní. Rodokmen, cena, prestiž.“

Šťastlík vyrostl do velkého hezkého psa. Tři štěňata Jarmila prodala, jeho si nechala. Někdy chodili na procházku všichni tři — Greta, Šťastlík a Rita. Nezvyklá parta, ale Jarmile byly úkosy sousedů lhostejné.

Rita žila ještě osm let. Když zemřela, Jarmila plakala, jako by ztratila vlastní rodinu.

„Odpusť mi,“ šeptala, hladíc hnědou srst naposledy. „Za všechno. Za to, že jsem neviděla, nechápala.“

Na místě boudy sousedé postavili malou cedulku z překližky: „Tady žila Rita. Nejhodnější psice našeho dvora.“

Na jaře Jarmila na vlastní náklady objednala kovovou destičku se stejným nápisem a ukotvila ji do betonového soklu, aby ji vítr ani čas nevzaly.

Odpoledne nalévá čaj a dívá se na Šťastlíka, který spí stočený na koberci u dveří, přesně tam, kde kdysi ležívala Rita.